Článek
Umírání.
Tma. Černošedá, kouřová, nepřístupná jak celý podělaný svět.
Flám byl zas až na dno. Ta poslední holka už nevěděla čím si to zahustit, tak se polejvala bublinkama a jointa mi při tom klepala do vlasů.
Blíží se půlnoc a tenhle zatracenej park páchne výkaly stejně jako to mé nové auto uvnitř, jako novej kožák, nový spoďáry a jako všechno to nový, koupený překupníky někde za „Velkou zdí“. Proč jsem se jen narodil, v tomhle zavšiveným blahobytu?!
Zakopl jsem. Ležím na zemi v zimě a tmě. Přemýšlím. Všichni se prý bojí co bude. I to podělané osvětlení se bojí zapnout. Asi aby na to neviděli, až se to začne sypat.
Chci vstát, ale všechno se točí jak prádlo v mé super autopračce, samozřejmě nedávno koupené. Všechno musí být nové, tedy „neu!“, tedy „new!“, jinak jsi „out“, tedy z kola ven. Televize a manželka to musí vědět.
Zvedám hlavu a opilý mozek cosi v dálce pod stromem zaznamenal.
Bílý uzlíček nebo zbytek sněhu po předvánoční oblevě?
Pohnulo se to. Je to určitě smrt. Čeká na mě pod tím stromem až vystřízlivím, abych to neměl tak jednoduché. Mávám na ni. Tak pojď stará. Už dlouho na tebe čekám a vlastně se na tebe těším. Pojď se mnou dokola, zatancujeme si!
Zvedlo to hlavu, ale na smrt to nevypadá. Sbírám síly a rozsvěcím mobil. Vstávám, motám se k té bílé věci. Uzlíček neštěstí je schoulený mezi nadzemními kořeny platanu. Blonďaté vlasy vyčuhují zpod volného šátku, obličej přitisknutý na stažená kolena.
„Co tu nacvičuješ? Zimní meditace na sněhu? Nová ujetá disciplína vás mladých nebo co..?“
Zvedla hlavu a šátek se jí svezl na ramena. Z její neuvěřitelné krásy lapám po dechu a částečně střízlivím.
Zlatovláska.
Jak kdybych rozhrnul tmu a pustil pohádku. Zářila do mého displeje uplakanýma očima.
„Co se ti stalo, jsi OK?“
Opět přitiskla obličej mezi kolena. Cukání lopatek.
„Zmrzneš hned vstaň, kde máš kabát nebo tak něco, kde jsi se tu vlastně vzala?“
Zvedla ke mně zase blankytné velké mokré oči a šeptla:
„Odcházím, už to vzdávám!“
„Co odcházíš, kam odcházíš, ty snad už blouzníš zimou či co?“
„Už se to nedá vydržet je to marné, rozumíte marné, marné!“ vzdychla trochu silněji.
„Co je marné, prosím tě hned vstaň a vem si můj svetr, na tu máš“
„Ne, já netrpím zimou. Trpím smutkem, beznadějí, samotou.“
„Ale prosím tě kdo dnes netrpí těmahle hloupostma, hele tady mám zbytek ginu na zavdej si, na bude ti líp“
Zakývala záporně hlavou a smutně se na mě podívala.
„Kdo jsi a jak jsi se sem dostala?“
„Prodali mě sem, znásilnili, obelhali, odstrčili, zapomněli, odložili, odkopli, ať prý už neotravuji, nemají na mě čas!!! Chápete - nemají na mě čas. Ale víte proč ho nemají?“
Má opilecká kebule se s vykulenýma očima zakývala na gesto nepochopení.
„Protože on jim odešel už přede mnou“
„Jak před tebou, kdo před tebou, co to plácáš? Ty jsi z nějaké sekty nebo tak něco?“
Opřela se bradou o kolena a dívala se smutně do dálky. Ve vlasech měla smotané sedmikrásky a kopretiny. Divné, teď v zimě? I to že jí není zima v takovém mrazu.
„Počkej, počkej jestli Ti někdo naklepal do boudy, teda … ehm jestli tě jako znásilnil, tak to musíme hlásit „kliftonům“, co?!“
Začaly jí stékat nové potůčky z upřeně zahleděných očí.
„A co vy pane, vy nejste jiný? Chápete, umíte mít ještě rád, milovat, těšit se na někoho a mít z toho štěstí?“
„Ale jo jasně, zrovna před chvílí jsem si zažil svoje štěstíčko, tedy hned dvakrát za sebou, he he“
Oči plné naděje se na mě neobyčejně láskyplně podívaly. Tenhle pohled jsem ještě nikdy nezažil. Zářilo z ní něco nadpozemského a divně podezřele upřímného, jak v tom dojáku včera v Panoramatu. I když tohle bylo něco jiného.
Ty vole, co ona na mě vidí, že ona mě snad žere? Jsem už sice dneska vydyndanej, ale na tohle si ještě trochu šťávy najdu. Tohle si nenechám ujít.
„Ale to víš panenko, že jsem čestnej jak Vinnetů, neboj ochráním tě!“
Pohladil jsem její neuvěřitelně krásný obličej a prsty jemně chytil za malou bradu. Oči se na mě nevinně dívaly. Kolem její hlavy něco zářilo. Odlesk lampy? Aura? Svatozář?
Vrávoravě jsem se k ní naklonil a chtěl jí políbit. Něžně dala svou ruku na mé modré popraskané rty.
„Ale jen se nedělej bílá holubičko, potřebuješ přece zahřát, ne!!!“
Naklonil jsem se na ní. Moje vláčné tělo padalo na bílé sametové šaty.
Třesk, záblesk, nic, prázdno.
Tma.
Svítá. Probouzím se na zemi zimou. Klepu se jak sulc na ruském vajíčku. Ta šílená bolest hlavy. Kruci, co se tady včera stalo? Vole, zase jsi přeťáp, říkám si při pohledu na prázdnou láhev od ginu v trávě.
Ta kočka… tady byla včera taková krásná kočka a jela po mě. Pak jsem jí to chtěl … a…
Dívám se na kmen stromu, kde pod kůrou zahlédnu několik svých našedlých vlasů.
Děvka jedna, určitě mě „očórkovala!“
Sahám do kapes, nic nechybí. Jen je mi hrozná zima. U kmenu stromu vlaje kus látky. Bílý šátek. Včera ho měla na těch zlatých vlasech. Přičichl jsem k němu. Voněl sedmikráskami. Koutkem oka jsem zahlédl na okraji látky zlatý nápis.
„P o s l e d n í l á s k a t o h o t o s v ě t a“
Co je to za blbost!? Věším šátek na větev stromu. Mohl bych ho vzít „starý“ k vánocům napadlo mě. Ále, kdoví kde se včera zas nabízela.
Odcházím.
V kapse se mi automaticky zapíná mobil s aktuálními zprávami:
„Dobré ráno, lidi, právě je 7 hodin 22. prosince 2012, přesně ten den po ohlašovaném konci světa? Tak co, taky se smějete tomu podařenému mayskému šprýmu?
My tady na „Evropa X“ už nemohli dospat, jak jsme se těšili, až se tomu vychechtáme.
Jak vidíte a slyšíte vůbec nic se včerejšího dne nestalo a kolo všehomíra se točí dál“…
