Článek
Chce být ministrem životního prostředí. Ano, čtete správně. Bývalý mluvčí Václava Klause, který se rád vozí v obřím americkém pick-upu a spolupracuje s trestně stíhaným podnikatelem, si brousí zuby na rezort, který má chránit přírodu. Pokud by to nebyla realita české politiky, znělo by to jako satira.
Ministr životního prostředí v osmiválci
Když se Macinka objevil na Hradě v Dodge RAM 1500, působilo to jako karikatura.
Vůz určený texaským rančerům pro převážení stád oslů, zaparkovaný na nádvoří Pražského hradu, působí v kontextu ekologické politiky absurdně. Přesto právě takové gesto má reprezentovat budoucího ministra životního prostředí.
Komentátor Seznam Zpráv k tomu trefně napsal:
„Mysleli jste, že se vidlák nedostal do Sněmovny? Omyl.“
Macinka se totiž k moci dostává jinak, přes motoristické hnutí, které se zrodilo z odporu vůči ekologickým regulacím a „drahému benzínu“.
A teď má rozhodovat o emisních limitech, ochraně přírody a adaptaci na klimatickou změnu. Ironie, která by rozesmála i Gretu Thunberg.
Klausova škola, ale naruby
Macinka se dlouhá léta profiloval jako „klausovec“. Byl tváří Institutu Václava Klause a často opakoval jeho teze o „zeleném fanatismu“. Jenže kdyby četl svého mentora pozorně, věděl by, že i Klaus psal o střídmosti, neokázalosti a odporu k plýtvání. V obřím RAMu s průměrnou spotřebou 17 litrů na sto kilometrů se těžko hledá umírněnost.
Publicista z Info.cz to shrnul přesně:
„Kdyby se řídil radami z Klausovy knihy Modrá, nikoliv zelená planeta, nikdy by v takovém autě nepřijel.“
Místo toho se Macinka proměnil v symbol „benzínového populismu“. Značka ekologické politiky, která by mohla být seriózní, se mění ve výsměch.
Peníze, auta a stíhaný podnikatel
Ještě větší problém než RAM sám je to, komu patří.
Podle Deníku N si Macinka pronajímá vozy od Pavla Buráně, podnikatele obviněného z manipulací s hazardními odvody. Sám Macinka přiznal, že Buráňově firmě dluží statisíce korun a přesto tvrdí, že „nejde o sponzoring“.
Jestliže má politik, který usiluje o vlivné ministerstvo, finanční závazky vůči stíhanému podnikateli, je to minimálně znepokojivé.
U člověka, který chce dohlížet na státní zakázky v oblasti energetiky, odpadového hospodářství nebo vodního hospodářství, to působí jako tikající konflikt zájmů.
Motoristé sobě, nebo proti všem
Macinka se dnes profiluje jako tvář hnutí Motoristé sobě.
Na první pohled to zní jako obrana „obyčejných řidičů“ proti drahým pohonným hmotám a zákazům vjezdu. Ale jak upozorňuje Seznam Zprávy, za tímto „lidovým hnutím“ se skrývá centralizovaný projekt s jasným cílem: vytvořit politickou sílu, která bude hájit práva velkých dopravců a byznysu kolem motorismu.
A teď se jejich mluvčí hlásí o křeslo ministra životního prostředí.
To není jen paradox. To je popření samotného smyslu tohoto úřadu.
Ekologie není póza
Klimatická krize se netýká jen aktivistů v sandálech, ale i řidičů, zemědělců či podnikatelů. Potřebujeme politiky, kteří rozumí ekonomice a zároveň respektují planetu.
Macinka však místo řešení nabízí provokaci, auto, které se stalo symbolem jeho politické identity.
Zatímco svět řeší přechod na čistší zdroje energie, on vyhlašuje válku „zeleným ideologům“.
Zatímco města hledají cesty, jak omezit znečištění a hluk, on se fotí s nablýskaným pick-upem jako s trofejí.
Zatímco odborníci mluví o vodním suchu a úbytku lesů, on debatuje o svobodě jezdit, čím chce.
Tohle není odvaha. To je cynismus.
Víc než symbol moci
Pokud má Petr Macinka skutečně ambici být ministrem životního prostředí, měl by začít úplně jinde než u chromovaných blatníků a motoristických hesel.
Měl by vysvětlit své finanční vazby, vzdát se populistických póz a ukázat, že rozumí environmentální politice víc než jen z příspěvků na sociálních sítích.
Dokud to neudělá, zůstane jen mužem, který do ekologické debaty přivezl osmiválec a tím ji zadusil.
Přísaha dlouhodobě odmítá nominace lidí bez odborné a morální integrity do vrcholných funkcí státu. Kandidát na ministra životního prostředí musí rozumět ochraně přírody, ne ji zesměšňovat. Politika postavená na aroganci a symbolech luxusu nemůže vést ke spravedlivé a odpovědné správě země.
