Článek
Datum zasedání stavů, na němž byl Ferdinand zvolen králem, nikdy nebylo jen historické nebo dějepisné. Stalo se vlastivědou, která dodnes formuje paměťovou identitu českých zemí. Od nástupu Habsburků na trůn odvozujeme původ událostí v politice i komplexních společenských pohybů. Někde mezi nimi je i založení státní pošty v Čechách, k němuž rovněž došlo přibližně před pěti sty lety.
Proč to nevíme přesně? Z dobře dokumentovaných událostí na toto téma dějepisci na výběr úplně nemají. Důležitější ovšem je, že chybí shoda na tom, která chvíle historického jednání byla právě tím okamžikem, jenž bude společně se svými aktéry pozván do dějepisného vyprávění. Dostatečně silná ozvěna mezi texty poštovních historiků sice dosud nevznikla, pětisté výročí je ale dobrou příležitostí nejasný historický milník ohledat.
Ve svazcích českých sněmů, které jsou volně přístupné v online sbírce dokumentů Poslanecké sněmovny, najdeme v korespondenci českých stavů rakouskému vládci z 9. října 1526 prosebnou žádost, aby arcivévoda Ferdinand nechal mezi Prahou a Lincem zřídit jednu či dvě pošty, které by nepřetržitě provozovaly kurýrní službu oběma směry.
Dopis byl napsán v rámci vyjednávání mezi českou stavovskou reprezentací a Habsburky o podmínkách jejich nástupu na trůn. Existuje řada dobrých důvodů, proč počátky poštovních služeb v Čechách hledat právě zde.
Ordinari
Na počátku 16. století fungovalo v českých zemích poselské zřízení, které se však ani zdaleka neblížilo dosud nejlepší známé praxi dopravy písemných zpráv. Ačkoliv pozoruhodné principy fungování starořímské Cursus publicus byly toho času už téměř tisíc let zapomenuty, ze severní Itálie se na území Svaté říše římské národa německého toho času úspěšně šířila nová forma doručovacích služeb. Původně italská poselská společenstva se postupně stávala plnohodnotnou institucí raného novověku. Schopnosti vládců uchovat a přenášet materializované informace získaly novou dynamiku a klíč od této důležité kompetence drželi právě Habsburkové.
V polovině 15. století se císař Friedrich III. obrátil na nižší šlechtický rod Tasso z podhůří italských Alp s pokynem ke zřízení základní poselské služby mezi jeho državami v Tyrolsku a Štýrsku.
Z této všední úlohy pro výkon panovnické moci se však v rukou rodiny Tasso postupně stala služba, která se pro svou výkonnost rozšířila po celé říši. Úspěšně nahradila systém, kde byl posel osobním sloužícím privilegované vrstvy a ke své službě byl povoláván většinou ad hoc pro doručení jednotlivé zprávy.
Pošta vedená rodinou s později poněmčeným jménem Taxisové se už ale na nahodilé cesty kurýrů po zemských stezkách nespoléhala. Svým vládcům nabízela dobře organizovanou síť poštovních stanic se zázemím pro posla i zvířata v duchu klíčového principu nesoucího se celými dějinami komunikací, tedy Ordinari – pravidelně.
S erbem a glejtem
V českých zemích pozdní doby Jagellonské však mělo doručování zpráv o poznání přímočařejší podobu. Kultura úředních písemností sice byla plně rozvinuta a tvořila plnohodnotnou součást stavovských institucí, zůstávala ale závislá na středověkém poselském zřízení. Úřední kanceláře, které u nás nejrůznější autority zřizovaly od vrcholného středověku, byly prostorem pro uplatnění prvních odborných úředníků, písařů a dalších řemesel pečujících o významné soubory listin, jako byly zemské desky, městské, radní nebo soudní knihy. Přirozenou součástí tohoto společenství zůstávali i poslové.
Poselské zprávy toho času nebyly bezvýhradně písemné, neboť ve formálních vztazích stále sehrával svou významnou roli ústní závazek a to i takový, který byl tlumočen ústy posla. Psané slovo však bylo pro kurýry na počátku novověku přece jen častější obživou. Nejen proto, že lépe sloužilo vymáhání závazků a záměrů při správě majetku v zemi, ale také pro narůstající úroveň gramotnosti mezi tehdejšími elitami. Práce kurýrů zůstávala bezpochyby nezastupitelná při výkonu a svrchovanosti vůle královské komory, církve, šlechty i měšťanského patriciátu.
Poslové, ať už pěší, jízdní, osamoceni nebo putující v obvyklejších dvojicích, se dávno nepohybovali neprostupnou přírodou odkázáni na pěšiny v zarůstajících průsecích hustého lesa. V Čechách 16. století cestovali poměrně hustě osídlenou kulturní krajinou po zemských stezkách, na nichž byla pravidla pohybu dokonce regulována. Dá se stejně tak předpokládat, že k orientaci užívali první cestovní pomůcky, jakési jednoduché itineráře s informacemi o poutních místech a městech ležících na zemských stezkách.
Za hradbami měst, klášterů nebo poddanských sídel se mohli občasně spolehnout na nalezení útočiště určeného právě jim. Radnice či rychty zřizovaly skromné útulny nejen pro cestující kurýry, ale rovněž pro kupce, obchodníky a další putující řemesla. V předhusitských Čechách byly takových míst pro zastavení a spočinutí desítky a jednotky dalších potom ve vedlejších zemích koruny.
Takto založené zeměpanské poselské zřízení má jistou pravidelnost doloženou již v době lucemburské a pro každodenní správu země bylo pro českého krále základním nástrojem. Stále se však musel spolehnout na osobnost svého služebníka, který nesl doklad o jeho vůli krajinou. Opíral se přitom jen o svůj osobní status a záruky, které mu dokázal poskytnout společenský řád pozdního středověku.
Samotné doručení zprávy je za určitých okolností exekutivním aktem dodnes a jedná se o princip starý stovky let. V soudnictví bývalo doručení průhonu (jakési formy předvolání) žalovanému nezastupitelným momentem ve vedení sporu. Ritualizovaná ústní prohlášení na veřejných prostranstvích zase utvářely vztahy i smlouvy dlouho potom, co se ve formální komunikaci prosadily písemnosti.
Vrcholnými událostmi diplomatického charakteru pak byla cestující poselstva, kde roli tlumočníka zprávy zastával zpravidla vysoký církevní hodnostář nebo šlechtic. Jeho cesta garantovaná písemným glejtem pomáhala utvrzovat mocenské vztahy, úroveň doprovodu byla zase příležitostí k reprezentaci.
Nepřetržitě a spolehlivě
Po zhroucení Jagellonského soustátí ve střední Evropě v bitvě u uherského Moháče se poselstvo arcivévody Ferdinanda Habsburského okamžitě vydalo do Prahy vymáhat desetiletí staré sňatkové smlouvy, které s Jagellonci uzavřel jeho děd Maximilián I.
Diplomaté v habsburských službách ale při jednání s českými stavy brzy narazili na hranice svého zmocnění. České stavy uvyklé na dlouhou nepřítomnost panovníka v zemi formulovaly požadavky, které však vyslanci nemohli Ferdinandovým jménem sami přijmout. Nastala obtíž v komunikaci vnímaná tíživě oběma stranami. Žádost české strany o zřízení pravidelné poštovní tratě proto byla formulována s naléhavostí, kterou takto vysoká korespondence jen dovolovala.
V odpovědi, kterou Ferdinand signoval 15. října 1526 najdeme skromnou poznámku o nařízení poštmistrovi, aby byla zřízena pošta z Vídně do Prahy. Krátká věta působila v jeho obsáhlém dopise spíše jako nevýznamný koordinační pokyn. Ve skutečnosti byla jednou z předzvěstí způsobu Ferdinandovy vlády v Čechách.
Úřad generálního poštmistra říšské pošty byl pro Habsburky zavedenou institucí, kterou pro zajišťovala právě rodina Taxisů. Z brabantského Bruselu pro ně zřizovali síť poštovních tratí, které spojovaly habsburské državy v Německu, Nizozemí a Španělsku. Jednalo se o strukturu založenou na službách nižší šlechty, která sice v roli kurýrů nadále částečně využívala zázemí středověkých poselských zřízení, pod vlivem Taxisů však ztrácela charakter skromného zázemí pro cestující obchodníky, umělce a posly.
Taxiská pošta znala základní regule pro výkon doručovací služby a rozsah sítě poštovních tratí byl řízen s ohledem na celkový objem doručených zpráv. Svůj vliv na rozhodování o její podobě měl rovněž politický význam jednotlivých tratí v systému habsburské správy. Nově zřizované poštovní stanice utvářely síť podle přesně odpočítaných vzdáleností daných možnostmi zvířecí síly, na kterou se Taxiská pošta spoléhala.
Spěšní poslové měli po zemské silnici mezi Vídní a Prahou na základě ujednání v dopisech z 9. a 15. října 1526 působit jen mimořádně, a to za účelem pokračujících jednání o obsahu Ferdinandovy volební kapitulace.
Situace se ale vyvinula jinak. Správa komplikovaných personálních unií, které byly ve střední Evropě na přelomu středověku a novověku stále častější formou státního uspořádání, zvyšovala nároky na poselskou službu už dávno před těmito událostmi. Ještě král Vladislav Jagellonský vydržoval v Budíně po přesunu svého sídla desítky královských poslů, kteří zajišťovali korespondenci s královskou kanceláří českých zemí.
A právě pro ni započala s novým habsburským králem éra kompetenčních střetů a konfliktů. Ferdinand zřídil ve Vídni svou dvorskou komoru, jejíž pravomoci se brzy octly v napětí s nejdůležitějším královským úřadem v Čechách. Dvorská komora měla převzít od zemských úřadů výkonnou moc ve věcech politické správy rodících se rakouských dědičných zemí a její ambice si nutně vyžádaly ustanovení stálých poštovních tratí. Mezi Vídní a Prahou se tak stalo už v roce 1527.
Z korespondence mezi úřady se na prahu novověku v každém případě postupně vytrácely květnaté stavovské invokace, zato na stále příznačnější se pro ni stávalo rodové heslo Taxisů Perpetua - fide, tedy nepřetržitě - spolehlivě.
Kultura historických výročí nám každý rok nabízí příležitost zastavit se nad událostmi, osvěžit způsob jejich vyprávění a občasně i využít vzniklého zájmu pro další možné výklady. Zřízení státního poštovnictví v Čechách je připomínkou širšího významu habsburské epochy pro české země, kterou lze rovněž vnímat jako období jistého civilizačního vzestupu ve vztahu ke správě státu.
Pavel Čtvrtník a kolektiv - Dějiny pošty v českých zemích
