Článek
Česká fotbalová reprezentace dlouhodobě krvácí — a tentokrát už nejde ránu jen přelepit. Výsledky i herní obraz týmu v posledních měsících jsou bolestivým potvrzením hlubší krize. EURO v Německu skončilo dřív, než pořádně začalo. Hra byla mdlá, takticky rozháraná, bez nápadu i odvahy. A co je horší — tenhle obraz se nezměnil ani po šampionátu.
Zářným příkladem byl nedávný zápas v Chorvatsku, kde tým působil odevzdaně, bez jakékoli herní myšlenky. Žádný tlak, žádná odvaha, žádný moment překvapení. A když přišla potupná porážka 2:1 na Faerských ostrovech, bylo zcela zřejmé, že česká reprezentace nemá tvář, styl ani sebevědomí.
Ivan Hašek dostal šanci vybudovat tým s jasným rukopisem. Místo toho zůstal jen chaos a nejistota. Reprezentace nepůsobila ani odvážně, ani organizovaně. A právě v této atmosféře přišlo oznámení, že tým povede tzv. bridge kouč — elegantní označení pro to, že se problém neřeší, jen odkládá. Místo operace náplast.
Moderní slovo, starý problém
Bridge kouč má znít moderně, ale realita je jiná. Ve skutečnosti jde o dočasného trenéra, který má překlenout období nejistoty. Jiné reprezentace to také dělají — ale jako součást plánu. V českém prostředí je to spíš poslední zoufalý tah.
Odchod trenéra byl očekávaný. Všichni věděli, že přijde. Přesto se nedá říct, že by někdo měl připravený plán B. Výsledek? Improvizace místo strategie. A improvizace v momentě, kdy se rozhoduje o kvalifikaci na světový šampionát, je luxus, který si reprezentace prostě nemůže dovolit.
Problém neleží jen na lavičce
Český fotbal si už dlouhé roky hraje na hasiče. Každá krize se řeší změnou trenéra, ale systém zůstává stejný. Odchází jeden kouč, přijde druhý — ale styl hry, přístup a dlouhodobá koncepce nikde. Místo evoluce neustálé restartování. A tak se cyklus opakuje.
Velká část problému leží v samotných základech — ve výchově mladých hráčů a propojení klubů s reprezentací. Český fotbal má hezká hesla o práci s mládeží, ale realita je mnohem složitější. Dlouhodobě chybí jednotný přístup, jasná filozofie a systematická práce s talentem. Často se spíš spoléháme na jednotlivé akademie a jejich schopnosti než na ucelený systém, který by produkoval moderní, sebevědomé hráče.
Hráči bez individuality, bez sebevědomí
V českém prostředí je stále silně zakořeněný důraz na taktiku a kolektivní pojetí hry. Na první pohled to může znít správně, ale ve výsledku se často potlačuje individuální odvaha, kreativita a osobnost hráče. Mladí fotbalisté jsou vedeni k tomu, aby plnili pokyny a drželi systém, ne aby rozhodovali zápasy. A když se pak dostanou do zahraničí, kde se od nich očekává proaktivita a schopnost přetáhnout zápas na svou stranu, narážejí.
Není náhodou, že zatímco v minulosti se čeští hráči dokázali stát oporami špičkových klubů, dnes je takových případů minimum. Stačí připomenout jména jako Pavel Nedvěd, který v Juventusu patřil k nejlepším záložníkům světa, Milan Baroš ve Liverpoolu, Tomáš Rosický v Dortmundu a Arsenalu nebo Marek Jankulovski v AC Milán. To byli hráči, kteří nejen zapadli do velkých týmů, ale dokázali v nich být klíčovými postavami.
Dnes mladí hráči odcházejí do zahraničí často příliš brzy nebo bez dostatečné herní vyspělosti. Mnozí se pak vracejí zpátky do české ligy, protože nedokážou udržet tempo a nároky top evropských soutěží.
Mládežnický základ bez kořenů
Dalším velkým problémem je roztříštěnost mládežnického systému. Akademie, kluby a svaz často nefungují v jednotě. Mladí hráči nemají jasně nastavenou cestu od žákovského fotbalu až po profesionální kariéru. Mnoho talentů tak po cestě „vypadne“ z systému, protože jim chybí zázemí, kontinuita a rozvoj individuálních schopností.
Zatímco v zemích jako Dánsko, Nizozemsko nebo Rakousko je mládežnický systém postaven na spolupráci, jednotné metodice a moderním přístupu, v Česku se často jede postaru. Hodně se trénuje, málo se rozvíjí osobnost a kreativita. V některých akademiích je stále důležitější „přežít zápas“ než ho tvořit.
To má přímý dopad i na reprezentaci. Trenér, ať už jakkoli schopný, prostě nemá z čeho vybírat, pokud generace hráčů přicházející z mládežnických struktur nejsou konkurenceschopné na mezinárodní úrovni.
Reprezentace jako zrcadlo systému
Bridge kouč je jen vrchol pyramidy. Reprezentace totiž vždy odráží to, co se děje v domácím prostředí. Když systém funguje, národní tým má z čeho čerpat. Když ne, nastupují provizoria a krátkodobá řešení.
Český fotbal dnes nemá jasnou tvář. Nemá dlouhodobý plán, který by určoval styl hry, způsob výchovy hráčů ani směr, kterým se chce vydat. A bez něj se bude cyklus opakovat znovu a znovu — bez ohledu na to, kdo zrovna stojí u lavičky národního týmu.
Fotbal si zaslouží operaci, ne další obvaz
Najít ideálního trenéra není jednoduché. Ale plán musí existovat dřív, než přijde krize. Bridge kouč může být přechodným řešením — ale jen tehdy, pokud přesně víme, kam most vede. Ne když přecházíme most do mlhy.
Český fotbal má historii, talent i fanoušky. Ale víra sama nestačí. Dokud se nezačne systematicky pracovat odspodu — od mládeže, přes ligu až po reprezentaci — budeme dál jen lepit rány a zakrývat hlubší problémy.
Je čas přestat lepit náplasti. Český fotbal potřebuje operaci.
