Zásluhová složka důchodů - jak na to

Důchod se skládá ze dvou složek, základní výměry, která je stanovena pevnou částkou, a procentní výměry, která se stanoví individuálně procentní sazbou z výpočtového základu podle získané doby pojištění.

Zásadním problémem je, že důchodové pojištění není čisté pojištění, neboť obsahuje významnou složku mající charakter daně. Díky tomu je výpočet procentní výměry důchodu komplikovaný, neprůhledný, je příliš závislý na politických rozhodnutích a neposkytuje dobrý základ stabilního důchodového systému.

Výrazným zlepšením by bylo přesunutí daňové složky současného pojištění do oblasti daně z příjmu. Důchod by se potom skládal ze složky základní, jinak též solidární, jež by byla plně financovaná z daňových výnosů, a ze složky zásluhové stanovené na základě důchodového pojištění oproštěného od jakýchkoli prvků přerozdělování.

Východiskem pro výpočet zásluhové složky důchodu budiž skutečnost, že placením důchodového pojištění se plátce vzdává části své osobní spotřeby ve prospěch financování zásluhových složek současných důchodů v průběžném systému financování. Celkem oprávněně pak očekává, že v důchodu tuto odloženou spotřebu statisticky průměrně uplatní ve formě své zásluhové části důchodu. Ta se jednoduše spočítá jako podíl akumulované individuální odložené spotřeby a aktuální hodnoty statistického údaje naděje dožití v okamžiku odchodu do důchodu vyjádřené v měsících.

Jak odloženou spotřebu, tak i zásluhovou složku důchodu potřebujeme počítat v jednotkách nepodléhajících změnám v čase. Takovou jednotkou může být určitý díl, například setina či tisícina, nějakého standardizovaného spotřebního koše dostatečně přesně odrážejícího typickou strukturu osobní spotřeby důchodce. V dalším textu pro tento díl používejme termín spotřební bod či prostě jen bod.

V kterémkoli okamžiku dokážeme stanovit průměrnou cenu daného spotřebního koše v korunách, tím pádem i hodnotu spotřebního bodu v korunách, tedy kurs bodu.

Při placení důchodového pojištění nejprve přepočteme zaplacené pojistné aktuálním kursem na spotřební body a ty poté akumulujeme v osobním fondu plátce. Při výplatě důchodu zásluhovou složku důchodu stanovenou ve spotřebních bodech přepočteme aktuálním kursem bodu na koruny.

To, co se na první pohled zdá být fondovým způsobem financování důchodů, ve skutečnosti není nic jiného než modifikovaný průběžný systém. Osobní fond plátce je pouze virtuální, je to jen číslo, a slouží pouze k  jednoduchému, přesnému a zároveň přiměřeně spravedlivému stanovení výše zásluhové složky důchodu.

Zásadní otázkou je, jak financovat výplaty zásluhových složek důchodů. Odpověď je nabíledni. V průběžném způsobu financování by výplaty měly být financovány z aktuálních plateb pojistného. Navrhovaný systém je konstruován na principu má dáti - dal, tudíž - co do systému vložím jako plátce pojistného, to díky způsobu výpočtu založeném na exaktních statistických údajích statisticky průměrně dostanu na výplatách důchodu bez ohledu na demografický vývoj, takže v ustáleném stavu je systém stabilní. V případě příliš výrazných demografických změn či přechodných výkyvů samozřejmě může dojít k znatelnému nepoměru prostředků do průběžného systému přicházejících a z něj odcházejících. Tuto disproporci lze korigovat změnou sazby důchodového pojištění. Zvýšení sazby sice nejspíš nebude příliš populární, ale jako investice do vlastní budoucnosti pravděpodobně nevzbudí přílišnou nevoli a nezjitří nadměrně emoce. Navíc při inteligentním plánování lze potenciální výkyvy úspěšně predikovat a v předstihu alespoň částečně kompenzovat. Samoregulační mechanismus pak pomáhá k postupnému samovolnému ustálení.

Další možností, jak stabilizovat financování zásluhové složky důchodů, je vytváření prostředí vedoucího k růstu produktivity práce a platů. To je pro politiky báječná výzva a úspěšnost v této oblasti by mohla být dobrým měřítkem práce vlády.

Předpokládejme, že není faktický rozdíl mezi základní výměrou důchodu a plošně vyplácenou sociální dávkou. Potom neexistuje žádná překážka bránící čerpání důchodu jen z části prostředků akumulovaných v důchodovém fondu. Čerpání důchodu ze zbylých prostředků lze odložit na později s přihlédnutím k postupnému utlumování ekonomických aktivit.

Jestliže příjmy manželů patří do společného jmění manželů, jeví se jako přirozené, aby i příspěvky do jejich důchodových fondů byly společné, tudíž aby byly rozdělovány do fondů obou manželů rovnoměrně. Tím je zajištěno, že v případě rozvodu ten z manželů, který měl nižší příjmy třeba jen proto, že druhému manželovi vytvářel skvělé podmínky pro práci a kariérní růst, nebude pobírat nespravedlivě nižší důchod.

Při odchodu manželů do důchodu je technicky realizovatelné, aby se část důchodu počítala jako společný důchod vyplácený po celou dobu života kteréhokoli z manželů. Díky vyšší hodnotě naděje dožití sice bude nižší, zato přispěje k lepšímu hmotnému zajištění pozůstalého v případě úmrtí kteréhokoli z manželů.

Bude-li věkový rozdíl manželů příliš výrazný, nebude sice mechanismus společného důchodu příliš použitelný, tento nedostatek však nelze považovat za nespravedlivý.

U určitých profesí, jako jsou například horníci v dolech, se uvažuje o možnosti snížení věku odchodu do důchodu.

U fondového způsobu financování se to na první pohled jeví jako nepřekonatelný problém. Vezmeme-li však v úvahu skutečnost, že dlouhodobá expozice v těchto profesích má za následek prokazatelně nižší naději dožití, můžeme tento fakt vzít v úvahu při výpočtu důchodu. Při zohlednění těchto případů musíme odpovídajícím způsobem přepočítat statistické ukazatele pro zbytek populace.

Jedním z kroků je snížení minimálního věku pro odchod do důchodu o stanovenou hodnotu (například několik týdnů) za každý rok expozice v dané pracovní kategorii.

Vliv pracovní expozice na naději dožití může být zohledněn tak, že se při výpočtu důchodu použije skutečný věk zvýšený o stanovenou hodnotu odpovídající vlivu daného typu pracovní expozice na naději dožití.

Druhou možností je, že zaměstnavatelé budou zaměstnancům v daných profesích přispívat dodatečnou částkou do speciálního důchodového fondu. Speciálního proto, že tento fond bude určen striktně pro daného pracovníka, nebude tedy sdílen mezi manželi. Jinak bude využit shodně jako běžný důchodový fond.

Oba způsoby se mohou dle potřeby kombinovat a doplňovat. Bude pak na rozhodnutí občana, kdy odejde do důchodu.

Stávající nároky je třeba odpovídajícím způsobem reflektovat při přechodu na nový způsob pojištění.

Kouzlo této koncepce spočívá v absenci zbytečných výjimek. Důchodový fond a algoritmus výpočtu důchodu pro ně neposkytuje prostor. Proto případné náhradní či vyloučené doby důchodového pojištění stejně jako zamýšlené zavedení fiktivního vyměřovacího základu nebudou aplikovatelné. Mohou však být v případě potřeby nahrazeny formou náhradního důchodového pojištění čili mimořádnými příspěvky do důchodového fondu, jež půjdou na vrub daňových výnosů, což by mělo být standardem pro všechny druhy přerozdělování. Je nepřípustné, aby se na financování určitého typu přerozdělování podílela jen vybraná část populace. Je-li něco takového skutečně nutné, mělo by se to řešit formou pojištění, což zase otvírá otázku, do jaké míry smí být takové pojištění povinně vyžadováno.

Kvalitní důchodová reforma musí zahrnovat i způsob, jak plynule a bezbolestně přejít na nový systém.

Každému pojištěnci je třeba k datu změny spočítat vyměřovací základ. Z vyměřovacího základu se vypočítá procentní výměra důchodu podle stávajících pravidel. Při výpočtu se použije aktuální odpracovaná doba zvýšená o dobu, jež zbývá do řádného odchodu do důchodu dle stávajících pravidel. Procentní výměra se vynásobí aktuální hodnotou naděje dožití při předpokládaném odchodu do důchodu a vyjádří se v jednotkách spotřeby. Tato suma se zmenší v poměru aktuální doby pojištění k době pojištění použité při výpočtu. To bude výchozí stav důchodového účtu k datu změny. Vzhledem k tomu, že všechny parametry výpočtu k danému datu jsou konstantní a dále neměnné, lze skutečný výpočet provést kdykoli před skutečným odchodem do důchodu, takže náklady spojené s přechodem nebudou významně zvýšené proti současnosti.

Výhodou je, že pojištěnců v předdůchodovém věku se změny dotknou minimálně, zatímco pojištěnců, kteří jsou pojištěni krátkou dobu, se naopak minimálně dotknou nedostatky stávajícího systému. Tím pádem se nároky plynoucí ze současného systému vypořádají postupně, a přechod bude víceméně plynulý. Tento způsob vypořádání nároků plynoucích ze současného systému je rovněž jedním z důležitých argumentů pro důsledné zachování průběžného systému financování důchodů.