Článek
Moje dcera Emička začala letos na jaře milovat pohádky takovým způsobem, že jsme někdy četly stejnou knížku třikrát za večer. Byly jí čtyři roky a měla období, kdy si jednu konkrétní pohádku chtěla nechat číst pořád dokola. Já jsem si při tom začala vybavovat knížky, které jsem měla ráda jako dítě. Některé jsem si pamatovala skoro zpaměti. Vybavila se mi stará knížka o malé holčičce, několik příběhů o zvířatech, leporela s odřenými rohy a hlavně jedna velká sbírka pohádek, kterou mi kdysi koupil táta. Měla modrý látkový hřbet a uvnitř obrázky, které mi jako dítě připadaly nádherné.
Když jsme byly s Emou u mojí matky na nedělní návštěvě, zmínila jsem, že bych si některé svoje dětské knížky chtěla vzít domů. Máma se na mě podívala, jako kdybych ji požádala o něco úplně nečekaného.
„Vždyť jsou pořád tady někde nahoře v pokoji,“ řekla.
To mě potěšilo. Řekla jsem jí, že si pro ně během týdne přijdu, protože jsem chtěla Emě udělat malou sbírku. Máma jen mávla rukou a řekla, ať si je vezmu.
Ve středu odpoledne jsem tedy přijela. Ema zůstala doma s manželem Petrem, protože jsem chtěla jen rychle zajít do svého bývalého pokoje a prohrabat skříně. Pořád tam byly některé moje věci. Starý plakát ze základní školy, krabice s fotografiemi, několik sešitů a v horní části knihovny řada knížek, kterou jsem si pamatovala z dětství.
Jenže když jsem otevřela skříň, první řada byla skoro prázdná.
Nejdřív jsem si myslela, že je máma přestěhovala jinam. Prošla jsem druhou polici, potom třetí. Našla jsem dvě knížky, které jsem si vůbec nepamatovala, a několik učebnic. Ale ty, které jsem hledala, byly pryč.
Zeptala jsem se mámy, kde jsou.
Odpověděla úplně klidně.
„Ty jsem dala Martinovi.“
Myslela jsem, že špatně slyším.
Martin je můj mladší bratr. Bydlí asi dvacet minut od mámy a má dva syny, Matyáše a Filipa. Když jsem se zeptala, proč je dala jemu, máma mi řekla, že Martin si o ně řekl. Kluci prý knížky viděli, když byli u babičky, a moc se jim líbily.
„Tak jsem mu je dala. Stejně už je nepotřebuješ, tak co.“
Stála jsem u otevřené skříně a chvíli jsem nevěděla, co na to říct.
Pak jsem se zeptala, jestli má u Martina i tu velkou modrou knihu pohádek.
Máma řekla, že ano.
Tu knihu jsem měla spojenou s tátou. Okamžitě jsem si vybavila chvíle, kdy jsme spolu sedávali večer v kuchyni, když jsem byla malá, a on mi z ní četl. Později jsem si ji brala do postele sama. Byla jsem přesvědčená, že až budu mít dítě, budu mu z ní jednou číst.
Máma ale nechápala, proč mi to vadí.
„Andy, vždyť to jsou staré knížky. Martin má dva kluky, tak je využijí.“
Řekla jsem jí, že jsem jí před několika dny řekla, že si pro ně přijdu. Odpověděla, že tehdy ještě nevěděla, že si je opravdu vezmu.
To už jsem jí nerozuměla vůbec.
Připomněla jsem jí, že to byly moje knížky a že jsem se na ně ptala právě proto, abych si je odvezla.
„Ale byly tady dvacet let,“ řekla. „Kdybys je chtěla, dávno sis je vzala.“
Věděla jsem, že tímhle směrem se nikam nedostaneme, tak jsem jí řekla, ať zavolá Martinovi a poprosí ho, aby mi je vrátil. Máma se okamžitě zatvářila otráveně.
„Já už mu je dala, tak mu zavolej sama.“
„Andrea, kvůli pár knížkám přece nebudu dělat scénu.“
Tahle věta mě sice hodně naštvala, ale scénu jsem nedělala. Stála jsem v pokoji a snažila se pochopit, proč moje matka bez jediného slova rozdala věci, které jsem chtěla pro svou dceru.
Když jsem odcházela, vzala jsem si jen dvě knížky, které zůstaly v polici. Jednu jsem si pamatovala, druhou vůbec. Cestou domů jsem přemýšlela, jestli jsem to neměla nechat být.
Petrovi jsem o tom večer řekla. Nechtěl se do toho příliš míchat, ale když jsem mu popsala, že mezi těmi knihami byla i ta od táty, řekl, že by se také ozval.
Napsala jsem tedy Martinovi.
Zeptala jsem se, jestli opravdu dostal moje dětské knížky od mámy.
Odpověděl mi skoro okamžitě.
„Jo. Kluci z nich byli nadšení. Máma říkala, že už je stejně nechceš.“
To mě zvedlo ze židle.
Napsala jsem mu, že jsem jí právě před pár dny řekla, že si je chci vzít, protože je chci číst Emě. Martin odpověděl, že o tom nevěděl. Potom dodal, že kluci už některé knížky mají u postele a že je nechce tahat zpátky.
Požádala jsem ho, aby mi je přivezl všechny.
Napsal, že to neudělá.
Následující den jsem jela za mámou znovu. Tentokrát už jsem byla připravená na hádku. Máma se nejprve snažila věc zlehčovat. Řekla mi, že Martinovi ty knížky dala, protože je měl komu dát. Podle ní bylo zbytečné, aby ležely zavřené ve skříni, když je mohly číst děti.
Řekla jsem jí, že jsem o ně požádala dřív, než je dala pryč.
Na to odvětila, že jsem jí nikdy jasně neřekla, že chci úplně všechny.
To byla pravda. Neřekla jsem slovo „všechny“. Řekla jsem jí, že si chci vzít svoje dětské knížky. Předpokládala jsem, že to znamená právě ty, které jsem jako dítě měla.
Máma ale začala vytahovat další věci.
Prý jsem si po odstěhování nechala pokoj plný krámů. Ona ho dvacet let udržovala. Kdyby něco potřebovala vyhodit, nikdo jí prý nemohl nic vyčítat. Martin se na rozdíl ode mě o věci z dětství zajímal. Jeho kluci jsou prý často u babičky a mají k nim vztah.
To poslední mě překvapilo.
„Jak víš, že o ně měli větší zájem než Ema?“
Máma se na mě podívala.
„Protože jsou tady.“
Řekla jsem jí, že to není odpověď. Ema je malá a nemohla si o ně sama říct. Právě proto jsem tam přijela já.
Začala být podrážděná. Tvrdila, že ze všeho dělám soutěž mezi ní a Martinem. Že už od dětství mám pocit, že Martin dostává víc. Připomněla mi věci, které se staly před dvaceti lety. Kdo dostal jaký dárek, komu rodiče zaplatili lyžák, kdo měl větší pokoj.
Nikdy jsme o tom takhle nemluvily.
Seděla jsem u kuchyňského stolu a najednou jsem měla pocit, že se nebavíme o knihách, ale o něčem, co se ve mně dlouho hromadilo a o čem jsem si myslela, že už je dávno pryč.
Máma nakonec řekla, že Martinovi volat nebude.
Tak jsem zavolala sama.
Řekla jsem mu, že chci své knihy zpátky.
Odpověděl mi, že už jsou u jeho dětí a že jim je nebude brát.
„Ale ty nejsou mámy. Jsou moje.“
„Máma mi je dala.“
„Ale bez mého vědomí.“
„Tak si to vyřeš s ní.“
Připadala jsem si jako horký brambor, nebo lépe otravný hmyz, kterého se chtějí všichni zbavit. V tu chvíli jsem taky pochopila, že Martin se do toho nechce plést. Vlastně mu to vyhovovalo. Dostal něco zadarmo, jeho synové z toho měli radost a teď jsem po něm chtěla, aby to celé obrátil. Tak jsem nasadila tvrdší kalibr. Řekla jsem mu, že jestli mi je nevrátí, přijedu si pro ně.
Zasmál se.
„Andreo, nebudeš mi přece chodit domů pro knížky.“
Položila jsem telefon.
Dva dny jsem to nechala být. Pak mi Martin poslal fotografii svých kluků, jak sedí na gauči a prohlížejí si jednu z mých knih. Nebyla to žádná provokace. Pravděpodobně mi chtěl ukázat, že jsou spokojení.
Jenže já na fotografii poznala i „tu“ modrou knihu.
Ležela otevřená na stole.
Vzala jsem telefon a šla za Petrem. Ukázala jsem mu ji. Řekl mi, že jestli ji chci, mám si o ni říct ještě jednou, ale ať počítám s tím, že už to bude mít následky.
Napsala jsem Martinovi, že tu knihu chci zpátky.
Tentokrát neodpověděl, a pak se mi ozvala.
Řekla, že jsem jí udělala ostudu, protože jsem kvůli knihám „rozeštvala rodinu“. Martin prý nechápe, proč mu beru něco, co mu babička dala pro děti.
Řekla jsem jí, že jsem nikoho nerozeštvala. Jen jsem řekla, že nechci, aby se moje věci rozdávaly bez mého vědomí.
Na druhém konci bylo dlouhé ticho.
Pak řekla větu, na kterou jsem dlouho nedokázala zapomenout.
„Kdybys chtěla být součástí rodiny, tak bys neřešila, komu patří staré knížky.“
Položila jsem telefon.
Od té doby jsem k mámě nešla do pokoje, kde jsem vyrůstala. Ne proto, že bych se tam bála jít. Prostě už tam nemám potřebu něco hledat.
Martin mi několik týdnů nenapsal. Když jsme se potkali u mámy na narozeninách, pozdravili jsme se a každý jsme zůstali na opačné straně stolu. Jeho žena Veronika se snažila několikrát navázat normální rozhovor, ale bylo vidět, že o ničem z toho nechce mluvit.
Knihy mi dodnes nevrátil.
Máma mi pak jednou nabídla, že mi dá peníze za ty, které mi chybí. Odmítla jsem. Nechtěla jsem, aby se z nich stala nějaká položka, kterou lze vyřešit převodem na účet.
Začala jsem mezitím hledat některé tituly na internetu. Některé se dají koupit z druhé ruky za pár stovek. Tu modrou knihu jsem našla také. Je dražší, ale není nedostupná. Jednu jsem si objednala.
Až přijde, schovám ji do police vedle Emčiných knížek. Nebude mít odřený hřbet ani skvrnu od kakaa jako ta původní. Nebude to kniha, kterou mi četl táta. Nebude mít stejnou vůni ani stejné stránky.
Ale jednou ji otevřu před Emou a budu jí číst stejné pohádky.
S mámou jsme od té doby mnohem méně v kontaktu. Voláme si kvůli praktickým věcem, někdy se vidíme, ale něco mezi námi zůstalo nedořešené. S Martinem je to ještě horší. Nehádáme se. Jen spolu prakticky nemluvíme.
A když se mě někdo z rodiny zeptá, proč se kvůli několika starým knížkám pořád nemůžeme normálně bavit, pravděpodobně mu odpovím, že nešlo jen o knížky, ale o charakter.
Příběh byl zpracován na základě předlohy, kterou poskytla autorova čtenářka. Jména a postavy jsou v něm fiktivní. Příběh je psán v 1. osobě z pozice vypravěčky.
