Článek
Vedle těch, kteří režim podporovali vědomě a dobrovolně, existovalo velké množství lidí, kteří byli zmanipulováni, zastrašeni, existenčně vydíráni nebo ani přesně nevěděli, co vlastně podepisují. Právě v tom spočívá jeden z nejtemnějších rozměrů Anticharty: v obrovské manipulaci a zneužití známých osobností státní mocí.
Anticharta vznikla jako přímá reakce komunistického režimu na vznik Charty 77. Charta 77 byla občanská iniciativa založená na začátku roku 1977 skupinou intelektuálů, umělců a disidentů, kteří upozorňovali na to, že Československo nedodržuje lidská práva, k jejichž respektování se samo zavázalo podpisem Helsinských dohod. Nešlo o pokus svrhnout režim, ale o apel na dodržování zákonů a základních občanských svobod. Komunistická moc však Chartu okamžitě označila za nepřátelský útok proti socialismu a spustila masivní propagandistickou kampaň. Veřejnost přitom paradoxně vůbec neměla možnost si text Charty přečíst, protože v oficiálních médiích nebyl nikdy zveřejněn. Lidé slyšeli pouze propagandistické útoky, podle nichž byli chartisté „zrádci“, „samozvanci“ nebo „služebníci imperialismu“.
Komunistický režim velmi dobře věděl, že k upevnění své autority potřebuje slavné tváře. Herci a zpěváci byli tehdy nesmírně populární a veřejnost jim důvěřovala více než politikům. Režim proto chtěl vytvořit dojem, že „celý národ“ stojí proti Chartě 77 a že i největší kulturní osobnosti podporují socialistické Československo. Šlo o obrovské propagandistické divadlo. Pokud totiž známý herec nebo zpěvák veřejně odsoudil Chartu, působilo to na běžné lidi mnohem silněji než projevy stranických funkcionářů. Anticharta měla zároveň izolovat samotné chartisty a zastrašit všechny, kteří by o podpisu Charty 77 uvažovali. Režim chtěl ukázat, že proti disidentům nestojí jen komunistická strana, ale údajně i celá kulturní elita země.
Celá akce byla pečlivě organizována aparátem komunistické strany, ministerstvem kultury, Svazem českých dramatických umělců a propagandistickými složkami režimu. Významnou roli hrála také státní média včetně Československé televize a deníku Rudé právo. Už 12. ledna 1977 vyšel nechvalně známý článek „Ztroskotanci a samozvanci“, který brutálně útočil na chartisty. Následovala mohutná mediální masáž. Televize vysílala reportáže o „rozhořčených dělnících“, funkcionářích a umělcích odsuzujících Chartu. Atmosféra byla záměrně vyhrocena tak, aby každý měl pocit, že odpor vůči Chartě je samozřejmý a povinný.
Vrcholem celé kampaně bylo shromáždění v pražském Národním divadle 28. ledna 1977. Do divadla byli svoláni známí herci, zpěváci, režiséři a další umělci. Mnozí později vzpomínali, že účast nebyla dobrovolná v dnešním slova smyslu. Lidé dostávali telefonáty z divadel, barrandovských studií nebo kulturních institucí. Neúčast mohla znamenat profesní problémy, zákaz práce nebo zařazení mezi politicky nespolehlivé osoby. V totalitním státě to nebyla maličkost – člověk mohl přijít o kariéru, možnost cestovat, publikovat nebo vůbec normálně pracovat.
Na pódiu tehdy vystoupila herečka Jiřina Švorcová, která přečetla provolání „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru“. Právě ona se později stala jedním ze symbolů Anticharty, protože režim podporovala dlouhodobě a otevřeně. O několik dní později proběhlo podobné shromáždění i v Divadle hudby, kde text četla zpěvačka Eva Pilarová. Po těchto akcích začalo hromadné podepisování provolání. Jenže právě zde vzniká dodnes diskutovaná otázka manipulace a zneužití umělců. Řada z nich totiž tvrdila, že vůbec nevěděla, co přesně podepisuje. Někteří byli přesvědčeni, že jde pouze o prezenční listinu. Jiní se domnívali, že podepisují obecné prohlášení na podporu socialismu nebo míru. Mnozí nikdy nečetli text Charty 77 a vůbec netušili, proti čemu se vlastně vymezují.
Po roce 1989 se Anticharta stala obrovským morálním stigmatem. Mnoho slavných osobností muselo vysvětlovat svou tehdejší účast. Mezi často kritizovanými jmény byli například Karel Gott, Jiřina Bohdalová, Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak, Josef Kemr, Jan Werich, Jiří Sovák, Ladislav Pešek nebo František Filipovský. Mnozí z nich později tvrdili, že jednali pod tlakem, ze strachu nebo bez znalosti skutečností. Zdeněk Svěrák například po letech mluvil o tom, že atmosféra byla velmi manipulativní a že tehdy lidé neměli přístup k pravdivým informacím. Někteří umělci zase říkali, že měli strach o rodinu a práci. V normalizačním Československu totiž nešlo jen o osobní názor: šlo o existenční otázku.
Na druhou stranu existovali i umělci, kteří režim podporovali vědomě a dlouhodobě. Kromě Jiřiny Švorcové bývá často zmiňován například herec Vítězslav Vejražka nebo někteří prominentní kulturní funkcionáři napojení na komunistickou moc. Tito lidé Antichartu nevnímali jako manipulaci, ale jako správný politický krok proti disidentům. Někteří skutečně věřili socialistickému systému a chartisty považovali za hrozbu. Historici proto dnes upozorňují, že nelze všechny účastníky Anticharty házet do jednoho pytle. Byly mezi nimi jak přesvědčené tváře režimu, tak lidé zlomení strachem nebo manipulací.
Právě manipulace a psychologický nátlak jsou dnes považovány za jeden z nejdůležitějších aspektů Anticharty. Režim dokonale využil totalitní prostředí, v němž neexistovala svobodná média ani možnost veřejně odporovat. Lidé byli izolováni od skutečných informací a zároveň zastrašováni možnými následky neposlušnosti. Některá jména se dokonce objevila na seznamech signatářů, přestože dotyční tvrdili, že nic nepodepsali. Protestovat proti tomu bylo téměř nemožné. Anticharta tak dodnes představuje ukázku toho, jak autoritářský režim dokázal zneužít známé osobnosti ke své propagandě a vytvořit iluzi jednotné podpory společnosti.
Celý příběh Anticharty je proto potřeba vnímat v širších souvislostech. Nešlo jen o jednoduché rozdělení na „dobré“ a „špatné“. Totalitní režim pracoval se strachem, existenčním vydíráním, propagandou a deformací reality. Někteří umělci selhali vědomě, jiní byli oběťmi systému, který je donutil jednat pod tlakem.
Internetové zdroje:
https://www.ustrcr.cz/uvod/antologie-ideologickych-textu/anticharta/
https://www.ceskatelevize.cz/vse-o-ct/historie/historie-cst/historicke-udalosti/anticharta/
https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/anticharta-28-ledna-1977/
https://cesky.radio.cz/anticharta-byla-odpovedi-rezimu-na-chartu-77-8478545
https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/anticharta-historie-vyroci-umelci_2201281138_voj
https://plus.rozhlas.cz/anticharta-kdo-neprisel-do-narodniho-divadla-byl-podezrely-rika-historik-8668063
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/anticharta-byl-psychologicky-natlak-a-manipulace-rikaji-historici-19938
https://www.pametnaroda.cz/cs/magazin/pribehy/anticharta-jak-komunisticky-rezim-zneuzil-umelce-20210127
https://www.totalita.cz/vysvetlivky/o_anticharta.php
https://www.denik.cz/z_domova/anticharta-herci-komunismus-charta-77-20220128.html
https://echo24.cz/a/Sj8m2/pribeh-anticharty-kdo-sel-dobrovolne-a-kdo-ze-strachu
https://www.reflex.cz/clanek/historie/111762/anticharta-nejvetsi-propagandisticka-akce-normalizace.html
Knižní zdroje:
BLAŽEK, Petr; EICHLER, Patrik; JAREŠ, Michal. Charta 77: Od obhajoby lidských práv k demokratické revoluci 1977–1989. Praha: Paseka, 2007. 1. vydání. ISBN 978-80-7185-809-3.
SUK, Jiří. Labyrintem revoluce: Aktéři, zápletky a křižovatky jedné politické krize. Praha: Prostor, 2003. 1. vydání. ISBN 80-7260-099-0.
VANĚK, Miroslav. Mocní? A bezmocní?: Politické elity a disent v období normalizace. Praha: Prostor, 2006. 1. vydání. ISBN 80-7260-168-7.
KAPLAN, Karel. Nekrvavá revoluce. Brno: Doplněk, 1993. 1. vydání. ISBN 80-85765-23-4.
