Článek
Chlapec z Brna, nad jehož rodinou se stále vznášel stín války
Arnošt Goldflam se narodil 22. září 1946 v Brně, tedy jen několik měsíců po skončení druhé světové války. Přišel na svět do židovské rodiny, jejíž členové si s sebou nesli hluboké jizvy způsobené nacistickou okupací. Přestože se narodil až po válce, její důsledky provázely jeho dětství doslova na každém kroku.
Jeho matka Marta Goldflamová přežila okupaci jen díky tomu, že se musela skrývat před nacisty. Mnoho příbuzných takové štěstí nemělo. V rodině se proto o válce nemluvilo jako o vzdálené historii, ale jako o něčem, co bylo stále přítomné. Strach, nejistota a vzpomínky na pronásledování vytvářely zvláštní atmosféru, kterou malý Arnošt vnímal, i když mnoha věcem ještě nerozuměl.
Otec byl obchodník a technicky založený člověk. Rodina nepatřila k bohatým, ale ani k úplně chudým. Doma se četlo, diskutovalo a kultura měla své místo. Arnošt však nebyl typickým bezstarostným dítětem. Často působil uzavřeně, žil ve vlastním světě fantazie a už tehdy se projevovala jeho zvláštní směs inteligence, citlivosti a roztržitosti.
Snad největší ranou jeho mládí byla smrt maminky. Zemřela, když mu bylo pouhých osmnáct let. Věk, kdy většina mladých lidí teprve vstupuje do dospělosti, se pro něj stal obdobím hlubokého smutku. Goldflam později opakovaně přiznával, že právě ztráta matky ho poznamenala na celý život. V mnoha rozhovorech vzpomínal, že na ni nikdy nepřestal myslet.
Smrt ženy, která přežila nacistické pronásledování a dokázala ochránit sebe i rodinu, v něm zanechala silný pocit pomíjivosti života. Právě odtud podle některých jeho přátel pramení jeho zvláštní humor, ve kterém se často mísí smích se smutkem a groteska s tragédií.
Od výtvarníka k divadelníkovi aneb jak nešťastná láska změnila život
Mladý Arnošt původně nesnil o herecké kariéře. Mnohem více ho přitahovalo výtvarné umění. Studoval na Střední uměleckoprůmyslové škole a později zamířil na JAMU v Brně, kde se věnoval režii a dramaturgii.
Právě v této době zažil první velké lásky, zklamání i nejistoty. Goldflam sám s odzbrojující otevřeností přiznal, že o panictví přišel s prostitutkou. Na české umělecké scéně šlo o mimořádně neobvyklé přiznání, protože většina herců o podobných věcech mluví jen velmi nerada. On však nikdy neměl problém dělat si legraci sám ze sebe.
V rozhovorech rovněž vzpomínal na nešťastné zamilování, které ho významně nasměrovalo k umělecké dráze. Citové zklamání v něm probudilo potřebu tvořit, psát a hledat vlastní způsob sebevyjádření.
Během studií si začal budovat pověst mimořádně originální osobnosti. Zatímco ostatní studenti se snažili zapadnout, Goldflam působil jako člověk z jiného světa. Mluvil zvláštním způsobem, přemýšlel neobvykle a často přicházel s nápady, které ostatní nechápali.
Herec, který nikdy nevypadal jako filmový hrdina
Paradoxem Goldflamovy kariéry je skutečnost, že se hercem původně stát nechtěl. Byl především dramatikem a režisérem. Právě jeho nezaměnitelný vzhled však postupně začal přitahovat filmové tvůrce.
Nikdy nepřipomínal klasického filmového krasavce. Malé kulaté brýle, výrazný plnovous, holá hlava a lehce zamyšlený výraz z něj dělaly člověka, kterého si divák okamžitě zapamatoval.
Sám přiznával, že měl ze svého vzhledu komplexy. Měl pocit, že nesplňuje tradiční představy o herci. Postupně však pochopil, že právě jeho jinakost je obrovskou výhodou.
Režiséři ho začali obsazovat do rolí profesorů, podivínů, vědců, doktorů, intelektuálů, excentriků a různých zvláštních figurek. Nikdo jiný nedokázal podobné postavy ztvárnit tak přesvědčivě.
První významnější role přišly v divadle. Na filmové plátno vstupoval spíše nenápadně, ale postupně se stal jednou z nejvýraznějších vedlejších postav českého filmu.
Dědictví, Lotrando a Zubejda a desítky nezapomenutelných figur
Pro širokou veřejnost se stal nesmrtelným především díky spolupráci s Bolkem Polívkou.
Ve filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntag vytvořil postavu Bohušova kamaráda Arnoštka. Přestože nešlo o hlavní roli, diváci si ji zamilovali natolik, že některé jeho hlášky zlidověly. „Já si dám také to médium“, slýchám osobně poměrně běžně.
Později se objevil například ve filmech Lotrando a Zubejda, Fany, Nuda v Brně, Teorie tygra, Konfident, Špunti na vodě, a v celé řadě dalších snímků a televizních projektů.
Zvláštní bylo, že i když většinou nehrál hlavní role, často si ho lidé pamatovali více než hlavní představitele. Dokázal totiž vytvořit postavu několika gesty, způsobem řeči nebo jediným pohledem.
Legendární roztržitost a pověst geniálního podivína
Mezi kolegy se traduje nespočet historek o jeho roztržitosti.
Zapomínání textů, rekvizit nebo různých termínů se stalo součástí jeho pověsti. Přátelé ale zároveň zdůrazňovali, že za touto zdánlivou chaotičností se skrývá mimořádně inteligentní člověk.
Mnoho herců ho popisovalo jako laskavého intelektuála, který dokáže celé hodiny diskutovat o literatuře, filozofii nebo divadle.
Bolek Polívka o něm několikrát mluvil jako o člověku s mimořádnou fantazií. Jiní kolegové zase zdůrazňovali jeho schopnost improvizace. Když Goldflam dostal prostor, dokázal často vytvořit zcela nové situace, které nakonec ve filmu nebo na jevišti zůstaly.
Ženy, manželství a otcovství po padesátce
Přestože na první pohled Goldflam nepůsobil jako typický lamač ženských srdcí, jeho milostný život byl překvapivě pestrý.
Sám s humorem vyprávěl, že měl v životě několik partnerek stejného jména: Alena. Tato zvláštní shoda okolností se stala zdrojem mnoha žertů.
Jeho první manželství nevydrželo. Po rozvodu následovalo období hledání nového životního štěstí. Druhou manželkou se stala Petra Goldflamová, která je výrazně mladší.
Když se podruhé ženil, bylo mu už přes padesát let. Mnozí kolegové tehdy řešili odchod do důchodu, zatímco Goldflam začínal novou životní etapu.
Ještě větší pozornost vzbudilo narození dítěte po padesátce. Sám si z toho dělal legraci a tvrdil, že zatímco jeho vrstevníci odpočívají, on běhá za potomky.
Sám má dokonce čtyři dětí a role otce pro něj byla vždy důležitá. Přesto přiznával, že s věkem přicházely obavy, zda bude mít dost sil a energie.
Přátelství s Bolkem Polívkou
Jedním z nejvýznamnějších vztahů jeho profesního života je přátelství s Bolkem Polívkou.
Oba pocházejí z Brna, oba mají specifický humor a oba dokázali vytvořit vlastní umělecký svět.
Po desetiletí spolupracovali na divadelních i filmových projektech. Často si ze sebe navzájem utahovali a Goldflam s oblibou vyprávěl o jejich žertovném soupeření v počtu potomků. Oba totiž založili rodiny i ve zralejším věku a s humorem sledovali, jak se jejich rodiny rozrůstají, zatímco mnozí jejich vrstevníci už řešili spíše roli dědečků. Goldflam několikrát s nadsázkou poznamenal, že s Bolkem Polívkou vedli jakýsi nevyhlášený „závod“, kdo bude mít nakonec více dětí. Samozřejmě nešlo o skutečnou rivalitu, ale o typický brněnský humor, který oba umělci sdíleli.
Přátelství obou mužů stálo na vzájemném respektu i schopnosti dělat si legraci sami ze sebe. Polívka obdivoval Goldflamovu fantazii, inteligenci a osobitý pohled na svět, zatímco Goldflam často vyzdvihoval Polívkovu schopnost improvizace a mimořádný talent pro divadelní klauniádu. Přestože byli každý úplně jiný: Polívka živel, bavič a spontánní komik, Goldflam přemýšlivý intelektuál a pozorovatel lidských osudů. Právě jejich odlišnost vytvářela mimořádně silné tvůrčí spojení. Není proto náhodou, že se opakovaně setkávali nejen na jevišti, ale i před kamerou a stali se jednou z nejvýraznějších dvojic, které brněnské divadelní prostředí české kultuře dalo.
Psychické pochybnosti a celoživotní nejistoty
Navzdory veřejné popularitě Goldflam nikdy nepůsobil jako sebevědomá hvězda.
Opakovaně mluvil o úzkostech, pochybnostech a nejistotách. Trápily ho otázky smyslu života, stárnutí i smrti. Právě proto jsou jeho knihy a divadelní hry často plné existenciálních témat.
Nikdy však nešlo o psychické problémy v podobě veřejně potvrzené závažné diagnózy. Spíše o citlivost a přemýšlivost člověka, který se celý život snažil porozumět světu kolem sebe.
Pan Vilém z Ulice a aktivní stáří
Ani ve vysokém věku Arnošt Goldflam nezmizel z obrazovek.
Novou generaci diváků zaujal rolí pana Viléma v seriálu Ulice, kde vytvořil sympatickou a lidskou postavu spojenou s postavou Vilmy Nyklové ( jejího partnera), kterou hraje Jaroslava Obermaierová.
Vedle televizní práce stále příležitostně vystupuje v divadle, věnuje se psaní knih, pohádek a divadelních her.
Přestože věk i zdravotní omezení přirozeně přinášejí menší pracovní tempo, zůstává aktivní součástí české kulturní scény.
Muž, který proměnil zvláštnost v přednost
Arnošt Goldflam nikdy nebyl klasickou filmovou hvězdou. Nestal se idolem žen ani akčním hrdinou.
Přesto patří mezi nejvýraznější osobnosti české kultury posledních padesáti let. Dokázal vytvořit vlastní herecký styl, vlastní humor i vlastní svět. Jako herec, dramatik, režisér a spisovatel ovlivnil několik generací diváků.
Jeho přínos spočívá především v tom, že ukázal, že i člověk, který se vymyká běžným představám o celebritě, může být mimořádně úspěšný. Z roztržitého brněnského intelektuála se stal jeden z nejmilovanějších českých umělců.
Internetové zdroje
https://www.csfd.cz/tvurce/1276-arnost-goldflam/
https://www.ceskatelevize.cz/lide/arnost-goldflam/
https://www.irozhlas.cz/kultura/divadlo/arnost-goldflam-rozhovor_2209220600_cen
https://www.idnes.cz/kultura/divadlo/arnost-goldflam.A220921_145658_divadlo_ts
https://www.ibrno.cz/kultura/58572-rozhovor-arnost-goldflam-milacek-muz.html
https://www.extra.cz/arnost-goldflam-se-nezda-sveril-se-s-historkou-jak-prisel-o-panictvi-s-prostitutkou-a072c
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/654262/arnost-goldflam-o-zene-mladsi-o-25-let.html
https://www.denik.cz/film-a-divadlo/arnost-goldflam-rozhovor-20220922.html
https://www.kinobox.cz/osobnosti/2426-arnost-goldflam
Knižní zdroje
GOLDFLAM, Arnošt. O nepotřebných věcech a lidech. Brno: Větrné mlýny, 2005. 1. vydání. ISBN 80-86151-98-6.
GOLDFLAM, Arnošt. Strašidelné Brno. Brno: Druhé město, 2016. 1. vydání. ISBN 978-80-7227-384-6.
GOLDFLAM, Arnošt. Tatínek není k zahození. Praha: Albatros, 2013. 2. vydání. ISBN 978-80-00-03352-5.
JUST, Vladimír. Divadlo v totalitním systému. Praha: Academia, 2010. 1. vydání. ISBN 978-80-200-1856-8.
