Článek
Dětství, původ a dospívání
Josef Hlinomaz se narodil 9. října 1914 v Praze, tehdy ještě v Rakousku-Uhersku. Vyrůstal v poměrně obyčejném prostředí, které však nebylo zcela bez kulturních podnětů. Už od mládí měl sklony k výtvarnému umění: více než škola ho přitahovalo kreslení, malování a pozorování lidí kolem sebe. Právě tato schopnost vnímat lidské typy se později výrazně promítla do jeho herectví.
Dospívání prožil v nelehkém období první republiky a hospodářské krize. Nebyl typem spořádaného studenta – spíše samotářský pozorovatel, který si hledal vlastní cestu. V mládí vystřídal různá zaměstnání a dlouho nebylo jisté, že se stane hercem. Umělecké sklony se u něj ale prosazovaly stále silněji.
Cesta k herectví a první role
K divadlu se Josef Hlinomaz dostal poměrně oklikou. Neměl klasické konzervatorní vzdělání, ale jeho talent a výrazná osobnost ho postupně přivedly na jeviště. Začínal v menších divadlech a kabaretech, kde se uplatnil jeho osobitý projev.
Ve filmu se zpočátku objevoval v menších, epizodních rolích. Typově byl obsazován v rolích „drsnějších“ postav – hostinských, dělníků, venkovanů, často s nádechem buranské komiky i určité syrovosti. Jeho tvář a hlas byly natolik výrazné, že si ho diváci rychle zapamatovali.
Postupně se objevil v celé řadě známých českých filmů, například ve snímcích jako Dobrý voják Švejk, Limonádový Joe aneb Koňská opera nebo Marketa Lazarová. Nešlo vždy o hlavní role, ale Hlinomaz dokázal i v malé postavě zanechat silný dojem.
Dobrý voják Švejk – svět malých lidí a velkých gest
Ve filmové adaptaci slavného románu se Hlinomaz pohybuje mezi řadou výrazných charakterů. Jeho typ byl ideální pro prostředí hospod, kasáren a zapadlých koutů monarchie. Dokázal vytvořit figuru, která působí drsně, někdy až buransky, ale zároveň má v sobě cosi lidského a pravdivého.
Právě v takových rolích vynikal – nebyl karikaturou, ale živým člověkem. I krátký výstup dokázal naplnit detaily: způsob řeči, pohled, gesta. V „Švejkovi“ tak zapadl do mozaiky postav, které dohromady tvoří obraz absurdního světa.
Limonádový Joe aneb Koňská opera – hra s nadsázkou a stylizací
Tento legendární film vyžadoval úplně jiný herecký přístup – stylizovaný, nadsazený. Hlinomaz se v tomto světě pohyboval překvapivě jistě. Jeho „drsný“ vzhled a přirozená syrovost se výborně hodily do parodie westernu.
Dokázal být zároveň směšný i autentický. Nepřehrával, ale nechal svou přirozenost pracovat v rámci stylu filmu. I proto jeho výstupy nepůsobí křečovitě, ale přirozeně zapadají do absurdního humoru celého snímku.
Herecký naturel a bohémský život
Hlinomaz byl hercem instinktu. Nepotřeboval složité herecké metody: jeho síla spočívala v přirozenosti, autenticitě a schopnosti „být“ postavou. Často hrál prosté, někdy až hrubé lidi, ale dokázal do nich vložit lidskost a zvláštní melancholii.
Jeho povaha byla rozporuplná. Na jedné straně působil drsně, používal buranský humor a nebral si servítky. Na straně druhé byl velmi citlivý, vnímavý a umělecky založený. Miloval malování, někdy natolik, že kvůli němu opouštěl zkoušky nebo natáčení. Byl známý tím, že prostě zmizel z divadla a odešel „za inspirací“, což režiséry přivádělo k zoufalství.
Jeho bohémský styl života zahrnoval i vztah k alkoholu a určitou nespoutanost. Neřídil se pravidly, ale vlastním vnitřním rytmem. To z něj činilo nejen výjimečného umělce, ale i komplikovaného spolupracovníka.
Pikantnosti ze soukromého života a velké osudové ženy
Hlinomaz byl typickým bohémem staré školy. Neuznával pevný řád, žil okamžikem a řídil se náladou. Kolegové často vzpomínali, že od nikdy nevěděli, co od něj čekat. Jednou přišel na zkoušku plný energie a nápadů, jindy se prostě neukázal – odešel malovat do přírody, seděl v hospodě nebo se toulal Prahou. Jeho „útěky“ ze zkoušek nebyly výjimkou, ale téměř pravidlem. Režiséři zuřili, ale zároveň věděli, že když dorazí, stojí to za to.
Hlinomaz byl také milovník žen. Jeho vztahy byly často plné nespoutané romantiky, pomíjivé a prchlivé.
Velkou roli však v jeho životě hrála herečka Stella Zázvorková. Jejich přátelství patří k těm silným a upřímným, jaké se v uměleckém prostředí nevidí často. Hlinomaz byl pro Zázvorkovou jakýmsi „ochráncem“ i společníkem. V dobách, kdy prožívala těžké osobní chvíle (například po smrti své dcery), stál při ní. Dokázal být nečekaně starostlivý: vařil jí, obstarával běžné věci a snažil se ji rozptýlit svým svérázným humorem.
Zatímco Zázvorková byla hercovu celoživotní kamarádkou, s o dvaadvacet let mladší herečka Helena Růžičková prožil nefalšovaný románek. Sblížili se během natáčení filmu Psi a lidé. „Pepa hrál profesora na penzi, nadšeného naivního malíře, Helena mu stála modelem a on z ní měl být unešený. Jenže se to pak ze scénáře dostalo i do života,“ uvedl Herzán, který Josefa Hlinomaze osobně znal.
Maska a skutečnost
Pikantní na tom bylo právě to napětí mezi jeho „hrubou“ maskou a skutečnou povahou. Na veřejnosti působil jako drsňák, používal jadrný jazyk a často šokoval svými poznámkami. Nebál se říct cokoli komukoli – a někdy tím dostával do rozpaků i kolegy. Ve skutečnosti byl ale velmi citlivý a vnímavý. Uměl být pozorný, empatický a hluboce lidský.
Známé byly i jeho výtvarné sklony. Malování pro něj nebylo jen koníčkem, ale únikem. Když ho něco rozčilovalo nebo nebavilo, prostě zmizel a věnoval se obrazům. Traduje se, že dokázal opustit i roztočené natáčení nebo důležitou zkoušku jen proto, že měl „chuť malovat“. V dnešní době by to bylo nemyslitelné, ale tehdy mu to jeho talent a osobnost do jisté míry „promíjely“.
Další kapitolou byl jeho vztah k alkoholu. Nešlo o žádné skandály v dnešním bulvárním smyslu, ale alkohol byl součástí jeho bohémského života. Hospoda pro něj nebyla jen místem zábavy – byla to i inspirace, místo setkávání, pozorování lidí a sbírání charakterů pro jeho role.
Tragický konec
Závěr jeho života byl o to krutější, že přišel náhle a bez varování. V roce 1978 odjel Josef Hlinomaz na dovolenou do Jugoslávie, tehdy oblíbené destinace československých rekreantů. Mělo jít o obyčejný odpočinek u moře – chvíli klidu po letech práce i bouřlivého života.
Jenže právě tam ho zastihl infarkt. Podle vzpomínek šlo o rychlý a nečekaný kolaps. Nebyl čas na pomoc ani na rozloučení. Zemřel náhle, daleko od domova, v cizím prostředí. Tento moment dodnes působí téměř symbolicky – muž, který celý život utíkal od řádu a závazků, odešel i z tohoto světa nečekaně a bez „scénáře“.
Pro jeho přátele a kolegy to byl šok. Mnozí se o jeho smrti dozvěděli se zpožděním a jen těžko ji přijímali. V uměleckém světě zanechal prázdné místo – neodešel jen herec, ale osobnost, která byla neopakovatelná.
Jeho smrt zasáhla samozřejmě i Stellu Zázvorkovou, pro kterou byl dlouholetým blízkým člověkem. Ztratila někoho, kdo jí byl oporou v těžkých chvílích, a právě tato ztráta podtrhla tragiku celého příběhu.
Internetové zdroje:
http://www.csfd.cz/tvurce/1355-josef-hlinomaz/
http://www.fdb.cz/lidi/21585-josef-hlinomaz.html
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10079901233-hledani-ztraceneho-casu/208562221700013/
http://www.idnes.cz/kultura/film-televize/josef-hlinomaz.A141009_160420_filmvideo_spm
http://www.totalfilm.cz/osobnosti/josef-hlinomaz
https://cnn.iprima.cz/show-time/hlinomaz-zemrel-u-more-manzelku-nachytal-s-milencem-jeho-milenkou-byla-helena-ruzickova-453511
Knižní zdroje:
ČÁSLAVSKÝ, Karel. Hvězdy českého filmu II. Nakladatelství FRAGMENT. Praha:1996, 1. vydání, ISBN 80-7200-031-4.
BŘEZINA, Václav. Lexikon českého filmu. Praha: Odeon, 1996. 2. vydání.
