Článek
Mládí a množství zájmů a aktivit
Boris Hybner se narodil 5. srpna 1941 ve Vyškově. Jeho otec byl vyhlášený kuchař a restauratér v tamní Besedě a přál si, aby syn jednou převzal rodinné řemeslo a pokračoval v gastronomii. Hybner ale od mládí tíhl spíš k umění a pohybu než k hrncům a kuchyni.
Vyrůstal v prostředí, kde se mísila pracovitost, řemeslo a kultura – v Besedním domě se nejen jedlo, ale také hrálo divadlo. Už na gymnáziu ve Vyškově se zapojil do činnosti místního ochotnického spolku, který zkoušel právě v divadelním sále Besedního domu. Hrál na kytaru, psal básně, miloval jazz, rock’n’roll a se starším bratrem Jaroslavem hrál ragby a věnoval se lehké atletice.
Tohle prostředí z něj udělalo kombinaci sportovce, muzikanta a klauna – tělo v pohybu, hlava v hudbě a duše v divadle. Základy jeho pozdější pantomimy a grotesky se rodily právě tady.
Po maturitě nešel rovnou na konzervatoř, ale do „normální“ práce. Nejprve byl zaměstnán na státním statku, poté v chemických závodech v Litvínově. Teprve poté pokračoval ve studiu, nejdříve na zemědělské škole, následně na pedagogickém institutu v tehdejším Gottwaldově (Zlíně).
V Gottwaldově založil studentský kabaret Reflektor: zde začal psát, režírovat, hrát a objevovat, že jeho skutečným jazykem je humor, gesta a nadsázka. Krátce také navštěvoval taneční konzervatoř (asi půl roku), ale nakonec u něj zvítězila pantomima.
Herecké, pantomimické i divadelní začátky
Jeho zásadní zlom přišel v roce 1964, kdy uspěl v konkurzu do pantomimického souboru Ladislava Fialky v Divadle Na zábradlí, s etudou Saxofonista. Tam zaujal s prvním velkým mimickým vystoupením na veřejnosti.
Brzy ale narazil na rozdílné umělecké představy: Fialka navazoval na klasickou francouzskou pantomimu, zatímco Hybner chtěl víc grotesky, absurdna a černého humoru. V roce 1965 soubor opustil a nastěhoval se do legendárního domu pod Vyšehradem zvaného „Hanzlberk“, což byl polorozpadlý dům se suchým záchodem a pumpou na dvoře, ale plný umělců: Fialka, Václav Havel, Allen Ginsberg a další.
Vystupoval v Divadle/Kabaretu Alhambra a v Černém tyjátru Jiřího Středy. V roce 1966 založil s Ctiborem Turbou a Richardem Rýdou soubor Pantomima Alfréda Jarryho (PAJ). Jejich debut Nezabiješ úplně bližního svého vyhrál na podzim 1966 Festival amatérské pantomimy v Litvínově a stal se základem slavné inscenace Harakiri (1968) – němého, groteskního, ale zároveň politického gesta.
PAJ přinesla nové pojetí pantomimy: absurdní a černý humor, klaunskou němohru ve stylu americké grotesky, makabrózní i básnivé metafory. V roce 1972 však soubor zlikvidovali normalizační úředníci.
Později se podílel na projektech Cirkus Alfred, založil soubor Gag (1978) a po roce 1990 i vlastní scénu Divadlo GAG Borise Hybnera.
Herectví a styl humoru
Hybnerův humor byl groteskní, klaunský, často absurdní a černý, ale nikdy samoúčelně krutý. Uměl spojit klasickou pantomimu s moderním, existenciálním a někdy až surrealistickým humorem. Pracoval s tělem jako s hudebním nástrojem – gesta, grimasy, rytmus, pád, ticho.
Jeho mimika byla výrazná, ale nikdy laciná. Dokázal v jedné etudě přejít od klaunské trapnosti k melancholii a zase zpět. V televizi a filmu často dostával menší role, ale i v nich byl „nepřehlédnutelný“.
Objevil se v různých snímcích: Pelíšky (1999) – nezapomenutelný kouzelník, nápadník postavy Evy Holubové. Krátká, ale ikonická role – směs trapnosti, něhy a grotesky, U mě dobrý (2008) – malá role, ale opět typicky „hybnerovská“ figura, která se vynoří, něco přesně zahraje tělem a zmizí, a dále v Pupendu (2003), Rafťácích (2006), Panelstory aneb Jak se rodí sídliště (1979), ve filmu Jára Cimrman ležící, spící (1983), nebo v Rozpuštěný a vypuštěný (1984) a dalších.
Ve filmu byl často obsazován jako podivín, klaun, outsider, chlap s podivným šarmem – někdo, kdo naruší realitu a přinese jiný rytmus.
Velkou kapitolou umělecké práce Borise Hybnera byla i jeho účast v legendární show Slava’s Snowshow ruského klauna Slávy Polunina, se kterou vystupoval i v Austrálii. Tyto zkušenosti popisuje i v knize Clownovo pozdní blues , kde se věnuje turné, hotelům, letadlům, ale hlavně setkání s jiným typem publika a jiným tempem života.
Soukromý život, manželství, démon alkohol a těžká nemoc
Boris Hybner byl třikrát ženatý. První manželkou se stala malířka Jana Kremanová (sňatek 1967–1975). S ní měl především dceru, herečku Vandu Hybnerovou a další děti. Celkem měl děti čtyři. Vztah s Janou Kremanovou byl však velmi bouřlivý: plný umění, bohémského života, ale i hádek, alkoholu a odchodů. V dalších manželstvích se snažil „začít znovu“, ale jeho démon alkohol se neustále vracel.
Sama Vanda Hybnerová vzpomíná na několik zajímavých historek:
Dítě v kočárku před hospodou – Vanda vzpomíná, že ji otec jednou zapomněl v kočárku před hospodou. Je to často citovaná historka, která ukazuje, jak moc byl v té době pohlcen alkoholem a chaosem.
Útěk od rodiny – otec odešel od rodiny, když jí bylo asi šest let. Sama říká, že ho dlouho nechápala a vztah si k němu hledala až v dospělosti.
Hybner se netajil i tím, že bojoval s alkoholem a depresemi. V knize Clownovo pozdní blues i v rozhovorech se objevují zmínky o pobytu v psychiatrických léčebnách, o dobrovolné odvykací léčbě a o tom, jak mu alkohol rozložil vztahy i práci.
Sám popisuje, že „dolů se jede, ani nevíš jak“ – hospody, ranní opilost, propady. V jednom z často citovaných momentů prý usnul v hospodě v deset dopoledne a štamgasti se bavili o tom, že „do jara půjde pod kytičky“.
Později onemocněl rakovinou tlustého střeva a skončil se stomií (střevní vývod), o čemž mluvil velmi otevřeně: chtěl, aby se lidé za stomii nestyděli. Spolupracoval na knize WC Pocket Revue, která s humorem popisuje život se stomií.
Je rovněž známou historkou, že jel do Itálie v horku kolem 40 °C a zapomněl si přibalit stomické pytlíky. Situaci řešil s typickým humorem a nadsázkou – přesně v duchu jeho postoje: „Ani ve složitých životních situacích by se člověk neměl brát moc vážně.“
Jeho přístup ke stomií byl výjimečný – místo studu humor, samolepky, nadsázka. I tím se stal inspirací pro mnoho pacientů.
Vanda Hybnerová a vztah otce s dcerou
Vanda Hybnerová je dnes sama výraznou herečkou především v seriálech. Proslavila se zejména v televizi, například v nikdy nekončícím seriálu Ulice, kde patřila k výrazným tvářím. Dále hrála ve filmech jako Román pro muže (sestru Miroslava Donutila) a v řadě divadelních inscenací.
Vztah s Borisem Hybnerem byl poměrně komplikovaný: v dětství pro ni byl nejbližší postavou spíš dědeček než otec. Teprve později, když sama začala hrát a stárnout, dokázala otce víc pochopit. Přesto je zřejmé, že talent, smysl pro grotesku a schopnost míchat humor s melancholií po něm z velké části zdědila.
Vanda Hybnerová měla s otcem komplikovaný vztah. Zde na snímku v roce 2014.
Přínos Borise Hybnera
Boris Hybner patří k nejvýznamnějším představitelům moderní české pantomimy, po boku Bolka Polívky a Ctibora Turby. Z výčtu ocenění vyskakuje například Bronzová růže z Montreux, což je významné mezinárodní ocenění. Za celoživotní dílo obdržel Cenu Thálie: ocenění, které potvrzuje, že jeho práce nebyla jen „okrajová pantomima“, ale zásadní součást českého divadla.
Pedagogicky také působil na HAMU, kde vedl katedru nonverbálního divadla a vychoval generace mimů a herců. V roce 2008 se stal profesorem pro obor taneční umění – nonverbální a komediální divadlo.
Boris Hybner po sobě zanechal odkaz, který je v českém divadle jedinečný a nezaměnitelný. Jeho humor byl osobitý, založený na jemné absurditě, groteskní nadsázce a schopnosti vyjádřit emoci jediným gestem. Patřil k těm umělcům, jejichž pantomima a gesta dokázaly mluvit víc než slova, ať už stál na jevišti, před kamerou nebo učil své studenty. Výjimečná byla také jeho odvaha otevřeně mluvit o vlastních slabostech – o alkoholismu, o psychických propadech, o rakovině i o životě se stomií. Tím, že nic neskrýval a dokázal i těžké věci obrátit v humor, se stal inspirací pro mnoho lidí, kteří procházeli podobnými problémy.
Boris Hybner zemřel 2. dubna 2016 v Praze, ve věku 74 let. Jeho smrt byla přímým důsledkem dlouhodobých zdravotních komplikací, které souvisely s prodělanou rakovinou tlustého střeva, následnou operací a životem se stomií.
Zemřel v nemocnici, obklopen rodinou. Jeho dcera Vanda Hybnerová později uvedla, že odcházel „smířený, klidný a s humorem sobě vlastním“.
Internetové zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Boris_Hybner
https://www.osobnosti.cz/boris-hybner.php
https://www.csfd.cz/tvurce/1510-boris-hybner/
https://www.vyskov-mesto.cz/boris-hybner-1941-2016/d-2022
https://encyklopedie.praha2.cz/osobnost/boris-hybner
https://search.mlp.cz/cz/titul/clownovo-pozdni-blues/
Knižní zdroje:
Hybner, Boris; Dočekal, Boris. Clownovo pozdní blues. Jihlava: Listen, 2002. 1. vydání. ISBN 80‑86526‑01‑1.
Hybner, Boris. WC Pocket Revue. Jihlava: Listen, po roce 2002. Přesné ISBN neuvedeno (vydáno v malém nákladu).
Dočekal, Boris. Příběhy české pantomimy. Praha: AMU, 2010. ISBN 978‑80‑7331‑191‑4.
Turek, Pavel. Česká pantomima a její osobnosti. Praha: Divadelní ústav, 2005. ISBN 80‑7008‑178‑9.
Hybnerová, Vanda. Druhá kůže. Praha: Mladá fronta, 2015. ISBN 978‑80‑204‑3667‑1.
