Článek
Praha: místo, kde se rodí ticho i neklid
Mrkvička se narodil se 2. února 1939 v Praze do rodiny, která neměla s uměním nic společného. Nebyl to svět divadelních tradic ani hereckých jmen, ale obyčejné městské prostředí, které ho formovalo spíš nenápadně, o to hlouběji. Vyrůstal v době, kdy Praha ještě nesla stíny války a zároveň se měnila pod tlakem nové doby, a právě tenhle kontrast si v sobě nesl celý život.
Už jako dítě nebyl tichým pozorovatelem v koutě. Spíš naopak: uměl být živý, přímý, někdy až neklidný. Lidé si na něm všímali zvláštní kombinace: vnějšího projevu a vnitřní energie, která z něj dělala člověka, kterého si ostatní pamatují, i když nic okázalého neudělá.
Majáles, tramvaj a první střet se světem pravidel
Na DAMU, kde studoval v 60. letech, se jeho temperament začal naplno projevovat. Nejznámější epizoda z té doby se váže k majálesu v roce 1962. Studentská oslava, která měla být lehká a recesistická, se změnila v událost, jež mu přinesla první vážnější střet s autoritami.
V průběhu oslav došlo k incidentu s tramvají: Bylo poškozeno její zařízení, konkrétně sběrač proudu. V tehdejší době to nebylo vnímáno jako nevinná klukovina, ale jako problém, který měl disciplinární následky. Mrkvička si z této události odnesl nejen komplikace ve studiu, ale i pověst člověka, který jde až na hranu. Ne proto, že by chtěl škodit, ale protože testoval svět kolem sebe, kde až jsou možné limity.
Od DAMU k filmové civilnosti
Když Ladislav Mrkvička dokončil studia na DAMU, nevstupoval do světa herectví jako oslnivá hvězda, o níž by se okamžitě psalo v novinách. Jeho cesta byla mnohem pomalejší, ale zároveň pevnější. Patřil k hercům, kteří si své místo museli vybudovat trpělivě, rolí za rolí, představením za představením. Právě tato poctivá cesta z něj nakonec vytvořila jednoho z nejspolehlivějších českých charakterních herců.
Po studiích začal působit v divadle, které se pro něj stalo základní školou hereckého řemesla. Divadelní prkna mu poskytla možnost pracovat na detailech a hledat vlastní výraz. Nebyl hercem, který by publikum ohromoval velkými gesty nebo hlasitými projevy. Už tehdy se u něj začalo projevovat něco, co se později stalo jeho poznávacím znamením, schopnost zahrát silné emoce téměř neznatelně.
Zatímco někteří jeho kolegové stavěli na teatrálnosti a výrazných gestech, Mrkvička šel opačnou cestou. Často stačil jediný pohled, krátká odmlka nebo nenápadná změna výrazu ve tváři a divák přesně věděl, co jeho postava prožívá. Režiséři si této schopnosti brzy všimli. Kamera totiž podobné herectví miluje. Zachytí i to, co divadlo někdy skryje.
První filmové role přicházely postupně během šedesátých let. Zpočátku šlo o menší úkoly, ale bylo patrné, že se objevil herec, který nepůsobí jako herec v tradičním slova smyslu. Vypadal jako skutečný člověk. Nepřicházel na plátno s aurou hvězdy, ale s věrohodností obyčejného muže, kterého by divák mohl potkat na ulici.
Právě tato vlastnost se ukázala jako mimořádně cenná v následujících desetiletích.
Muž českých detektivek
Sedmdesátá a osmdesátá léta znamenala pro Ladislava Mrkvičku definitivní průlom. Tehdy se stal jednou z nejvýraznějších tváří české televize i filmu. Režiséři v něm našli ideálního představitele mužů, kteří nepůsobí jako hrdinové na první pohled, ale skrývají v sobě sílu, zkušenost a psychologickou hloubku.
V době, kdy československá televize produkovala velké množství kriminálních seriálů a detektivních příběhů, byl Mrkvička doslova ve svém živlu. Jeho civilní herectví dokonale odpovídalo atmosféře těchto snímků. Nepotřeboval hrát drsného policistu nebo neomylného vyšetřovatele. Stačilo, že působil autenticky.
Diváci si ho začali spojovat s rolemi kriminalistů, vyšetřovatelů, právníků, lékařů, techniků nebo mužů, kteří nesou na bedrech odpovědnost. Byl představitelem normálních lidí v nenormálních situacích.
Výrazně na sebe upozornil například v seriálu Třicet případů majora Zemana, který patřil k nejsledovanějším televizním projektům své doby. Přestože dnes je seriál vnímán i v politických souvislostech, tehdy šlo o mimořádně sledovanou událost a účast v něm znamenala pro herce významnou příležitost.
Velkou popularitu získal také v seriálu Malý pitaval z velkého města, který se stal jedním z nejslavnějších českých kriminálních seriálů vůbec. Právě zde mohl naplno využít svůj civilní projev. Diváci mu věřili každé slovo a měli pocit, že sledují skutečné kriminalisty, nikoli herce před kamerou.
Jeho filmografie ale rozhodně nebyla omezena pouze na detektivní žánr.
Objevil se například ve filmech Mladý muž a bílá velryba, Dým bramborové natě, Smrt stopařek, Lásky mezi kapkami deště, Křtiny, Ta chvíle, ten okamžik, Hodina života, Proč?, Tichá bolest, V erbu lvice, Andělské oči nebo Obsluhoval jsem anglického krále.
Po roce 1989 se dokázal přizpůsobit novým podmínkám a nezmizel z obrazovek, jak se stalo mnoha jeho vrstevníkům. Objevoval se v nových seriálech a filmech a dál potvrzoval, že jeho síla nestojí na módních trendech, ale na poctivém herectví.
Diváci si ho mohli připomenout například v seriálech Ordinace v růžové zahradě, Cesty domů, Kriminálka Anděl, Expozitura nebo Vyprávěj.
Zvláštní bylo, že ačkoli během života ztvárnil desítky postav, málokdy zastínil samotný příběh. Nestával se hvězdou, která na sebe strhne všechnu pozornost. Naopak. Byl hercem, který sloužil postavě. Právě proto působil tak věrohodně.
Režiséři věděli, že pokud potřebují člověka, který bude působit jako skutečný policista, skutečný otec rodiny nebo skutečný muž zápasící s vlastním osudem, Ladislav Mrkvička je sázka na jistotu.
Kolegové, respekt a tiché autority
V hereckém světě Mrkvička nepatřil k hlasitým figurám. Nebyl typem, který by dominoval večírkům ani mediálním sporům. Spíš člověk, který přichází, pracuje a odchází.
Jeho vztahy s kolegy byly postavené na respektu, ne na okázalém přátelství. Lidé jako Jiří Bartoška nebo Viktor Preiss ho vnímali jako profesionála, který bere práci vážně, ale zároveň si nepotřebuje nic dokazovat.
V divadle i filmu se o něm mluvilo jako o herci, který je spolehlivý a vnitřně poctivý. Když nesouhlasil s režijním vedením, dokázal to říct, ale nikdy ne způsoby, které by byly teatrální. Jeho konflikty byly tiché – spíš diskuse než hádky.
Zároveň ale existovala jedna věc, která ho provázela celý život: tréma. Ať už stál před kamerou nebo na jevišti, veřejná vystoupení mimo roli pro něj nebyla přirozená. V tom byl jeho paradox: silný uvnitř postavy, nejistý mimo ni. Dokonce se mluvilo o fobií z veřejného vystupování a veřejných projevů, což bylo pro herce Mrkvičkova formátu minimálně neobvyklé.
Lásky, příběh Ivanky Deváté a stín Josefa Vinkláře
Soukromý život Ladislava Mrkvičky byl složitý, ale nikdy ne okázalý. Dvakrát se oženil, měl děti a žil život, který se navenek tvářil klidně, ale uvnitř byl plný citových zvratů.
Nejvýraznější kapitola jeho citového života se váže k Ivance Deváté. V době, kdy procházela hlubokou krizí manželství s Josefem Vinklářem, se mezi ní a Mrkvičkou vytvořilo silné citové pouto. Nebyla to dlouhá epizoda, ale intenzivní období, které se v hereckém prostředí rychle stalo poměrně známým.
Devátá o jejich vztahu později mluvila otevřeně a bez přikrášlení. Vzpomínala na něj jako na muže, který působil klidně, ale měl v sobě silnou přitažlivost a vnitřní stabilitu, která ji v té době oslovila víc než drama jejího vlastního manželství.
A právě tady se celý příběh dostává do své nejnapjatější roviny. Josef Vinklář nesl tuto situaci velmi těžce. Mezi muži vznikl silný emoční tlak, který se v herecké komunitě tehdy hodně řešil. Vinklář reagoval prudce, žárlivě a velmi ostře: v pamětnických vzpomínkách se často popisuje, že situaci vnímal jako zásadní zradu a osobní zlom, který ho zasáhl natolik, že jeho reakce byly místy až extrémní. V některých vyprávěních se dokonce objevuje i formulace, že Mrkvičku „chtěl zničit“ nebo alespoň mu krádež ženy „silně oplatit“, i když tyto výroky je nutné chápat spíš jako obraz tehdejšího napětí než doslovný plán.
Mrkvička sám se k celé věci nikdy veřejně detailně nevracel. Zůstával v pozadí, jako člověk, který své soukromí nepřenáší do veřejného prostoru. Právě proto se jeho role v této kapitole vypráví spíš skrze vzpomínky ostatních než jeho vlastní slova.
Postupem času se napětí mezi všemi zúčastněnými uklidnilo, jak už to v hereckém světě často bývalo: silné emoce, ostré reakce, a pak tiché rozplynutí v čase.
Ivanka Devátá, zde již v roce 2011
Rodinné štěstí i rány, které si nesl celý život
Přestože Ladislav Mrkvička působil navenek jako vyrovnaný muž a profesionál, který dokáže své emoce držet pod kontrolou, jeho soukromý život přinesl řadu bolestivých okamžiků. Zatímco na jevišti a před kamerou ztvárňoval silné muže, v osobním životě se musel vyrovnávat s tragédiemi, které by poznamenaly každého rodiče.
Jednou z nejbolestivějších událostí byla smrt dítěte krátce po narození. O této tragédii mluvil jen velmi zřídka a nikdy ji neproměnil v téma pro média. Lidé z jeho okolí však věděli, že šlo o ránu, která v něm zůstala po celý život. Patřil k hercům, kteří si své největší bolesti nechávali pro sebe, a právě proto o této kapitole veřejnost dlouho téměř nevěděla.
Ani osudy jeho dalších dětí nebyly jednoduché. Syn Jakub se v mladém věku dostal do prostředí drog a postupně propadl závislosti. Pro Mrkvičku to byla obrovská zkouška. Opakovaně se snažil synovi pomoci, podporoval léčbu a doufal, že se mu podaří vrátit na správnou cestu. V některých rozhovorech později přiznával, že si kladl otázku, zda jako otec někde neudělal chybu. Když Jakub utekl z léčebny a vrátil se ke starému způsobu života, nesl to velmi těžce. Přátelé vzpomínali, že právě tehdy na něm bylo vidět, jak moc ho rodinné problémy zasahují.
Další bolest přišla ve chvíli, kdy se jeden z jeho synů dostal do konfliktu se zákonem a skončil ve vězení. Pro veřejně známého herce, který celý život vystupoval jako respektovaná osobnost, to nebyla jen rodinná tragédie, ale i psychická zátěž. Přesto se syna nezřekl a snažil se stát při něm i v době, kdy byl terčem kritiky okolí.
Právě tyto zkušenosti z něj podle některých kolegů udělaly ještě citlivějšího člověka. Navenek sice působil jako muž pevný a odolný, ale lidé, kteří ho znali blíž, věděli, že rodinné problémy prožíval velmi intenzivně. O svých dětech mluvil málokdy, ale když už se k nim vyjadřoval, bylo zřejmé, jak silné pouto k nim má.
Zvláštní kapitolou byl i jeho vztah k otcovství jako takovému. Kvůli náročné herecké profesi býval často mimo domov, natáčel, zkoušel nebo hrál večer co večer v divadle. S odstupem let si uvědomoval, že právě práce mu někdy brala čas, který mohl věnovat rodině. Nebyl však mužem, který by hledal výmluvy. Naopak, některé své rodičovské chyby dokázal přiznat.
Osud jako by ho zkoušel opakovaně. Smrt dítěte, drogová závislost syna, vězení dalšího potomka a později i vlastní zdravotní problémy vytvořily z jeho soukromého života příběh mnohem dramatičtější, než jaký diváci znali z obrazovek. Možná právě proto dokázal tak přesvědčivě hrát muže poznamenané životem. Nemusel si jejich bolest představovat. Mnohou z ní totiž sám poznal.
Stahování z veřejného života, boj s těžkou nemocí a tiché loučení
Poslední léta života Ladislava Mrkvičky byla ve znamení postupného ústupu z aktivního hereckého života, který pro něj po desetiletí představoval téměř vše. Muž, jenž byl zvyklý stát na jevišti, před kamerou i v centru tvůrčího dění, se začal stále častěji potýkat s problémy, které už nebylo možné přehlížet. Největším protivníkem se stala Parkinsonova choroba, zákeřné neurologické onemocnění, které postupně narušovalo jeho pohyb, koordinaci i běžné každodenní fungování.
První příznaky se objevovaly nenápadně. Zpočátku šlo o drobné obtíže, kterým nepřikládal zásadní význam. Byl zvyklý překonávat nepohodlí a pracovat i ve chvílích, kdy se necítil dobře. Jenže nemoc postupovala a časem začala zasahovat do oblastí, které byly pro herce klíčové. Chůze se stávala nejistější, pohyby pomalejší a některé úkony, které dříve vykonával automaticky, najednou vyžadovaly velké soustředění.
Pro člověka, který celý život ovládal své tělo a hlas jako pracovní nástroj, šlo o mimořádně bolestivou zkušenost. Mrkvička však dlouho odmítal kapitulovat. I když už měl potíže s pohybem, snažil se dál hrát. Kolegové vzpomínali, že na zkoušky a natáčení přicházel pečlivě připravený a odmítal, aby ho někdo litoval. Profesní hrdost byla v jeho případě obrovská. Nechtěl být vnímán jako nemocný člověk, ale jako herec, který stále odvádí svou práci.
V pozdějších letech už však bylo zřejmé, že nemoc získává navrch. Stále méně se objevoval na veřejnosti a začal se stahovat do soukromí. Nebylo to jen kvůli zdravotním problémům, ale i kvůli jeho povaze. Nikdy nepatřil k lidem, kteří by vyhledávali pozornost médií nebo chtěli veřejně rozebírat své trápení. Na rozdíl od některých jiných známých osobností nechodil do televizních pořadů vyprávět o své nemoci. Utrpení považoval za soukromou věc.
Jeho zdravotní stav navíc komplikovaly i další potíže spojené s vyšším věkem. Organismus slábl a energie, která ho provázela po většinu života, se pomalu vytrácela. Přesto se až do posledních let snažil udržovat kontakt s profesí, kterou miloval. Když už nemohl hrát tolik jako dřív, sledoval práci kolegů a zajímal se o dění v divadle i filmu.
V posledních měsících života se jeho svět zúžil především na rodinu a nejbližší přátele. Veřejnost ho vídala už jen výjimečně. Muž, který desítky let patřil k výrazným tvářím českého filmu, se pomalu vytrácel z očí diváků. Nebyl to náhlý odchod, ale dlouhé a pozvolné loučení.
Ladislav Mrkvička zemřel 27. září 2020 v Praze ve věku jednaosmdesáti let. Zpráva o jeho smrti vyvolala mezi kolegy i diváky velký ohlas. Mnozí tehdy připomínali nejen jeho herecké umění, ale také lidskou slušnost a profesionalitu. Herec Jiří Bartoška ho označil za mimořádně poctivého člověka a řada dalších kolegů zdůrazňovala, že patřil ke generaci herců, pro které bylo herectví službou divákovi, nikoli cestou ke slávě.
Jeho odchod znamenal uzavření jedné významné kapitoly českého filmu a divadla. Zůstaly po něm desítky rolí, stovky hodin televizních a filmových záznamů a vzpomínka na muže, který dokázal i ty nejobyčejnější postavy proměnit v živé lidi z masa a kostí. A možná právě proto na něj diváci nezapomínají l, protože Ladislav Mrkvička nikdy nepůsobil jako filmová hvězda. Působil jako člověk, kterého dobře známe. A právě v tom spočívala jeho největší síla.
Internetové zdroje:
http://www.csfd.cz/tvurce/900-ladislav-mrkvicka/prehled/
http://www.narodni-divadlo.cz/cs/osoby/ladislav-mrkvicka-159
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-13-komnata/217562210800015-13-komnata-ladislava-mrkvicky/
http://www.irozhlas.cz/kultura/divadlo/zemrel-herec-ladislav-mrkvicka_2012280848_cen
http://www.idnes.cz/kultura/divadlo/ivanka-devata-rozhovor.A160511_224445_divadlo_ob
Knižní zdroje
Lucie Kocourková, Ladislav Mrkvička, Brána (Euromedia Group), 2019, 1. vydání, ISBN 978-80-7617-880-9
Miloš Fikejz, Český film – Herci a herečky I (A–K), Libri, 2007, 1. vydání, ISBN 978-80-7277-332-9
