Článek
Na chatu jsme jezdili s rodiči skoro každé léto, dokud jsem bydlela doma. Byla to starší dřevěná chalupa na kraji malé vesnice, kterou tatínek koupil někdy v sedmdesátých letech. Tehdy to nebylo nic výjimečného. Dvě malé ložnice, kuchyň s kamny, koupelna přistavěná později a zahrada, která byla větší, než jsme jako děti dokázali ocenit. Pro nás to ale bylo místo, kde jsme trávili skoro celé prázdniny.
Maminka tam ráda malovala. Nikdy se tím neživila a ani o sobě netvrdila, že je malířka. Prostě si vzala plátno, postavila stojan před chalupu a několik hodin byla sama se sebou. Nejčastěji malovala okolní kopce, starou studnu, jabloň u plotu nebo cestu, která vedla od chalupy dolů k potoku. Některé obrazy se jí povedly víc, jiné méně, ale všechny si schovávala.
Tatínek jí občas říkal, že už těch obrazů máme doma dost. Maminka se smála a odpovídala, že jednou bude mít každý z nás dost na jednu stěnu.
Nakonec jich měla víc než dost.
Část visela v chalupě, některé byly doma v bytě a další měla uložené na půdě. Když jsme byli s bratrem malí, připadaly nám obrazy samozřejmě jako součást chalupy. Stejně jako staré hodiny v kuchyni, skříň po babičce nebo dřevěná lavička před domem. Nikdo z nás tehdy nepřemýšlel o tom, jestli má některá z těch věcí nějakou cenu.
Bratr je o několik let mladší než já a odjakživa byl praktičtější. Zatímco já jsem si na chalupě pamatovala hlavně jednotlivé chvíle, on vždycky řešil, co je potřeba opravit, kolik stojí střecha a kdo poseká trávu. Ani po smrti rodičů se to nezměnilo.
Maminka zemřela první. Po její smrti jsme se s bratrem dohodli, že chalupu zatím necháme tak, jak je. Tatínek tam ještě několik let jezdil, i když už tam nebyl tak často. Po jeho smrti jsme ji zdědili napůl.
Nebyla jsem proti tomu. Ani jeden z nás tehdy nechtěl chalupu prodávat. Bratr tam jezdil častěji než já, takže se staral o běžnou údržbu. Já jsem zase občas přijela s dcerou, která měla k chalupě podobný vztah jako já. Bylo jí tehdy kolem dvaceti a ráda říkávala, že právě tam se jí nejlépe spí.
Bratrovi jsem nikdy nevyčítala, že tam tráví víc času. Naopak jsem byla ráda, že se o místo někdo stará. Jen jsme si nikdy přesně neřekli, co může a nemůže dělat s věcmi, které tam zůstaly po rodičích.
To se ukázalo až později.
Jedno léto jsem přijela na chalupu s dcerou a hned jsem si všimla, že v obýváku něco chybí. Na stěně zůstal světlejší obdélník a pod ním dva hřebíky.
„Kde je maminčin obraz?“ zeptala jsem se bratra, který byl zrovna na zahradě.
Podíval se směrem k domu a chvíli přemýšlel, o kterém obrazu mluvím.
„Ten s tou cestou?“
„Ano.“
„Odvezl jsem ho.“
„Kam?“
„Domů.“
Řekl to úplně klidně. Jako kdyby odvezl starou židli, která už překážela.
Zeptala jsem se, proč mi o tom neřekl. Odpověděl, že si myslel, že je to jedno, protože obraz přece patřil mamince a po její smrti jsme ho měli oba.
Nechtěla jsem se kvůli jednomu obrazu hádat. Řekla jsem mu jen, že bych byla ráda, kdybychom se příště předem domluvili. Přikývl a tím jsme to považovali za vyřešené.
Jenže za několik týdnů mi zavolala dcera.
„Mami, strýc mi nabízel ten obraz od babičky.“
Nejdřív jsem vůbec nevěděla, co myslí.
„Jaký obraz?“
„Ten s cestou. Říkal, že ho má doma a že by mi ho nechal za čtyři tisíce.“
Na chvíli jsem zůstala úplně zticha.
Dcera mi vysvětlila, že se s mým bratrem potkala náhodou ve městě a dali se do řeči. Bratr jí prý říkal, že má doma několik obrazů po mamince a že by jeden z nich mohl mít zájem právě ona. Když se zeptala, kolik za něj chce, řekl čtyři tisíce.
„A ty jsi mu řekla co?“ zeptala jsem se.
„Že se zeptám tebe.“
To bylo jediné, co mě v celé věci trochu uklidnilo.
Nešlo mi ani tak o čtyři tisíce. Kdyby bratr obraz prodal někomu cizímu, bylo by to nepříjemné, ale možná bych ještě dokázala pochopit, že se na něj díval jako na věc, která má určitou hodnotu. Ale nabídnout ho mojí dceři, a ještě bez toho, aby se mnou o tom vůbec mluvil, mi připadalo zvláštní.
Zavolala jsem mu.
„Proč nabízíš dceři maminčin obraz?“
Chvíli mlčel.
„Protože ho mám doma a ona říkala, že se jí líbí.“
„A proč za něj chceš čtyři tisíce?“
„Protože jsem se díval, za kolik se podobné obrazy prodávají.“
Právě tahle odpověď mě zarazila nejvíc. Ne proto, že by byla nepravdivá, ale protože z ní bylo patrné, že nad obrazem začal přemýšlet jako nad věcí na prodej.
Řekla jsem mu, že pokud jsme ho zdědili oba, nemůže ho bez dohody prodávat ani nabízet mojí dceři.
„Ale vždyť ona ho chce,“ odpověděl.
„Tak jí ho můžeš dát.“
„Proč bych jí ho dával?“
Na to jsem už chvíli nevěděla, co říct. Připomněla jsem mu, že je to obraz naší matky, který visel desítky let v chalupě. Dcera na něj byla zvyklá od dětství. Nešlo o obraz, který jsme koupili v bazaru a teď řešili jeho tržní cenu.
Bratr ale pořád opakoval, že když ho má doma on, je jeho a může s ním nakládat.
Jenže tak jednoduché to nebylo.
Nakonec jsem mu řekla, že nechci, aby se kvůli tomu hádal se mnou ani s mojí dcerou. Chci jen, abychom si ujasnili, co je čí. Navrhla jsem, že se sejdeme a projdeme věci po rodičích, které ještě na chalupě zůstaly.
Souhlasil, ale několik týdnů se nic nedělo.
Mezitím jsem se o tom bavila s dcerou. Byla z celé situace spíš smutná než naštvaná. Obraz se jí opravdu líbil, ale po tom, co jí ho strýc nabídl za peníze, už ho nechtěla.
„Kdyby mi ho chtěl dát, vzala bych si ho,“ řekla. „Ale kupovat si od něj babičku nebudu.“
Tohle přesně vystihovalo, proč mi celá věc vadila.
Nakonec jsme se s bratrem sešli na chalupě. Prošli jsme místnosti, skříně i půdu. Ukázalo se, že za těch několik let si každý z nás postupně odvezl nějaké věci. Já měla doma několik maminčiných obrazů a starou kuchyňskou váhu, bratr měl hodiny, některé nářadí, část nábytku a několik obrazů.
Nebyla to situace, kdy by jeden z nás všechno rozebral a druhý nedostal nic. Spíš jsme si za pochodu každý brali věci, ke kterým jsme měli vztah, a předpokládali, že se na tom nějak domluvíme.
Jenže jsme se nikdy pořádně nedomluvili.
Řekla jsem mu proto, že nechci, abychom si navzájem kontrolovali každý hrnek a každou knihu. Ale věci po rodičích, které mají pro jednoho z nás zvláštní význam, bychom si měli říct nahlas.
Bratr nakonec obraz přivezl zpátky na chalupu.
„Tak si ho vezmi,“ řekl.
„Nechci ho. Chci, aby zůstal tady.“
Podíval se na stěnu, kde kdysi visel.
„Tak ho tam pověsíme.“
Obraz jsme společně vrátili na původní místo. Nebyla to žádná velká usmiřovací scéna. Prostě jsme vzali hřebíky, srovnali ho a pokračovali v uklízení.
O pár měsíců později mi bratr zavolal kvůli chalupě. Chtěl opravit okap a potřeboval se domluvit, kdy přijedu. Mluvili jsme spolu normálně. Ani jeden z nás už se k obrazu nevracel.
Dcera ho ale pořád chtěla mít jednou u sebe. Řekla jsem jí, že pokud se s bratrem někdy dohodneme na rozdělení obrazů, bude právě tenhle první na řadě.
Zatím zůstal na chalupě.
A myslím, že je to tak správně. Ne proto, že by tam měl být navždy, ale protože právě tam ho maminka namalovala a právě tam visel většinu svého života. Když přijedu na chalupu, pořád ho vidím z kuchyně. Stejně jako tehdy, když jsem tam jezdila jako dítě a maminka ještě sedávala před domem se štětcem v ruce.
S bratrem se dnes kvůli chalupě dokážeme normálně domluvit. Některé věci jsme si rozdělili, jiné zůstaly společné. O obrazech už ale nemluvíme jako o něčem, co má cenu podle internetu.
Příběh byl zpracován na základě předlohy, kterou poskytla autorova čtenářka. Jména a postavy jsou v něm fiktivní. Příběh je psán v 1. osobě z pozice vypravěčky.
