Článek
Výpověď jsem podala začátkem dubna. Po devíti letech ve firmě jsem se rozhodla odejít sama, bez hádky, bez nějakého velkého dramatu. Prostě jsem dostala nabídku z jiné společnosti a po několika týdnech přemýšlení jsem ji přijala. Nebyla to práce snů, ani jsem si od ní neslibovala, že mi převrátí život naruby. Nabízeli mi trochu lepší peníze, kratší dojíždění a hlavně možnost začít znovu někde, kde mě nikdo neznal od doby, kdy jsem ještě chodila do práce s látkovou taškou a nosila oběd v plastové krabičce po mamince.
V kanceláři se moje výpověď samozřejmě probírala. Někteří kolegové mi gratulovali, jiní se vyptávali, jestli už jsem si našla něco jiného. Vedoucí Jana byla první dny trochu odměřená, ale nijak nepříjemná. Řekla mi, že chápe, že člověk někdy potřebuje změnu, a že doufá, že před odchodem všechno pořádně předám. To jsem také měla v úmyslu. Nechtěla jsem po devíti letech bouchat dveřmi. Byla jsem ráda, že odcházím bez nějakého otevřeného konfliktu.
Jenže výpovědní doba je zvláštní období. Člověk už jednou nohou stojí venku, ale pořád musí fungovat stejně jako předtím. Chodit na porady, řešit chyby ostatních, odpovídat na e-maily a tvářit se, že mu záleží na tom, co bude za půl roku, když už ví, že u toho nebude. Já se snažila být korektní. Předávala jsem postupně svoje úkoly Lucii, která měla převzít část mojí agendy, sepsala jsem jí poznámky a několik odpolední jsme seděly nad tabulkami a vysvětlovaly si, kde co najde.
Asi měsíc před mým odchodem přišla do kuchyňky Lucie s obálkou. Za pár týdnů měla narozeniny naše kolegyně Veronika. Nebyla to moje kamarádka. Pracovaly jsme spolu, vycházely jsme spolu slušně, občas jsme si o přestávce povídaly, ale mimo práci jsme se nestýkaly. Lucie mi řekla, že se skládáme na dárek a že vychází tisíc korun na osobu. Podívala jsem se na seznam a bylo tam skoro celé oddělení.
„A ty tam nejsi?“ zeptala se.
„Já už tou dobou nebudu zaměstnaná,“ odpověděla jsem.
Lucie pokrčila rameny. „To nevadí, vždyť dárek dostaneš taky, když budeš mít narozeniny.“
Jenže já jsem si v duchu říkala, že to není úplně totéž. Nebyla jsem si jistá, jestli chci dávat tisíc korun na dárek někomu, s kým jsem se po svém odchodu možná už nikdy neuvidím. Navíc jsem v té době měla doma několik větších výdajů. Nešlo o to, že bych těch tisíc korun neměla. Šlo mi spíš o princip. Už jsem podala výpověď, můj pracovní vztah končil a podobné sbírky jsem vždycky brala jako dobrovolnou věc.
Řekla jsem tedy, že nepřispěju.
Lucie to vzala bez řečí. Aspoň jsem si to myslela.
O dva dny později za mnou přišla Jana. Sedla si ke mně ke stolu a zeptala se, jestli jsem se rozhodla ohledně Veroničina dárku.
„Ano. Nepřispěju.“
„Proč?“
Vysvětlila jsem jí to stejně jako Lucii. Že už odcházím, s Veronikou se mimo práci nestýkám a že jsem přesvědčená, že takové věci mají být dobrovolné. Jana se na chvíli odmlčela.
„Dobře,“ řekla nakonec. „Jen aby to nevypadalo blbě.“
„Před kým?“
„Před ostatními.“
Nechtěla jsem se hádat. Řekla jsem, že to chápu, ale svůj názor jsem nezměnila. Jana odešla a já se vrátila k práci.
Pak se začaly dít malé věci. Nic, co by se dalo označit za šikanu nebo otevřenou mstu. Spíš změna atmosféry. Jana přestala chodit za mnou s běžnými dotazy, které předtím řešila osobně, a začala mi posílat všechno e-mailem. Když jsem něco předala Lucii, kontrolovala po mně dokumenty mnohem podrobněji než dřív. Jednou mi vrátila tabulku s pěti poznámkami, přestože stejnou tabulku kolegovi Markovi ještě před měsícem jen podepsala.
Nechtěla jsem si to brát osobně. Říkala jsem si, že vedoucí má právo být při mém odchodu opatrnější a že možná jen nechce riskovat nějaký problém. Ostatní kolegové si ale změny všimli také.
„Co jste si udělaly?“ zeptala se mě jednou Petra u kávovaru.
„Nic.“
„Jana je poslední dobou nějaká divná.“
Pokrčila jsem rameny. Nechtěla jsem před kolegy rozebírat každý detail. Člověk nikdy neví, co se mu vrátí.
Veroničina oslava se konala v pátek odpoledne. Koupili jí velký dárkový poukaz, květiny a dort. Přispěli všichni kromě mě. Když se dort rozkrajoval, byla jsem u toho, protože jsem měla ještě práci a oslava probíhala přímo v kanceláři. Veronika si všimla, že jsem mezi přispívajícími nebyla, a později za mnou přišla.
„Dano, jen se chci zeptat, jestli jsem tě něč naštvala.“
Bylo mi jí líto. Vysvětlila jsem jí, že s ní problém nemám a že moje rozhodnutí vůbec nesouvisí s ní.
„Já jen slyšela, že jsi řekla, že už ti na firmě nezáleží.“
„To jsem nikdy neřekla.“
Veronika se zatvářila rozpačitě. „Tak asi nějaké nedorozumění.“
Jenže já už začínala tušit, odkud vítr vane.
Poslední týdny výpovědní doby jsem se snažila hlavně vydržet. Nechtěla jsem si kazit poslední dny hádkami. Dokonce jsem Janě nabídla, že připravím podklady pro člověka, který mě bude nahrazovat, i když to znamenalo několik hodin práce navíc. Udělala jsem to proto, aby po mně nezůstal nepořádek. Když jsem poslední den odevzdávala notebook, měla jsem zvláštní pocit. Devět let se vešlo do jedné krabice s osobními věcmi, kterou jsem si nesla přes chodbu k výtahu.
Před odchodem jsem šla za Janou. Poděkovala jsem jí za spolupráci a popřála jí, ať se daří.
„Taky ti přeju hodně štěstí,“ řekla.
Podala mi ruku a tím to skončilo.
O několik měsíců později jsem si hledala další práci. Pohovorů jsem měla několik a u jednoho zaměstnavatele mě požádali o kontakt na bývalou vedoucí. Souhlasila jsem. Neměla jsem důvod si myslet, že by mi Jana mohla uškodit. Navzdory posledním týdnům jsem pořád věřila, že těch devět let práce něco znamená.
Pak mi zavolala personalistka.
„Dano, můžu se ještě na něco zeptat?“
„Samozřejmě.“
„Máte opravdu devět let praxe v této oblasti?“
„Ano.“
„Protože vaše bývalá vedoucí vás popsala jako člověka, který má problém přizpůsobit se kolektivu, odmítá společné aktivity a v závěru pracovního poměru prý vykazoval výrazný pokles loajality.“
Na několik vteřin jsem mlčela.
„Řekla ještě něco?“
Personalistka zaváhala. „Zmínila, že jste během výpovědní doby odmítla přispět na dárek kolegyni a že to vnímala jako určitou formu distancování od týmu.“
V tu chvíli mi došlo, že těch tisíc korun nakonec opravdu nebylo jen tisíc korun.
Poděkovala jsem jí a hovor ukončila. Práci jsem nakonec dostala, protože si můj nový zaměstnavatel ověřil reference ještě u jiného člověka, který se mnou několik let pracoval. Nebudu tvrdit, že jsem nad tím mávla rukou. Několik dní jsem přemýšlela, jestli mám Janě napsat. Dokonce jsem měla rozepsaný e-mail, ve kterém jsem se jí ptala, jestli jí opravdu připadalo férové hodnotit devět let mojí práce podle toho, jestli jsem dala tisíc korun na narozeninový dárek.
Nakonec jsem ho neposlala.
Po nějaké době jsem se potkala s Petrou, bývalou kolegyní, na nákupu. Dali jsme si kávu a samozřejmě přišla řeč i na bývalou práci. Petra mi řekla, že Jana moje rozhodnutí tehdy nesla mnohem hůř, než jsem tušila. Prý několikrát před kolegy říkala, že když člověk odchází, měl by se umět rozloučit slušně.
„A ty jsi jí na to něco řekla?“ zeptala jsem se.
Petra se pousmála. „Řekla jsem jí, že slušnost se snad nepočítá podle částky na obálce.“
Od té doby jsem podobné sbírky nezačala nenávidět. Když se v nové práci někdo skládá na dárek, klidně přispěju. Někdy pět set, někdy tisíc, podle toho, pro koho to je a jaký k němu mám vztah. Ale už nemám potřebu se přidávat jen proto, aby si někdo nemyslel něco špatného.
A naopak, když někdo nepřispěje, vůbec se nad tím nepozastavuju.
Možná právě proto, že jsem jednou zažila, jak snadno se z dobrovolné tisícikoruny může stát údaj o charakteru člověka.
S Janou jsem se od té doby nikdy nebavila. Když mi po roce přišla na LinkedIn žádost o spojení, chvíli jsem na ni koukala a pak ji odmítla. Ne kvůli té tisícovce. Spíš proto, že jsem už neměla potřebu dokazovat, že jsem tehdy měla právo říct ne.
Příběh byl zpracován na základě předlohy, kterou poskytla autorova čtenářka. Jména a postavy jsou v něm fiktivní. Příběh je psán v 1. osobě z pozice vypravěčky.
