Článek
S přibývajícími roky člověk zjistí, že od dovolené už nechce zázraky. Nehoní se za atrakcemi ani za fotografiemi, které budou stejně za měsíc zapomenuté v telefonu. Mně by úplně stačilo několik klidných rán s hrnkem kávy, knížka na lehátku, dlouhá procházka podél moře a večer posezení na terase, kde je slyšet šumění vln místo reproduktorů s letními hity. O to větší radost jsem měla, když mi dcera Petra na jaře zavolala, že by byla ráda, kdybych jela na týden s nimi. Prý bude fajn, když si dovolenou užijeme společně. V té chvíli mě ani nenapadlo, že každý z nás bude mít o slově „společně“ úplně jinou představu.
Petra s manželem mají dvě děti. Matějovi bylo šest, Elišce čtyři, a oba byli přesně v tom věku, kdy dokážou být během jediné minuty roztomilí, vynalézaví, hluční, ukřivdění i hladoví zároveň. Jako babička jsem s nimi trávila čas ráda. Nikdy jsem nepatřila k ženám, které by se vymlouvaly na bolavá záda nebo únavu pokaždé, když bylo potřeba děti pohlídat. Jenže hlídání na odpoledne a týdenní nepřetržitá služba jsou dvě naprosto odlišné disciplíny. To jsem ale tehdy ještě netušila.
První zvláštní pocit přišel už po příjezdu. Děti automaticky zamířily ke mně, jako bych byla jejich přirozeným doprovodem. Brala jsem to jako nadšení z babičky a nijak jsem nad tím nepřemýšlela. Večer jsem jim četla pohádku, uspávala je a usínala ve stejném pokoji, protože prý jsou na mě nejvíc zvyklé. Připadalo mi to trochu zvláštní, ale říkala jsem si, že jedna noc nic neznamená.
Jenže druhý den se ukázalo, že to nebyla výjimka, ale začátek dokonale fungujícího systému. Děti se probouzely se mnou, na snídani jsem s nimi chodila já, u bazénu jsem hlídala já, na pláži jsem stavěla hrady z písku já, do vody je vodila já a odpoledne hledala ztracené sandály, nafukovací kruh i plyšového delfína zase já. Petra s Tomášem mezitím působili jako dvojice z reklamního katalogu cestovní kanceláře. V klidu si četli, povídali si, chodili na koktejly nebo jen mlčky leželi na lehátkách. Občas jsem měla pocit, že jsem jediný člověk na pláži, který se během dopoledne ani jednou neposadil.
Nejzajímavější na celé situaci bylo, že mě o nic vlastně přímo nežádali. Nikdo nepřišel s větou, jestli bych mohla děti pohlídat. Všechno se dělo tak samozřejmě, až jsem si chvílemi připadala skoro hloupě, že mě vůbec napadlo chtít něco jiného. Když jsem se zvedla směrem k moři, jedno z dětí šlo automaticky za mnou. Když jsem zamířila do hotelu, šly se mnou obě. A když jsem si chtěla sednout na lehátko, někdo potřeboval namazat záda, napít, pomoct s bábovičkou nebo doprovodit na toaletu. Člověk ani nevěděl, kdy se z babičky stala hotelová animátorka bez pracovní doby.
Po třech dnech jsem zjistila, že jsem ještě ani jednou nevytáhla knihu, kterou jsem si pečlivě přibalila. Každý večer jsem byla tak unavená, že jsem po sprše usnula během několika minut. Zato Petra každé ráno zářila, jak si krásně odpočinula. Poslouchala jsem její nadšení z dovolené a začínala chápat, že jsme každá prožily úplně jiný pobyt, přestože jsme bydlely pod jednou střechou.
Definitivně mi to došlo ve chvíli, kdy jsem se rozhodla projít si dopoledne sama přístav. Chtěla jsem si dát kávu, projít obchůdky a na hodinu vypnout. Jenže sotva jsem naznačila, že někam půjdu, bylo okamžitě jasné, že děti půjdou se mnou. Nikdo se mě nezeptal, jestli mi to nevadí. Prostě se předpokládalo, že babička přece děti ráda vezme. A já je opravdu ráda měla. Jen jsem si začínala uvědomovat, že mezi tím mít někoho rád a být mu nepřetržitě k dispozici je docela podstatný rozdíl.
Ironií bylo, že jsem si celý život myslela, že nejvíc práce kolem malých dětí mají jejich rodiče. Až na téhle dovolené jsem zjistila, že pokud se poblíž nachází ochotná babička, rodiče si dokážou vytvořit velmi příjemný systém střídání rolí. Oni byli na dovolené a já byla na služební cestě, jen jsem o tom při rezervaci pokoje nedostala žádnou informaci.
Nakonec jsem si přece jen dovolila udělat něco, co jsem měla udělat mnohem dřív. Jedno ráno jsem vstala, zašla sama na snídani a potom si lehla k moři s knihou. Poprvé za celý týden jsem neposlouchala, kdo se pohádal o lopatičku nebo komu uplaval míč. Místo dětského křiku jsem slyšela jen moře a připadala jsem si skoro provinile, že sedím bez povinností. Teprve když jsem zahlédla Tomaše, jak běhá mezi bazénem a dětským hřištěm se stejným výrazem, jaký jsem měla poslední čtyři dny já, musela jsem se v duchu pousmát. Ne škodolibě. Spíš s pocitem, že je někdy zdravé připomenout rodičům, jak jejich vlastní dovolená ve skutečnosti vypadá.
Zbytek pobytu už byl mnohem vyrovnanější. Děti byly chvíli se mnou, chvíli s rodiči, a najednou se ukázalo, že to jde úplně přirozeně. Petra mi cestou domů přiznala, že si vlastně ani neuvědomila, kolik toho automaticky přenechala mně. Věřila jsem jí. Někdy totiž člověk nezačne druhého využívat ze zlé vůle. Prostě si příliš rychle zvykne, že všechno funguje, aniž by přemýšlel proč.
Od té doby už podobná pozvání neodmítám. Jen se při plánování dovolené vždycky nenápadně zajímám o jednu maličkost. Kolik bude v apartmánu lehátek – a hlavně kdo na nich podle ostatních vlastně bude mít čas sedět.
Příběh byl zpracován na základě předlohy, kterou poskytla autorova čtenářka. Jména a postavy jsou v něm fiktivní. Příběh je psán v 1. osobě z pozice vypravěčky.
