Článek
Seznam ležel přede mnou na kuchyňském stole a já si ho pročítala už potřetí. Nejdřív jsem si myslela, že mi dcera Klára napsala jen několik tipů, čím by se Terezce udělala radost. Jenže u každé položky byla cena, u některých dokonce konkrétní obchod, kde mám věc koupit. Značkový mobil za téměř jedenáct tisíc, chytré hodinky, bezdrátová sluchátka, kosmetická sada, kabelka a velká stavebnice. Když jsem všechno sečetla, vyšlo mi přes pětadvacet tisíc korun. Můj důchod přitom činil necelých dvacet tisíc.
Klára mi seznam přinesla v neděli odpoledne. Terezka bude mít za týden desáté narozeniny a dcera už několik týdnů plánuje velkolepou oslavu. Objednala dort, domluvila fotografku a pronajala menší sál v restauraci. Nevyčítala jsem jí to. Chtěla, aby měla její dcera hezký den, a já jsem se na něj také těšila. Zarazilo mě ale, že mi papír podala s takovou samozřejmostí, jako by bylo předem rozhodnuto, že všechny dárky zaplatím já.
„Mami, hlavně prosím nekupuj nějaké levné náhražky. Terezka už je velká a chce kvalitní věci. Byla by zklamaná, kdyby dostala něco, co mají všechny ostatní holky,“ vysvětlovala mi Klára.
Zeptala jsem se jí, jestli si uvědomuje, kolik celý nákup stojí. Jen pokrčila rameny a řekla, že přece nemusím všechno kupovat najednou. Mohla bych prý využít nějakou výhodnou nabídku nebo si některé věci rozdělit do více nákupů. Dívala jsem se na ni a nevěděla, co odpovědět. Vždyť věděla, kolik dostávám, kolik platím za energie, potraviny a léky. Po manželově smrti jsem se naučila hlídat každou větší útratu. Novou pračku jsem odkládala už několik měsíců, protože ta stará ještě fungovala, a zimní boty jsem si koupila až ve slevě.
Přesto jsem nechtěla, aby Terezka přišla o radost. V pondělí jsem proto vyrazila do města a začala shánět dárky podle svých možností. Koupila jsem jí stavebnici, kterou si přála, a hezkou kabelku ve slevě. Místo drahých sluchátek jsem vybrala jiná, která měla dobré hodnocení, a mobil jsem nakonec pořídila za necelé čtyři tisíce. Nebyl to nejnovější model, ale pro desetiletou holku mi připadal naprosto dostačující.
Celkem jsem utratila něco přes sedm tisíc korun. I to pro mě byla velká částka, ale nemusela jsem kvůli ní sahat do všech úspor. Doma jsem dárky rozložila na postel a představovala si, jak je Terezka bude rozbalovat. Věřila jsem, že se jí budou líbit, i když nebudou přesně podle seznamu.
V úterý mi zavolala Klára, aby zjistila, jak jsem pokročila s nákupy. Když jsem jí řekla, že jsem vybrala levnější varianty, okamžitě se změnil její hlas. Prý jsem měla raději počkat, až mi poradí, protože jsem mohla koupit něco, co Terezka nebude chtít.
„Kláro, já jí koupila hezké věci. Ale nemůžu dát za dárky pětadvacet tisíc. To je víc, než mám za celý měsíc.“
„Já chci pro svou dceru to nejlepší. Copak je takový problém jí jednou za rok dopřát něco pořádného?“ odsekla.
Připomněla jsem jí, že jsem Terezce vždycky kupovala dárky, přispívala jí na kroužky a několikrát platila školní výlety. Nikdy jsem jí nic nevyčítala, ale teď mě mrzelo, že dcera považuje mou pomoc za samozřejmost. Klára mi nakonec řekla, že jsem jí měla rovnou oznámit, že na to nemám, místo abych kupovala levnější věci. Pak hovor ukončila.
Zůstala jsem sedět u stolu a přemýšlela, jestli jsem něco nepokazila. Terezka za nic nemohla. Byla to holka, která viděla u spolužaček nové telefony a chtěla mít podobné věci jako ony. Rozuměla jsem tomu. Jenže někdo jí musel vysvětlit, že ne každé přání se dá splnit a že cena dárku není jediným měřítkem toho, jak moc ji má babička ráda.
Ve středu mi zavolala snacha Martina, manželka mého syna Petra. Klára se jí svěřila, že jsem koupila levnější dárky, než očekávala. Martina se mě opatrně zeptala, co se stalo, a pak přiznala, že jí požadavky na tak drahé dárky připadají přehnané. Její syn dostával k narozeninám jeden větší dárek a několik drobností. Nikdy ji nenapadlo chtít po babičce, aby mu koupila elektroniku za tisíce korun.
Poprosila jsem ji, aby se do našeho sporu nepletla. Nechtěla jsem, aby se rodina rozdělila na dva tábory kvůli narozeninám desetileté holky.
Ve čtvrtek večer se Klára objevila u mých dveří. Vypadala unaveně a chvíli jsme obě mlčely. Pak si prohlédla zabalené dárky a řekla, že se nechala unést. Chtěla prý Terezce dopřát všechno, co si přeje, protože sama v jejím věku neměla tolik možností. Přiznala také, že jejich rodinný rozpočet není zrovna volný, ale místo aby si přiznala, že si všechny věci nemohou dovolit, počítala s mou pomocí.
„Myslela jsem, že ti nebude vadit trochu připlatit,“ řekla tiše.
Odpověděla jsem jí, že mi nevadí udělat vnučce radost. Vadí mi, když někdo rozhodne, kolik mám utratit, aniž by se mě zeptal, jestli na to mám. Klára se chvíli dívala z okna a potom přikývla. Řekla, že Terezce vysvětlí, že letos dostane dárky, které jsme vybraly, a že není potřeba kupovat všechno z jejího seznamu.
Úplně jsme se neusmířily, ale při odchodu už se na mě nezlobila. Domluvily jsme se, že se v sobotu ještě zastaví, abychom společně zkontrolovaly, jestli máme na oslavu všechno připravené.
Do narozenin zbývá několik dní a zabalené dárky mám stále uložené v ložnici. Občas se přistihnu, že přemýšlím, jestli se Terezce budou líbit. Pak si ale vzpomenu, že jsem jí vybrala věci, které si přála, jen jsem za ně nemusela utratit celý svůj důchod. Klára mi od té hádky už žádný další seznam neposlala a já doufám, že to tak zůstane.
Na oslavu se těším. Chci vidět vnučku sfouknout svíčky na dortu a slyšet, jak vypráví o škole a kamarádkách. Nechci tam sedět s obavou, jestli jsem utratila dost, abych obstála jako babička. Mám ji ráda bez ohledu na to, kolik stojí její přání. A snad už i Klára pochopila, že moje láska se nedá měřit cenou dárků.
Příběh byl zpracován na základě předlohy, kterou poskytl autorova čtenářka. Jména a postavy jsou v něm fiktivní. Příběh je psán v 1. osobě z pozice vypravěčky.
