Článek
Když jsem v září začala hledat pro Kláru doučování z matematiky, nebylo to proto, že by měla nějakou katastrofální známku. Na vysvědčení měla trojku a dvě čtyřky, což mi sice radost nedělalo, ale pořád jsem si říkala, že je to v deváté třídě zvládnutelné. Horší bylo, že se doma při každém úkolu začala rozčilovat, tvrdila, že ničemu nerozumí, a když jsem se jí snažila pomoct, po pěti minutách jsme se pohádaly. Pracovala jsem tehdy na směny a večer jsem už neměla sílu sedět nad rovnicemi a vysvětlovat jí něco, čemu sama po letech rozuměla jen přibližně.
Známá mi doporučila Janu Šimkovou, mladou učitelku, která doučovala děti po škole. První schůzku jsem absolvovala s Klárou společně. Jana působila klidně, otevřela si její sešity a asi dvacet minut si s ní povídala. Potom mi řekla, že to není nic tragického, jen má několik mezer, které je potřeba postupně zaplnit. Cena byla 750 korun za hodinu. Když jsem si spočítala čtyři hodiny měsíčně, vyšlo mi to přesně na tři tisíce. Nebyla to malá částka, ale říkala jsem si, že na vzdělání peníze dávat budu, pokud to má smysl.
Klára začala chodit jednou týdně. Po prvních dvou měsících jsem měla pocit, že se všechno zlepšuje. Nosila domů občas dvojku, přestala se před každým testem hroutit a na moje otázky, jak dopadlo doučování, odpovídala, že dobré. Jana mi jednou napsala, že Klára potřebuje hlavně pravidelnost a trochu větší důslednost při domácí přípravě. Brala jsem to jako normální součást dospívání. Nebyla jsem naivní, věděla jsem, že samotná jedna hodina týdně dítě nezachrání, ale věřila jsem, že aspoň někdo s ní pravidelně pracuje.
Peníze jsem posílala vždycky začátkem měsíce. Někdy jsem si říkala, že tři tisíce jsou hodně, zvlášť když jsme doma řešili běžné výdaje, ale pokaždé jsem to uzavřela stejnou myšlenkou. Klára bude za dva roky dospělá a pokud jí teď můžu pomoct, neměla bych jí to vyčítat. Když dostala v lednu čtyřku z matematiky, nebyla jsem nadšená, ale Jana mě uklidnila, že jedna známka nic neznamená a že podobné propady jsou v její situaci běžné.
Jenže na jaře se začaly objevovat další problémy. Klára přestala nosit ukazovat písemky. Když jsem se zeptala, jak dopadla, řekla, že učitel ještě známky nezapsal. Několikrát přišla domů později a tvrdila, že byla u Jany déle, protože potřebovaly něco dodělat. Jednou jsem si všimla, že má v telefonu zprávu od kamarádky, ve které stálo: „Tak co dneska, jdeš ven?“ Klára jí odpověděla, že nemůže, protože má doučování. Nijak jsem nad tím nepřemýšlela. Jen jsem byla ráda, že svůj čas tráví učením.
V dubnu jsem začala být nervózní. Blížily se závěrečné písemky a Klára měla v elektronické žákovské několik čtyřek. Když jsem se jí na to ptala, řekla mi, že učitelé jsou letos přísní a že se to ještě zlepší. Dokonce mě přesvědčila, abych jí zaplatila ještě jednu hodinu navíc před velkým testem. Poslala jsem Janě 750 korun a měla pocit, že dělám přesně to, co mám.
V květnu jsem šla do školy na třídní schůzky. Klára tam nebyla, protože měla prý odpolední program s kamarádkami, což mi v tu chvíli nevadilo. Zastavila jsem se u její učitelky matematiky, Petry Malé, protože jsem chtěla vědět, jak na tom dcera před koncem roku skutečně je. Čekala jsem něco ve smyslu, že to bude na hraně, ale že má šanci to vytáhnout.
Petra si otevřela počítač, chvíli mlčela a potom se na mě podívala.
„Vy víte, že Klára je momentálně na propadnutí?“
Nejdřív jsem si myslela, že jsem špatně slyšela. Řekla jsem jí, že má doučování každý týden, a učitelka se zarazila.
„Jak často?“
„Jednou týdně. Někdy i častěji. Platím za to tři tisíce měsíčně.“
Petra chvíli koukala na obrazovku.
„Tak to jsem asi překvapená víc než vy. Protože Klára se mnou poslední měsíce skoro nepracuje. Neodevzdává úkoly, v hodinách se hlásí minimálně a poslední dva testy napsala za pět.“
Cestou ze školy jsem měla v hlavě jedinou věc. Tři tisíce měsíčně. Nešlo mi o peníze samotné. Spíš o to, že jsem byla přesvědčená, že někde mezi mými platbami a jejími známkami existuje člověk, který s ní sedí nad matematikou. Najednou to vypadalo, jako by tam žádný takový člověk nebyl.
Doma jsem si otevřela bankovnictví a začala procházet platby. Od září do května jsem Janě poslala 27 tisíc korun. K tomu ještě dvě mimořádné hodiny před testy. Byla jsem překvapená, kolik se toho za pár měsíců nasčítalo. Klára přišla domů kolem šesté a já na ni nečekala s křikem. Jen jsem jí řekla, že jsem mluvila s učitelkou.
Sedla si ke stolu a chvíli mlčela.
„Ona říkala, že propadám?“
„Ano.“
Klára sklopila oči.
„A chodíš pořád na doučování?“
„Jo.“
„Tak proč paní učitelka říká, že poslední měsíce skoro nic neděláš?“
V tu chvíli začala plakat. Ne tak, jak plakala při špatné známce, spíš potichu a bez snahy mě přesvědčit, že je všechno v pořádku. A pak mi řekla něco, co mi celý ten příběh převrátilo.
Na doučování totiž chodila. Jen ne vždycky k Janě.
Zjistila jsem, že Jana měla v posledních měsících několik studentů a některé hodiny přesouvala. Klára mi tvrdila, že se s ní někdy učila přes videohovor, jindy prý přišla později a hodinu „doháněly“. Jenže čím víc jsem se ptala, tím méně to dávalo smysl. Klára nakonec přiznala, že od března byla u Jany jen několikrát. V ostatní dny se se spolužačkou Terezou domluvily, že budou tvrdit, že doučování proběhlo. Klára pak strávila čas venku nebo doma na telefonu.
Nejhorší pro mě nebylo ani tak to, že lhala. Spíš způsob, jakým se k tomu dostala. Nezačalo to jednou velkou lží. Nejdřív prý jednou přišla pozdě. Potom si řekla, že jednu hodinu vynechá. Když se nic nestalo, vynechala další. A protože jsem se pokaždé spokojila s odpovědí „dobrý“, postupně si zvykla, že se na nic dalšího ptát nebudu.
Napsala jsem Janě a požádala ji, aby mi potvrdila, kolik hodin s Klárou od března skutečně absolvovala. Odpověď přišla až druhý den večer. Podle jejích záznamů byly některé hodiny zrušené, jiné přesunuté a několik jich vůbec neproběhlo. Přesto mi za ně peníze vrácené nebyly, protože jsem je posílala předem jako měsíční částku.
Když jsem jí zavolala, snažila se mi vysvětlit, že předpokládala, že Klára hodiny nahrazuje.
„Já jsem měla za to, že jste o tom věděla,“ řekla.
„Nevěděla. Kdybych věděla, že se neučí, neplatila bych vám.“
Nehádala jsem se s ní. Domluvily jsme se na vrácení části peněz za neuskutečněné hodiny a tím naše spolupráce skončila.
S Klárou to ale samozřejmě skončit nemohlo. Čekaly ji ještě týdny do konce školního roku a potom přijímačky. Poprvé jsme si sedly nad jejími sešity společně, ne jako matka a dcera, ale skoro jako dvě lidi, kteří potřebují zjistit, co vlastně vědí. Brzy jsem pochopila, proč se matematice vyhýbala. Některé věci neuměla vůbec. U zlomků měla mezery z několika let, v rovnicích dělala chyby, které by člověk čekal u mladšího dítěte, a u slovních úloh se po přečtení zadání okamžitě vzdávala.
Zavolala jsem Petře Malé a požádala ji o radu. Doporučila nám doučování od jiného člověka, tentokrát ne kvůli známkám, ale aby se nejdřív zjistilo, co Klára skutečně umí. Začaly jsme dvakrát týdně. První hodiny byly nepříjemné. Klára se vztekala, že jí to nejde, a já měla několikrát chuť říct, že za ty peníze už snad musí konečně něco umět. Naštěstí jsem to většinou neřekla.
V červnu Klára dostala z poslední velké písemky trojku. Nebyl to zázrak a nebyla to ani známka, kvůli které bych někomu psala děkovný dopis. Ale když mi ji ukázala, byla na sebe poprvé po dlouhé době trochu pyšná. Pak přišla čtyřka z dalšího testu a já už to neřešila jako katastrofu. Důležité bylo, že tentokrát přesně věděla, proč ji dostala.
Nakonec nepropadla. Měla na vysvědčení čtyřku z matematiky, ale dostala se dál. V září nastoupila na střední školu, kterou si vybrala sama. Doučování jsme nezrušily úplně, jen jsme změnily způsob. Už neposílám peníze automaticky každý měsíc. Každou hodinu vím, kdy je, co se probíralo a na čem má Klára pracovat.
Peníze za několik neuskutečněných hodin mi Jana skutečně vrátila. Nebyla to závratná částka, ale stačila na to, abych si za ni koupila nový vysavač, který jsem odkládala skoro rok. Když jsem ho poprvé zapnula, připadalo mi skoro absurdní, že za část peněz určených na matematiku teď vysávám drobky pod kuchyňským stolem.
Klára se o tom dozvěděla a smála se.
„Tak aspoň z těch mých pětek něco máme.“
„Jo,“ odpověděla jsem. „A doufám, že už jen ten vysavač.“
Od té doby se jí na doučování neptám jen otázkou, jestli bylo dobré. Chci vědět, co dělali, co jí nejde a co má udělat do příště. Ne proto, abych ji kontrolovala na každém kroku, ale protože jsem pochopila, že platit za pomoc není totéž jako tu pomoc skutečně využít.
A tři tisíce měsíčně už dnes neposílám nikam jen proto, abych měla dobrý pocit, že pro svoje dítě něco dělám. Pokud za ně někdo sedí s mou dcerou nad matematikou, chci vědět, že tam opravdu sedí. A pokud tam nesedí, může být na účtu klidně sebevětší částka, ale Klára z ní lepší známku nedostane.
Příběh byl zpracován na základě předlohy, kterou poskytla autorova čtenářka. Jména a postavy jsou v něm fiktivní. Příběh je psán v 1. osobě z pozice vypravěčky.
