Článek
Dědečkova sbírka známek byla v naší rodině tak trochu legendou. Většina příbuzných o ní věděla, ale málokdo měl skutečně představu, co všechno obsahuje. Pro dědu to nebyly jen malé barevné papírky nalepené v albech. Věnoval se sbírání od mládí, některé známky získal od svého otce, jiné vyměňoval s lidmi z různých koutů republiky a několik vzácnějších kousků kupoval za peníze, které si dlouho odkládal. Měl doma několik velkých alb, pečlivě označených podle zemí a období. Každá známka měla své místo a dědeček dokázal o některých vyprávět celé hodiny.
Já jsem k němu měla vždycky blízko. Bydlel jen několik ulic od nás a od dětství jsem u něj trávila spoustu času. Zatímco můj bratr Tomáš jezdil s kamarády na kole a později se zajímal hlavně o počítače a auta, mě bavilo sedět s dědou u kuchyňského stolu a poslouchat jeho příběhy. Často vytáhl některé album a ukazoval mi, jak se jednotlivé známky liší. Učil mě rozeznávat razítka, sledovat jejich stav a vysvětloval, proč může mít zdánlivě obyčejná známka pro sběratele vysokou cenu.
Moje matka byla jeho starší dcera. Měl ještě mladší dceru Radku, mou tetu, se kterou jsme ale nikdy neměli příliš blízký vztah. Radka byla vždycky trochu jiná. Zajímala se o peníze, majetek a o to, co kdo vlastní. Neříkám, že byla vyloženě špatný člověk, ale v rodině se o ní vědělo, že dokáže každou situaci obrátit ve svůj prospěch. S dědou se v posledních letech často dohadovala kvůli jeho domu, zahradě a různým výdajům. Přesto za ním pravidelně chodila, zejména poté, co začal mít zdravotní problémy.
Já jsem naopak nikdy neměla potřebu zjišťovat, co po dědovi jednou zdědím. Sbírka známek mě zajímala kvůli němu, ne kvůli její hodnotě. Samozřejmě jsem věděla, že některé kusy mohou být drahé, ale nikdy jsem se neptala na konkrétní částky. Děda mi jednou dokonce nabídl, že mi ukáže odhad, který mu před několika lety udělal jeden známý filatelista. Odmítla jsem s tím, že na to máme dost času.
Poslední měsíce se jeho zdravotní stav rychle zhoršoval. Nejdřív přestal chodit na delší procházky, potom už se mu špatně vstávalo z křesla a nakonec skončil v nemocnici. Navštěvovala jsem ho, jak jen to šlo. Maminka chodila také, ale teta Radka měla podle svých slov hodně práce a většinou se zastavila jen na krátkou dobu. Přesto se při každé návštěvě zajímala, jestli děda něco nepotřebuje zařídit a zda má všechny důležité dokumenty pohromadě.
Asi týden před smrtí jsme spolu zůstali v nemocničním pokoji chvíli sami. Děda byl unavený, ale měl překvapivě dobrou náladu. Povídali jsme si o běžných věcech a potom se najednou zeptal, jestli si ještě pamatuji jeho stará alba. Přikývla jsem a řekla mu, že samozřejmě. Chvíli mlčel a pak mi oznámil, že by chtěl, abych sbírku dostala já. Prý ví, že mě vždycky zajímala a že se o ni dokážu postarat. Dodal, že by byl rád, kdyby neskončila někde rozprodaná po jednotlivých kusech.
Zarazilo mě to. Nechtěla jsem před ním řešit dědictví, zvlášť v takové chvíli. Řekla jsem mu, že se o tom můžeme pobavit, až mu bude lépe. Jenže děda mě vzal za ruku a zopakoval, že to myslí vážně. Prý už o tom mluvil i s maminkou. Slíbila jsem mu, že sbírku rozhodně nerozprodám a že ji budu opatrovat.
O dva dny později zemřel.
Všechno kolem pohřbu se seběhlo strašně rychle. Maminka byla zdrcená a já se snažila pomáhat s organizací, telefonováním a zařizováním. Teta Radka se ujala některých praktických věcí, protože tvrdila, že má kontakty na pohřební službu a ví, jak postupovat. V tu chvíli jsem jí byla dokonce vděčná. Nikdo z nás neměl chuť řešit rodinné neshody a všichni jsme chtěli mít poslední rozloučení připravené důstojně.
Den před pohřbem jsem večer seděla doma u počítače a hledala jednu starší známku, kterou mi děda kdysi ukazoval. Chtěla jsem si připomenout, jak vypadala, protože jsem si pamatovala jen její barvu a motiv. Při hledání jsem narazila na internetový bazar, kde mě zaujal inzerát s fotografií několika starých filatelistických alb.
Nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost. Podobných nabídek tam byly desítky. Pak jsem ale zvětšila fotografii a zůstala jsem sedět jako přimrazená.
Na stole ležela tři alba s tmavými deskami. Jedno mělo na spodním rohu drobně odřenou vazbu a druhé mělo na hřbetě nalepený úzký štítek s rukou psaným označením. Přesně taková alba měl dědeček. Poznala jsem dokonce i starou dřevěnou krabičku, ve které uchovával volné známky a obálky.
Otevřela jsem celý inzerát. Prodávající nabízel kompletní pozůstalost po starším sběrateli, údajně včetně několika vzácných československých emisí. Cena byla 185 tisíc korun. V popisu stálo, že jde o prodej z rodinných důvodů a že zájemci mohou kontaktovat prodávajícího telefonicky.
Chvíli jsem jen zírala na obrazovku. Potom jsem si všimla jména prodávajícího. Bylo to jméno mé tety Radky.
Okamžitě jsem zavolala mamince. Nejdřív mi nevěřila a myslela si, že jsem si něco spletla. Poslala jsem jí odkaz a za chvíli mi volala zpátky. Poznala alba stejně jako já. Navíc mi řekla, že od dědovy smrti nebyla v jeho pracovně a vůbec netušila, že by někdo sbírku odvezl.
Rozhodla jsem se tetě zavolat. Telefon zvedla až po několika zazvoněních. Zeptala jsem se jí přímo, proč nabízí dědečkovy známky na internetu. Chvíli bylo ticho a potom mi klidně odpověděla, že se do toho nemám plést. Prý jde o věci, které patří do pozůstalosti, a ona pouze zjišťuje jejich cenu.
Připomněla jsem jí, že děda mi sbírku slíbil a že o tom věděla i maminka. Teta se rozčílila. Řekla, že žádné oficiální rozhodnutí neexistuje, žádná závěť se zatím nenašla a já nemám právo si něco nárokovat. Když jsem se zeptala, proč už jsou alba vystavená k prodeji, odpověděla, že je to její věc. Prý je odvezla z domu, aby se neztratila, a nabídku zveřejnila jen proto, aby zjistila, kolik jsou ochotni lidé zaplatit.
„Děda ti mohl slíbit cokoliv, ale slib není závěť,“ řekla nakonec.
Tahle věta mě rozčílila snad nejvíc. Ne proto, že bych si myslela, že mi automaticky všechno patří, ale protože teta moc dobře věděla, co mi děda řekl. Dokonce byla u něj v nemocnici den předtím, než zemřel. Maminka mi později potvrdila, že jí děda o svém přání mluvil už několik měsíců před hospitalizací.
Po telefonátu jsem nemohla usnout. Druhý den ráno nás čekal pohřeb a já měla v hlavě jen fotografie alb na internetovém bazaru. Připadala jsem si bezmocná. Nechtěla jsem dělat scénu před ostatními příbuznými, ale současně jsem měla pocit, že pokud teď nezasáhnu, sbírka zmizí a už ji nikdy neuvidím.
Ráno jsem si inzerát znovu otevřela. Stále tam byl. Tentokrát jsem si uložila všechny fotografie, popis i kontaktní údaje. Pak jsem zavolala mamince a domluvily jsme se, že se po pohřbu zastavíme u notáře a zjistíme, jak postupovat. Nechtěly jsme nic řešit bez právního základu, ale zároveň jsme nechtěly dopustit, aby někdo s dědovým majetkem nakládal ještě před vypořádáním pozůstalosti.
Samotný pohřeb jsem prožila jako v mlze. Teta Radka stála vedle své rodiny, přijímala kondolence a před ostatními působila jako zarmoucená dcera. Několikrát jsem se na ni podívala a pokaždé jsem si vzpomněla na inzerát. Připadala mi neuvěřitelně drzá. Ještě před několika hodinami nabízela dědovy celoživotní úspory cizím lidem a teď stála u rakve a plakala.
Po obřadu jsme se sešli u maminky doma. Teta přišla také a tvářila se, že se nic nestalo. Maminka to ale nevydržela a zeptala se jí před ostatními, kde jsou alba a proč je nabízí k prodeji. Radka nejprve dělala, že neví, o čem mluvíme. Pak se podívala na mě a řekla, že jsem měla počkat alespoň do konce pohřbu.
To už jsem se neudržela.
Řekla jsem jí, že právě ona měla počkat s prodejem dědových věcí alespoň do vyřízení dědictví. Že jsem ji neobviňovala z toho, že si chce něco ponechat, ale že nemá právo odvézt sbírku a nabízet ji za 185 tisíc korun, jako by jí už patřila.
Teta se bránila tím, že sbírka má vysokou hodnotu a že děda by stejně nechtěl, abych ji jen tak měla doma. Prý by bylo rozumnější ji prodat a peníze rozdělit mezi dědice. Když jsem jí připomněla dědovo přání, odsekla, že jsem si ho možná vyložila po svém.
Maminka nakonec rozhovor ukončila. Byla vyčerpaná a nechtěla se hádat v den otcova pohřbu. Domluvily jsme se ale, že další postup necháme na notáři. Teta si odnesla svou kabelku a odešla bez rozloučení.
Následující týden jsme zjistily, že dědeček žádnou závěť skutečně nesepsal. To ovšem neznamenalo, že by teta mohla se sbírkou libovolně nakládat. Notář nás upozornil, že věci náležející do pozůstalosti musí být zachovány a že jejich prodej bez dohody dědiců by mohl způsobit další problémy. Maminka také uvedla, že dědeček o svém přání mluvil před ní i před dalšími příbuznými.
Teta nakonec inzerát stáhla. Tvrdila, že se stejně nikdo vážný neozval a že sbírku pouze fotografovala kvůli ocenění. Jenže já jsem měla uložené snímky a datum zveřejnění, takže její vysvětlení příliš přesvědčivě nepůsobilo.
Později se ukázalo, že alba odvezla z dědečkova domu už v den jeho smrti. Neřekla o tom ani mamince, ani ostatním. Tvrdila, že se bála, aby někdo vzácnější známky neukradl. Jenže o jejich prodeji začala jednat dřív, než se vůbec uskutečnilo první jednání o dědictví.
Nakonec se sbírka stala jednou z nejnepříjemnějších částí celého pozůstalostního řízení. Teta požadovala, aby se její hodnota započítala do dědictví a aby se případný výtěžek rozdělil mezi obě sestry. Maminka ale trvala na tom, že chce respektovat otcovo přání. Já sama jsem se musela smířit s tím, že dědečkův ústní slib automaticky neznamená, že sbírku dostanu.
Po několika měsících se maminka s tetou dohodly na vypořádání. Sbírka připadla mamince a ta mi ji následně darovala. Částka, za kterou ji nakonec nechala odborně ocenit, byla nižší než původní cena v inzerátu, ale stále šlo o majetek značné hodnoty. Několik známek mělo skutečně zajímavou cenu, jiné byly především vzpomínkou na dědečkovy dlouhé roky sběratelské práce.
Alba mám dodnes doma. Nechala jsem je uložená v pracovně a občas si je otevřu, ale prodávat je rozhodně nehodlám. Někdy si při pohledu na ně vybavím dědečka, jak seděl u stolu, nasadil si brýle a trpělivě mi vysvětloval, proč se dvě na první pohled stejné známky mohou lišit svou hodnotou.
S tetou Radkou od té doby téměř nekomunikuji. Na rodinných setkáních se pozdravíme, ale tím to většinou končí. Ona tvrdí, že jsem celou záležitost zbytečně vyhrotila a že kvůli několika albům poškodila rodina vztahy. Já si zase myslím, že problém nebyl v tom, že chtěla část dědictví získat pro sebe. Problém byl v tom, že se pokusila rozhodnout za všechny ještě dřív, než jsme dědečka vůbec pohřbili.
Nejvíc mě ale dodnes mrzí něco jiného. Děda mi sbírku neslíbil proto, abych na ní jednou vydělala. Chtěl, abych ji měla, protože věděl, že pro mě znamená totéž co pro něj. A právě tohle teta při svém rozhodování úplně přehlédla.
Příběh byl zpracován na základě předlohy, kterou poskytla autorova čtenářka. Jména a postavy jsou v něm fiktivní. Příběh je psán v 1. osobě z pozice vypravěčky.
