Článek
Úvod:
Děda nikdy nepůsobil jako člověk, který má peněz nazbyt. Když proto požádal Charitu o pračku, věřil jsem, že mu důchod opravdu nestačí. Pak jsem v jeho papírech našel bankovní výpis se zůstatkem přes 700 tisíc.
Když mi děda Oldřich řekl, že požádal místní Charitu o pračku, nijak zvlášť jsem se nad tím nepozastavil. Bylo mu pětasedmdesát, žil sám v nájemním bytě a poslední roky se snažil vycházet hlavně ze svého důchodu. Nebyl člověk, který by si stěžoval. Když měl málo peněz, prostě nakupoval méně. Když se něco rozbilo, nejdřív se snažil zjistit, jestli se to nedá opravit. A když už něco koupil, vybíral to podle ceny, ne podle značky. Vždycky jsem ho proto vnímal jako člověka, který má peněz tak akorát na běžný život a snaží se nic neutrácet zbytečně.
Jeho stará pračka už prý nějakou dobu zlobila. Občas nedokončila program, při odstřeďování vydávala takový hluk, že se ozývala celým bytem, a jednou dokonce vytopila koupelnu. Děda tvrdil, že na novou teď nemá. Když jsem se ho ptal, jestli mu s ní nemám pomoct, odmítl. Řekl, že už o pomoc požádal Charitu a že snad dostane nějakou použitou nebo repasovanou.
V tu chvíli mi ho bylo vlastně líto. Říkal jsem si, že se asi opravdu dostal do situace, kdy mu po zaplacení nájmu, energií, jídla a léků nezbývá na větší výdaj. Nechtěl jsem ho zbytečně shazovat tím, že mu budu připomínat, že má rodinu. Děda byl vždycky hrdý a nerad si nechával pomáhat.
O týden později jsem k němu přišel z úplně jiného důvodu. Potřeboval najít nějaký dokument k nájemní smlouvě a tvrdil, že ho má založený mezi ostatními papíry. Seděl v kuchyni, zatímco já procházel jeho staré složky. Měl v nich všechno možné, od pojistných smluv přes účty až po výpisy z banky. Některé dokumenty byly staré několik let a děda je přesto pečlivě schovával.
Když jsem otevřel jednu z desek, vypadl na stůl bankovní výpis. Chtěl jsem ho jen vrátit zpátky, ale při tom jsem zahlédl zůstatek na účtu.
Přes sedm set tisíc korun.
Nejdřív jsem si myslel, že špatně vidím. Výpis jsem položil rovně na stůl a podíval se na něj ještě jednou. Nebyla tam žádná čerstvá obrovská platba ani nic, co by naznačovalo, že jde o peníze, které mu právě přišly. Byl to jednoduše stav jeho účtu. Přes 700 000 korun.
Seděl jsem nad tím a v hlavě si přehrával náš poslední rozhovor o pračce.
Děda mi tvrdil, že na ni nemá.
A přitom měl na účtu rezervu, za kterou by mohl koupit desítky praček.
Nejdřív mě napadlo, že ty peníze možná nejsou opravdu jeho. Mohlo jít o nějaké prostředky, které někomu drží, nebo třeba o peníze určené na něco konkrétního. Proto jsem se rozhodl nedělat ukvapené závěry. Výpis jsem vrátil do složky a dokument, který po mně chtěl, jsem mu našel.
Ale celou cestu domů mi to vrtalo hlavou.
Druhý den jsem mu zavolal. Nechtěl jsem ho obviňovat. Potřeboval jsem hlavně vědět, jestli jsem něco nepochopil.
Oldřich nakonec přiznal, že peníze jsou jeho. Část si naspořil během života, část získal po prodeji starého pozemku a zbytek postupně odkládal. Těch více než sedm set tisíc pro něj představovalo rezervu na stáří. Nechtěl se jí dotýkat, protože nevěděl, co bude za pět nebo deset let.
To jsem dokázal pochopit.
V jeho věku nebylo nic zvláštního na tom chtít mít peníze stranou. Člověk může potřebovat zdravotní pomůcky, úpravu bydlení, domácí péči nebo peníze na něco, co dnes vůbec nepředpokládá. Kdyby mi řekl, že má sedm set tisíc jako rezervu a proto je nechce utrácet, neměl bych s tím problém.
Jenže pak jsem zjistil, jak Oldřich tu rezervu používal.
Pro něj nebyla rezerva jen pojistkou pro případ nouze. Byla to téměř nedotknutelná částka. Peníze na účtu se podle něj neměly utrácet za věci, které bylo možné získat jinak. A právě tady se začala ukazovat jeho vychytralost.
Když se mu rozbila pračka, nezačal hledat levnou pračku. Začal hledat způsob, jak ji dostat zadarmo. Když se mu před časem pokazila mikrovlnka, nejdřív se ptal sousedů, jestli někdo nemá starou. Když mu někdo nabídl použité věci po příbuzných, nikdy neřekl ne. A když zjistil, že existuje možnost požádat o pomoc prostřednictvím Charity, sociálních služeb nebo různých příspěvků, začal si tyto možnosti hlídat.
Nešlo o to, že by potřeboval každou korunu na jídlo. On jednoduše nechtěl sahat do vlastních peněz.
Začalo mi docházet, proč děda tak rád mluvil o tom, jak je všechno drahé. Neříkal to proto, že by kvůli každému zdražení neměl co jíst. Spíš měl pocit, že když může něco získat levněji nebo zadarmo, byl by hlupák, kdyby to nezkusil.
V tom byl až překvapivě důsledný.
Dokázal několik měsíců čekat na slevu kvůli věci za pár stovek, zatímco na účtu měl rezervu, kterou by si většina lidí považovala za velmi slušnou. Když jsme mu nabízeli, že mu s něčím pomůžeme, často odmítl s tím, že nechce nikoho zatěžovat. Zároveň ale neměl problém využít pomoc od někoho, koho neznal, protože ji považoval za možnost, která je tu právě pro lidi v jeho situaci.
A to byl podle mě celý problém.
Oldřich se za chudého nepovažoval. Jen si vytvořil vlastní definici toho, kdy je člověk oprávněný utratit svoje peníze. Pro něj byla hranice nastavená neuvěřitelně vysoko. Dokud měl na účtu rezervu, měl pocit, že na běžné věci by vlastně neměl sahat.
Když jsem se ho přímo zeptal, proč tedy o pračku požádal Charitu, odpověď mě nepřekvapila. Řekl mi, že pokud Charita někomu pračku poskytuje a on splňuje podmínky, nevidí důvod, proč by ji měl kupovat ze svého.
Právě tahle věta mi na celé věci vadila nejvíc.
Ne proto, že by měl peníze šetřit. To bylo jeho právo. Vadilo mi, že svou vlastní rezervu považoval za nedotknutelnou, ale pomoc určenou lidem v těžké situaci bral jako něco, co se vyplatí využít, když tím ušetří svoje peníze.
Začal jsem se proto o jeho situaci zajímat trochu víc. Nechtěl jsem mu lézt do účtu ani kontrolovat, co dělá s penězi. Spíš jsem si chtěl ověřit, jestli těch sedm set tisíc není jediná věc, kterou jsem nevěděl. Ukázalo se, že děda měl ještě nějaké menší úspory mimo tento účet a vlastnil několik cennějších věcí, o kterých se před rodinou nikdy nezmiňoval.
Přitom pořád žil tak, jako by byl těsně nad hranicí chudoby.
Nosil obnošené oblečení, nakupoval téměř výhradně ve slevách a před každým větším nákupem dlouze počítal, jestli se mu opravdu vyplatí. Když jsme mu chtěli koupit nový telefon, odmítl ho s tím, že ten starý ještě funguje. Jenže když mu někdo nabídl použitý telefon zdarma, vzal si ho okamžitě.
Najednou jsem pochopil, že jeho šetrnost není jen vlastnost. Pro něj to byla skoro hra.
Čím méně ze svého utratí, tím lépe.
A když se podaří něco získat zdarma, měl z toho očividně radost.
Nakonec jsem se rozhodl, že už ho nebudu přesvědčovat, aby svoje peníze utrácel. Byly jeho a měl právo s nimi nakládat podle svého. Řekl jsem mu ale, že pokud někdy bude potřebovat skutečnou pomoc, rodina mu pomůže. Pokud bude chtít jen ušetřit a využít nějakou možnost, protože se mu nechce sáhnout na vlastní rezervu, už to za něj omlouvat nebudu.
Děda se na mě chvíli díval a potom jen pokrčil rameny.
Pračku nakonec skutečně dostal.
Když jsem ji u něj doma o několik týdnů později viděl, byla už zapojená a děda byl spokojený. Jeho účet se přitom nezměnil. Těch více než sedm set tisíc zůstalo dál ležet jako nedotknutelná rezerva.
Nemohl jsem mu to mít úplně za zlé. Byly to jeho peníze a on s nimi mohl dělat, co chtěl. Zároveň jsem ale od té doby jeho vyprávění o finanční nouzi vnímal trochu jinak.
Když mi dnes řekne, že je něco drahé a že na to nemá, už automaticky nepředpokládám, že si to skutečně nemůže dovolit.
Možná jen nechce utratit svoje peníze, když existuje možnost, že to za něj zaplatí někdo jiný.
Příběh byl zpracován na základě předlohy, kterou poskytla autorův čtenář. Jména a postavy jsou v něm fiktivní. Příběh je psán v 1. osobě z pozice vypravěče.
