Článek
S Janou, manželkou mého syna Michala, jsme spolu nikdy nebyly nejlepší kamarádky. Nebyla mezi námi žádná otevřená nenávist ani velké hádky, spíš takové opatrné soužití, kdy člověk ví, že si musí dávat pozor na některé věty. Jana byla jiná než já. Všechno měla naplánované, děti vedla k samostatnosti a od malička jim vysvětlovala, že ne všechno, co chtějí, také dostanou. Já jsem byla v některých věcech měkčí. Když jsem přišla k nim, přinesla jsem vnukovi Matějovi něco dobrého, vnučce Sofii knížku nebo drobnost, která se mi zdála hezká. Ne proto, abych si kupovala jejich přízeň, ale protože mě těšilo vidět jejich radost.
A možná jsem právě v tom někdy překračovala hranici, kterou jsem si sama neuvědomovala.
Největší problém nastal kvůli Matějovi. Bylo mu devět a začínal být dost vnímavý k tomu, co od koho dostane. Jednou jsme šli společně kolem obchodu a uviděl stavebnici, kterou si přál. Nebyla levná, ale já jsem si řekla, že mu ji koupím k narozeninám. Jana mi tehdy výslovně řekla, že ji kupovat nemám, protože ji chtějí dát synovi sami. Řekla jsem, že to chápu. Jenže o pár týdnů později jsem na ni v obchodě narazila znovu a vzala ji. Říkala jsem si, že ji schovám a dám mu ji později.
Když jsem ji přinesla domů, Jana se na mě podívala tak, že jsem okamžitě pochopila, že jsem udělala přesně to, co jsem slíbit neměla.
„Mamko, vždyť jsme se domluvily.“
„Já vím. Chtěla jsem mu ale udělat radost.“
„Jenže právě o to jde. Nemůžeš pořád dělat všechno, co chce, jen proto, že jsi babička.“
Mrzelo mě to. Ne kvůli stavebnici, ale protože jsem měla pocit, že mě staví do role někoho, kdo dětem kazí výchovu. Řekla jsem jí, že přece nemusí být všechno podle mě, ale že nechci být babička, která přijde na návštěvu a nesmí dítěti koupit ani knížku bez schválení rodičů.
Jana na to odpověděla, že jí nejde o jednu stavebnici. Vadí jí, že děti si zvykly, že když něco nedostanou od rodičů, stačí říct babičce.
V tu chvíli jsem se urazila.
„Tak mi tedy řekni, co jim smím dávat,“ řekla jsem.
„Tohle přece není o seznamu povolených dárků.“
„Mně to tak ale připadá.“
Michal byl zrovna v práci a neměl o našem rozhovoru tušení. Nakonec jsem odešla domů dřív, než jsem původně plánovala. Cestou jsem si říkala, že Jana všechno zbytečně hrotí. Že děti přece potřebují také trochu radosti. A hlavně že jsem nikdy nebyla babička, která by děti proti rodičům poštvávala.
Jenže večer mi začalo docházet, že problém možná nebyl v jednom dárku.
V neděli jsme se měli sejít všichni u syna na obědě. Jana byla od rána odměřená a já se snažila být co nejméně nápadná. Matěj mi ukazoval nějakou kresbu ze školy a Sofie mi vyprávěla, že chce začít chodit na keramiku. Všechno vypadalo normálně, dokud se Matěj nezeptal, jestli mu přinesu slíbenou stavebnici.
Jana okamžitě zvedla hlavu.
„Jakou stavebnici?“
Matěj ztichl.
A mně v tu chvíli došlo, že jí o tom řekl. Nejspíš už dávno.
„Tu, co mi ukazovala,“ řekl Matěj.
Jana se podívala na mě.
„Takže jste se domluvili, že mu ji dáš?“
„Ne. Řekla jsem mu jen, že ji mám doma.“
„Hano, přesně o tom mluvím.“
Tentokrát už jsem se neudržela. Řekla jsem jí, že mě unavuje, jak ze mě dělá někoho, kdo neumí respektovat její pravidla. Že jsem jejich děti vychovala jen jako babička, ne jako jejich matka, ale že mám snad právo mít s nimi vlastní vztah. A že pokud každý můj dárek bude problém, tak jim raději nebudu dávat nic.
Jana se rozplakala. To jsem vůbec nečekala. Řekla, že nechce žádnou válku mezi námi, ale že má strach, že jednou děti pochopí, že u babičky pravidla neplatí.
Michal se nás snažil uklidnit, ale nakonec řekl něco, co mě zabolelo možná nejvíc.
„Mami, Jana má v tomhle pravdu. Ty někdy prostě neumíš přestat.“
Toho večera jsem odcházela domů naštvaná na všechny. Na Janu, na Michala i sama na sebe. Doma jsem otevřela skříň, kde jsem měla uložené dárky pro děti. Byly tam knížky, společenské hry, oblečení, několik drobností, které jsem koupila cestou z města. Najednou mi připadaly úplně jiné.
Nechtěla jsem být babičkou, která si jejich lásku kupuje.
Druhý den ráno někdo zazvonil.
Byla to Jana.
V ruce měla velkou tašku.
„Co to je?“ zeptala jsem se.
Položila ji na stůl.
„Věci pro děti, které jsi jim dala.“
Nechápala jsem.
„Proč mi je vracíš?“
„Protože jsme se včera pohádaly kvůli dárkům. Tak jsem si řekla, že když je pro tebe tak důležité, že jim můžeš dávat, co chceš, tak ať si je rozhodnutí vezmou děti až budou starší.“
Vytáhla z tašky plyšáka, knížku, dvě stavebnice a několik dalších věcí. Některé byly úplně nové, jiné už používané.
Bylo mi do pláče.
„Jano, já jim nic neberu.“
„Já vím.“
„Tak proč mi to vracíš?“
„Protože jsem včera měla pocit, že se hádáme o věci. Ale ve skutečnosti se hádáme o to, kdo z nás má právo rozhodovat o dětech.“
To byla pravda. A právě proto jsem se nedokázala zlobit tak, jak jsem původně chtěla.
Podívala jsem se na tašku a pak na ni.
„A co chceš, abych teď dělala?“
„Chci, abys byla jejich babička. Ne druhá máma. A já se zase musím naučit, že když jim něco dáš, nemusí to znamenat, že mě obcházíš.“
Seděly jsme proti sobě a poprvé jsme spolu mluvily bez toho, abychom se snažily vyhrát.
Řekla jsem jí, že jsem si nikdy nepřála nahrazovat ji. Přiznala jsem ale, že jsem někdy schválně využila toho, že u mě děti něco dostanou, když doma neprojde. Nebylo to podle mě nic zásadního. Jenže z jejího pohledu to muselo vypadat jinak. A Jana zase přiznala, že je někdy až příliš přísná a že v každé babiččině odlišnosti vidí ohrožení vlastních pravidel.
Nakonec jsem jí řekla, že stavebnici Matějovi nedám.
„Proč?“ zeptala se.
„Protože jsi řekla, že ji chcete koupit vy. A já chci, aby se mohl radovat z dárků od rodičů.“
Jana se snad poprvé usmála a odpověděla.
„A co tedy budeš dětem dávat?“
„Čas.“
Možná to znělo trochu pateticky, ale myslela jsem to jednoduše. Začala jsem s nimi chodit na procházky, pekla jsem s nimi koláče, hráli jsme karty a jednou za měsíc jsem si každé z nich vzala zvlášť na celý den. Když jsem jim něco koupila, předem jsem se zeptala rodičů, jestli je to v pořádku. Některé věci jsem si nechala pro sebe, protože jsem pochopila, že ne každý dárek musí být za každou cenu předaný.
A Jana se postupně změnila také. Už neměla potřebu kontrolovat každou maličkost. Když jsem Sofii koupila knížku, neptala se, proč zrovna tuhle. Když jsem Matějovi přinesla stavebnici, kterou předtím schválila, nechala ho, aby mi ji nadšeně ukázal.
Ta taška s vrácenými dárky u mě ještě nějakou dobu zůstala. Pak jsem ji vzala a odvezla zpátky k Janě.
Neřekla jsem jí, že mě tehdy ranila. To věděla.
Řekla jsem jí jen:
„Nechci, aby mezi námi jednou děti pochopily, že jsme se kvůli nim nedokázaly domluvit.“
Přikývla.
Od té doby jsme se ještě několikrát pohádaly. Samozřejmě. Máme jiné povahy a na některé věci se díváme úplně jinak. Už ale vím, že moje role není dokazovat snaše, že bych byla lepší matka. Stejně jako její rolí není dokazovat mně, že jsem špatná babička.
A hlavně jsem pochopila jednu věc: vnoučata nejsou prostor, kde si dvě dospělé ženy mají vyřizovat své představy o tom, která z nich má pravdu.
Dárky, které mi tehdy Jana vrátila, jsem nakonec znovu koupila až tehdy, když jsem věděla, že je děti opravdu chtějí a rodiče s tím souhlasí. Některé jsem už nekoupila vůbec.
A kupodivu mi nechyběly.
Protože když dnes Matěj přijde ke mně a místo otázky „Co jsi mi koupila?“ řekne „Babi, co budeme dnes dělat?“, mám z toho mnohem větší radost než z jakéhokoli dárku, který se vejde do tašky.
Příběh byl zpracován na základě předlohy, kterou poskytla autorovo čtenářka. Jména a postavy jsou v něm fiktivní. Příběh je psán v 1. osobě z pozice vypravěčky.
