Článek
Klárka o telefon prosila skoro rok. Nešlo ani tak o to, že by ho nutně potřebovala. Ve třídě ho už mělo několik dětí a ona měla pocit, že kvůli tomu zaostává. Když jsme šli kolem obchodu s elektronikou, dokázala se zastavit před výlohou a čtvrt hodiny mi vysvětlovat, proč zrovna tenhle model potřebuje. Já jsem jí pořád odpovídala stejně. Že je jí deset, že do školy telefon nepotřebuje a že když se něco stane, zavoláme jí na mobil kamarádky nebo ze školy.
Nakonec jsme ustoupili. K jedenáctým narozeninám dostala obyčejnější telefon, žádný drahý model, ale takový, který zvládal volání, zprávy, fotografie a několik základních aplikací. Domluvili jsme se s manželem Petrem, že jí ho nebudeme hned zakazovat a kontrolovat každou zprávu, ale vysvětlíme jí pravidla. Telefon nebude mít v ložnici přes noc, do školy ho bude nosit jen kvůli cestě domů a žádné zveřejňování fotografií spolužáků bez jejich souhlasu.
Klárka všechno odkývala. Dokonce se tvářila trochu uraženě, že ji vůbec musíme poučovat.
První dny byla z telefonu úplně unešená. Psala si s holkami ze třídy, posílaly si fotografie svačin, domácích mazlíčků a videa, která jim připadala strašně vtipná. Večer seděla na posteli a smála se do displeje. Občas jsem ji upozornila, že už je pozdě, a ona telefon odložila.
Nevšímala jsem si ničeho, co by mě mělo varovat.
Ve škole se ale během týdne něco změnilo.
Zjistila jsem to ve čtvrtek odpoledne. Šla jsem pro Klárku a třídní učitelka Jana Dvořáková mě požádala, jestli bych na ni mohla chvíli počkat. Nezněla rozzlobeně. Spíš vážně a trochu unaveně.
Klárka stála několik metrů od nás a čekala u šatny.
„Potřebovala bych s vámi mluvit o těch zprávách, které Klárka posílá dětem,“ řekla mi.
Nejdřív jsem si myslela, že jde o něco, co jí poslali ostatní. Řekla jsem, že pokud jí někdo píše něco nevhodného, ať mi to ukáže. Učitelka zavrtěla hlavou.
„Ona je posílá.“
Přiznám se, že jsem tomu nejdřív nerozuměla. Klárka přece neměla důvod někoho obtěžovat. Ve třídě měla kamarádky, s většinou dětí vycházela a doma nikdy nemluvila o žádném konfliktu.
Učitelka mi vysvětlila, že Klárka začala některým spolužákům posílat zprávy, které byly posměšné a někdy dost nepříjemné. Jednomu chlapci napsala, že je trapný, protože pořád sedí sám. Dívce, se kterou se předtím kamarádila, poslala několik zpráv o jejím oblečení a vzhledu. Další spolužačce napsala, že ji nikdo nemá rád.
Nejhorší ale bylo, že zprávy neposílala vždycky přímo. Některé přeposílala do skupiny, kde je četly další děti.
Cestou domů jsem skoro nemluvila. Klárka seděla vedle mě a zřejmě poznala, že se něco stalo.
„Co ti říkala paní učitelka?“ zeptala se.
„Řekla mi, že posíláš spolužákům ošklivé zprávy.“
Okamžitě začala plakat.
Nejdřív tvrdila, že to není pravda. Potom řekla, že některé zprávy napsala, ale že to byly jen vtipy. Nakonec přiznala, že některé věci napsala schválně, protože se na spolužačky zlobila.
Doma jsem zavolala Petrovi a požádala ho, aby přišel z práce co nejdřív. Nechtěla jsem to řešit sama, protože jsem věděla, že budu příliš rozrušená.
Když přišel, Klárka seděla v kuchyni a telefon ležel před ní na stole. Už se nesnažila ho schovávat.
„Chci, abys mi ukázala, co jsi psala,“ řekla jsem.
Tentokrát neprotestovala.
Četli jsme spolu některé zprávy. Některé byly opravdu jen dětské pošťuchování. Jiné už byly za hranou. Jedna holčička se jí svěřila, že se jí nelíbí její nové brýle, a Klárka jí později napsala, že v nich vypadá jako „babička“. Další spolužačce poslala několik zpráv o tom, že má levné oblečení. Když se jí holka bránila, přeposlala jejich rozhovor ostatním.
Pak jsme narazili na zprávy od Filipa, kluka, kterého jsem znala jen podle jména.
Psala mu, že je nudný, že se pořád snaží být kamarád se všemi a že ho stejně nikdo nechce. On jí odpověděl, aby mu už nepsala.
Klárka si zakryla obličej rukama.
„Proč jsi mu to napsala?“ zeptal se Petr.
Dlouho mlčela.
„Protože se mi smál.“
„Čemu?“
„Že jsem se pořád ptala, jestli mě holky vezmou ven.“
To byla první chvíle, kdy mi začalo docházet, co se ve třídě skutečně děje.
Klárka se cítila odstrčená. Nebyla úplně sama, ale v posledních měsících se její dvě nejlepší kamarádky začaly bavit víc spolu. Klárka měla pocit, že ji odsunuly. Když dostala telefon, najednou měla možnost dostat se do jejich skupin i mimo školu. A místo aby si získala jejich přízeň, začala se snažit získat převahu.
Bylo jednodušší někoho shodit ve zprávě než se přiznat, že ji mrzí, že ji někdo nechce mezi sebe.
To ale neznamenalo, že jsme její chování omlouvali.
Následující dny byly doma poměrně nepříjemné. Telefon jsme jí nevzali úplně, ale přestali jsme předstírat, že je to jen její soukromá věc. Nastavili jsme jasná pravidla a společně s Petrem jsme s ní procházeli komunikaci. Ne proto, abychom četli každou zprávu, kterou poslala kamarádce, ale protože jsme potřebovali, aby pochopila, že za tím displejem jsou skuteční lidé.
Klárka se musela omluvit těm, kterým ublížila. Některé omluvy byly přijaty, jiné ne.
Jedna spolužačka jí řekla, že už s ní kamarádit nechce. Klárka z toho byla několik dní špatná, ale Petr jí tehdy řekl, že omluva není vstupenka zpátky do vztahu. Člověk může litovat toho, co udělal, a druhý má přesto právo rozhodnout se, že mu chvíli nebude věřit.
Ve škole se do toho zapojila i učitelka. Neudělala z Klárky před celou třídou viníka. S dětmi pracovala na tom, jak se zprávy mohou šířit a jak rychle může obyčejný vtip přerůst v něco, co druhému ublíží.
Jednou večer za mnou Klárka přišla do kuchyně.
„Mami, myslíš, že jsem zlá?“
Odložila jsem utěrku.
„Ne. Ale udělala jsi několik věcí, které byly zlé.“
Rozbrečela se.
„To je skoro to samý.“
„Není. Kdyby to bylo to samé, nemohla bys s tím nic dělat.“
Sedla si vedle mě a chvíli jsme mlčely. Potom mi začala vyprávět o třídě podrobněji než kdy předtím. O tom, kdo s kým sedí, kdo se komu směje, kdo koho nezve na narozeniny a jak se někdy snaží zapadnout tím, že se přidá k někomu, kdo si dělá legraci z ostatních.
Tehdy jsem pochopila, že jsme jí sice dali první telefon, ale vůbec jsme ji nepřipravili na to, co s ním přijde.
Neznamenalo to, že jsme jí měli číst každou zprávu. Spíš jsme měli dřív mluvit o věcech, které se na telefonu odehrávají stejně jako ve skutečném životě. Že když někomu něco napíšete, nemizí to jen proto, že jste položili mobil na stůl. A že některé věty se píšou mnohem snadněji, než se říkají člověku do očí.
Telefon jí nakonec zůstal.
Jen už nebyl symbolem toho, že je sama na vše dost velká. Musela jsem zavést pravidelnou kontrolu.
Dnes je to několik měsíců a situace ve třídě se uklidnila. Klárka si našla jednu novou kamarádku a s některými dětmi se zase začala normálně bavit. S Filipem se nevrátili k přátelství, ale když se potkají ve škole, pozdraví se.
A já už také nejsem ta máma, která si myslí, že největším rizikem prvního telefonu je, že dítě bude příliš dlouho koukat do displeje.
Teď vím, že mnohem důležitější je to, co do něj dítě napíše, když se zrovna cítí odstrčené, naštvané nebo chce někomu něco vrátit.
Příběh byl zpracován na základě předlohy, kterou poskytla autorova čtenářka. Jména a postavy jsou v něm fiktivní. Příběh je psán v 1. osobě z pozice vypravěčky.
