Článek
Jen co skončilo vyučování, nahrnuly se davy školáků s těžkými aktovkami dychtící vypadnout z té zatuchlé, plesnivé postkomunistické díry zvané základní škola. I když už byl rok 1999, odér minulého režimu byl mezi stěnami pořád cítit.
Učitelé, mnozí stále prověřené kádry těsně před důchodem psali sáhodlouhé poznámky do žákovských knížek, jindy řvali a házeli po žácích pravítky, někdy i klíčemi, ve snaze utlačit dětskou dychtivost sdělit si zážitky z předchozího dne.
A tak, jak se davy dětí rozprchly mimo „báň“, musely ještě hodit aktovku do kouta a sdělit rodičům nebo babičkám s přísnými pohledy, že „do půl šesté budu určitě doma“, a s obligátním (mnozí si to možná ještě pamatujete): „o půl čtvrté se přijdeš ohlásit“, vydaly se vstříc dobrodružství, kterým svět dospělých už nerozuměl.
Tak jak mnozí mí vrstevníci nosili svazek klíčů na krku, já jsem je u sebe neměl. Rada starších se domnívala, že na mém krku by v bezpečí nebyly. Musel jsem tedy vzít za vděk zazvoněním zvonku, jehož zvuk při vědomí (nebo spíš nevědomí) momentálního času nevěstil nic dobrého.
Moje odpoledne začalo cestou ke čtyři sta metrů vzdálenému paneláku, který se nacházel na „starce“, zatímco ten, ve kterém jsem několik let žil já, byl tzv. „na novce“. „Starka“ a „novka“ bylo naše dětské, důvtipné označení částí sídliště. „Na starce“ byly poblíž školy postaveny panelové domy v 60.letech, „na novce“ se za ulicí předělující tyto dvé části, stavělo až v letech sedmdesátých. Vzhledem k tomu, že většina mých dětských kamarádů žila „na starce“, byl jsem částečně přespolní a měl jsem to tak o kus dál domů. Možnost „ohlášení se“ tedy byla mírně omezena.
„Dobrý den, půjde Pepa ven?“, hlásím svůj příchod u zvonků v přízemí jeho matce, která s cigaretou v puse jen lakonicky prohlásí: „Jo, nachystá se a za chvílu je dole“.
Když bylo škaredé počasí, trávil jsem u tohoto kamaráda mnoho hodin hraním karet Pokémonů, vyměňováním hokejových kartiček, nebo hraním společenských her. Rodiče byli silní kuřáci, a tak je před očima pořád vidím v jejich malinkaté kuchyni, přilepené ke starému černobílému televizoru značky Tesla, oba s cigaretou v puse s lamentováním: „Pepi, vezmi si raději tu teplejší bundu!“
Spolu s „Pepou s depa“, jak jsem mu s oblibou říkal, a za což mě chtěl patřičně zboxovat, jsme od jeho „středového“ paneláku sídliště (protože byl prostě uprostřed "starky") vyrazili pro další kámoše do okolí. Někteří se už nacházeli venku, tak jsme je jen přibrali cestou.
Výčet našich zábavních aktivit byl rozličný. Hoši ze „starky“ dokázali vždycky něco vymyslet. Většinou jsme pobývali v okolí „středového paneláku“ a na jeho přilehlém hřišti. Občas jsme ale podnikali dobrodružné výpravy na ještě starší sídliště Obeciny, na které, pokud jsme se chtěli dostat, museli jsme přeběhnout hustě frekventovaný hlavní tah z města, což naši rodiče neviděli rádi a spílali: „Hlavně nechoďte na Obeciny, přejede vás tam nějaké auto!“
Bláznivé nápady mých dětských souputníků zahrnovaly poslech hrncujícího nákladního vlaku těsně nad našimi hlavami, zatímco jsme byli schovaní po mostkem na kraji potoka. Někdy jsme na koleje položili korunu a pozorovali, co s ní vlak udělá.
Jindy zase někoho napadlo si zahrát na špiony a tajně sledovat naše dětské holčičí idoly, případně neoblíbené dospělé, kam mají namířeno.
Samozřejmostí byly pravidelné hokejbalové turnaje na hřišti těsně nad „středovým panelákem“, na které se scházelo skoro celé sídliště. Někdy jsme dokázali vytvořit i čtyři týmy. Modřiny a škrábance pak nebyly výjimkou.
Taky nás bavilo hrát "Ameriku": ping pong, při kterém obíháte hrací stůl a vracíte míček soupeři tak dlouho, dokud nevypadne poslední.
K zábavě přispěly i turnaje ve zpívání oblíbených rádiových hitů od Vengaboys, Loony, Six six six, Backstreet boys, nebo i legendárních Luneticů.
Pamatuji si zápasení na body. Kdyby nás někdo takhle viděl, okamžitě by volal rodičům a na sociálku. Tehdy byly naše dětské pranice v pořádku a nikdo se nad tím příliš nevzrušoval.
K oblíbeným kratochvílím patřilo i zkoušení dětské odolnosti. A tak jsme se pojednou vsadili, že kdo spořádá žlutou květinu u potoka, zvanou blatouch bahenní, bude králem sídliště. Když jsme pak přišli k Pepovým rodičům a chlubili se, že Pavel snědl blatouch, jako ostřílení zdravotníci (Pepova matka se opravdu živila jako zdravotní sestra) spráskli ruce a okamžitě podali živočišné uhlí a sklenici mléka.
Není divu, že při těchto velezábavných aktivitách člověk ztrácí pojem o čase, o to spíš, když ještě nevlastnil mobilní telefon. Proto vždy někdo z party chodil sledovat aktuální čas do přilehlé telefonní budky, která jednak ukazovala ne vždy správně, ale jednak si mí vyčuraní kamarádi rádi vymýšleli: „Marťo, běž se podívat do budky, už bych měl jít asi domů!“, volal jsem na jednoho z kamarádů, ať mi zaběhne zkontrolovat čas. „Pavle, dobrý, je teprve 16:43, máš čas!“, ozvalo se přes sídliště. Vykutálený kamarád si schválně odmyslel skoro půl hodiny, a tak mohlo být třeba už po páté. Tomu jsem však nevěnoval pozornost a dál se oddával venkovní zábavě, jako by se nechumelilo. Tenhle scénář se opakoval ještě minimálně dvakrát.
Telefonní budky byly vůbec vynikajícím zdrojem skopičin. Zvlášť, když obsahovaly tehdy ikonické Zlaté stránky, ze kterých se parádně prozváněli neznámí lidé, nebo ještě lépe se volalo na Linku bezpečí (z legrace), či na čísla s erotickým obsahem (tzv. "Zavolej mi do klubu").
Když jsem se konečně odtrhl a sídlištní radovánky za přicházejícího soumraku opouštěl, měl jsem pocit, že na mě bude vyhlášeno celostátní pátrání. V oknech našeho tehdejšího bytu, který jsme obývali i s prarodiči a devadesátiletou prababičkou, jsem zahlédl přísně vyhlížejícího otce, hrozícího ukazováčkem. Slova, která při tom pronášel, jsem si domyslel ve znění asi: „No počkej, ty si to slízneš.“
Svůj pozdní příchod (ani první, ani poslední), jsem se snažil vysvětlit nejracionálněji, jak jsem jen uměl. Doma samozřejmě nepochopili, proč jsem si k té budce nemohl dojít prostě sám, abych si laskavě zkontroloval čas potřebného odchodu. Láteření, jak jsem nezodpovědný (což jsem pravděpodobně i byl) táta pravidelně prokládal větami jako: „Víš, jaký jsme měli o tebe strach?!“, „Ty nás hochu jednou dovedeš k infarktu!“
S roztřeseným hlasem svůj proslov dokonce několikrát zakončil větou: „Babička tě šla hledat!“
Když jsem jí pak z okna kuchyně viděl přicházet se značně nasupeným výrazem asi v 19:45 zpět domů, tušil jsem, že další skopičiny budu mít minimálně na týden zatrhlé.
