Článek
Jmenuju se Jakub, je mi třicet osm a ještě donedávna bych o sobě bez váhání řekl, že jsem spokojený chlap. Mám dvě zdravé děti – Aničce je pět, Matýskovi tři – a ženu Lucku, která je sice přísná, ale pro rodinu by se rozdala. Pracuju, platím účty, po večerech čtu dětem pohádky a o víkendech je beru na hřiště. Spousta lidí mi říkala: „Ty jsi vzorný táta, Jakube.“ Jenže ti samí lidé dodávali i druhou větu: „Ale úplně jsi zapomněl žít.“
Možná měli pravdu. Poslední roky jsem byl jen v práci,nebo doma. Kamarády jsem odmítal, koníčky odložil, a to jsem mohl být rád, že na mě ještě úplně nezanevřeli. Vždycky jsem argumentoval: „Rodina je pro mě nade vše.“ A myslel jsem to vážně. Jenže někde mezi plenami, školkou a hypotékou jsem přestal být sám sebou.
Jednou odpoledne mi zavolal Petr, kamarád ještě ze střední.
„Hele, v pátek jdeme s klukama do hospody. Po sto letech. Přijdeš?“
Automaticky jsem chtěl říct ne. Už jsem měl v hlavě výmluvy. Ale pak jsem se zarazil. Děti už nejsou mimina, Lucka to zvládne. Tak jsem to doma zkusil.
„Lucko, kluci mě zvou na pivo. Jen na chvíli,“ řekl jsem opatrně u večeře.
Podívala se na mě překvapeně. „Ty? Do hospody?“
„No… po letech. Děti už jsou větší.“
Chvíli mlčela a pak pokrčila rameny. „No, tak běž. Aspoň se provětráš.“
Měl jsem radost jak malý kluk. Ani jsem netušil, že tím spustím bouři.
Bydlíme ve vícegeneračním domě – my nahoře, tchán s tchyní dole. A právě tchyně je kapitola sama pro sebe. Do všeho vidí, všechno komentuje, všechno ví líp. Když se dozvěděla, že jdu do hospody, tvářila se, jako bych oznámil odchod na frontu.
„A co Lucka? Ta tu bude sama s dětmi?“ spustila hned na chodbě.
„Vždyť je to jen jeden večer,“ usmál jsem se.
„Jeden večer dneska, zítra dva… takhle to začíná,“ zavrtěla hlavou. Každopádně jsem si z jejího lamemtování zas až tak nedělal.
V pátek jsem přesto šel. Bylo to skvělé – smích, staré historky, pocit, že jsem zase na chvíli normální chlap. Domů jsem se vrátil před půlnocí, potichu odemykal… a v kuchyni seděla tchyně.
„Tak pán se uráčil přijít,“ pronesla ledově.
„Dobrý večer,“ řekl jsem.
„Ví Lucka, kde ses flákal?“
„Byli jsme domluvení.“
„Domluvení…“ ušklíbla se. „Chlap, co má dvě malé děti, nemá co běhat po hospodách. Rozvracíš rodinu, Jakube.“
Ta věta mě bodla.
„Prosím? Já se starám, pracuju, jsem s dětmi každý den!“
„To říkáš ty. Ale dneska jsi ukázal, co je pro tebe důležitější.“
Stál jsem tam jak školák. Chtěl jsem křičet, ale všichni spali. Nakonec jsem jen odešel nahoru.
Ráno byla Lucka neobvykle potichu.
„Bylo to fajn?“ zeptala se až po snídani.
„Jo. Normální večer.“
„Máma říkala, že ses vrátil pozdě.“
„Bylo půl dvanácté…“
Potom už neodpověděla.
Dva dny u nás panovala divná atmosféra. Nebyla naštvaná, spíš chladná. A mně bylo jasné, odkud vítr vane. Tchyně do ní musela určitě hučet.
Třetí večer jsem to nevydržel.
„Lucko, řekni mi narovinu – vadilo ti, že jsem šel?“
Povzdechla si. „Nevadilo. Ale máma má strach, aby se z tebe nestal hospodský povaleč.“
„Po jednom pivu za pět let?“
„Já vím… jen… znáš ji.“
Právě tehdy mě poprvé napadlo, že tady možná nemůžeme zůstat. Kvůli dětem, školce, práci jsme na ten dům vázaní, ale představa, že mi bude tchyně určovat každý nádech, mě dusila.
Ležel jsem v noci vedle Lucky, poslouchal její dech a říkal si: Jsem opravdu tak špatný manžel? Nebo jsem jen dovolil, aby nám někdo cizí kreslil hranice života?
Ráno jsem se díval na děti, jak se perou o poslední rohlík, a věděl jsem jedno: rodinu rozvracet nechci. Ale jestli ji má někdo rozvrátit, tak to nebude hospoda. Bude to ten tichý jed, co k nám stoupá zezdola po schodech.
A tehdy jsem si v duchu poprvé řekl:
Musíme odtud pryč.
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorova kamaráda. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
