Článek
Dětství v Baťovském Zlíně a rodinné tragédie, které ho poznamenaly na zbytek života
Jan Rudolf Libíček se narodil 28. září 1931 ve Zlíně, tehdejším baťovském městě, které v meziválečných letech prožívalo nebývalý rozmach. Jeho otec pracoval jako strojní zámečník a technický úředník v Baťových závodech. Rodina žila poměrně skromně, ale poctivě, a malý Honza vyrůstal v prostředí, kde byla práce považována za samozřejmost. Už jako dítě však vynikal především svou dobrosrdečností, smyslem pro humor a schopností rozesmát své okolí.
Jeho dětství ale zdaleka nebylo bezstarostné. Rodinu zasáhly těžké zdravotní tragédie, které se hluboce zapsaly do jeho psychiky. Otec vážně onemocněl rakovinou a dlouhé utrpení, které Jan jako mladý chlapec sledoval, v něm vyvolalo celoživotní hrůzu z lékařů i z nemocnic. Později zemřela také jeho matka. Smrt obou rodičů se stala jedním z důvodů jeho pozdější úzkosti a přesvědčení, že návštěva lékaře znamená téměř jistou smrtelnou diagnózu. Tento strach jej pronásledoval až do posledních dnů života.
Paradoxem přitom bylo, že v mládí rozhodně nepůsobil jako budoucí „tlouštík českého filmu“. Sport miloval a věnoval se gymnastice. Přátelé vzpomínali, že byl na svou postavu překvapivě pohyblivý. Gymnastika mu poskytovala disciplínu, koordinaci i radost z pohybu. Později se zajímal také o další sporty a dlouho zůstával aktivní. Teprve s přibývajícími pracovními povinnostmi, nepravidelným režimem a stále větší závislostí na jídle začala jeho váha dramaticky narůstat. O to větší kontrast představovala vzpomínka na mladého Libíčka, který dokázal cvičit na nářadí a dělat gymnastické prvky, které by od jeho pozdější filmové podoby čekal jen málokdo.
Cesta k divadlu, nedokončená DAMU a osudové setkání s Janem Grossmanem
Po vyučení strojním zámečníkem pracoval krátce v dělnické profesi, ale jeho srdce stále více tíhlo k divadlu. Ve Zlíně se zapojil do činnosti Studia divadla pracujících a ochotnických souborů, kde rychle zaujal svým přirozeným komediálním talentem. Právě zde vznikala přátelství s dalšími mladými divadelníky, kteří sdíleli stejnou vášeň pro herectví.
Po složení maturity nastoupil na DAMU. Studium však nikdy nedokončil. Nebyl příliš studijním typem a více než teorie jej přitahovala praktická práce na jevišti. Přesto právě období na akademii zásadně ovlivnilo jeho další vývoj a otevřelo mu dveře mezi profesionální herce.
Rozhodující zlom přišel díky režisérovi Janu Grossmanovi. Ten v Libíčkovi rozpoznal mimořádný talent a pozval jej do Prahy do Divadla Na zábradlí. Zde se z provinčního ochotníka stal respektovaný profesionální herec. Grossman dokázal využít jeho cit pro grotesku i tragikomiku a nabídl mu role, které ukázaly, že Libíček rozhodně není jen komik s výraznou postavou.
Král Ubu, filmová sláva a nenaplněný sen o vážných rolích
Právě role Krále Ubu znamenala pro Libíčka jedno z největších divadelních vítězství. Jeho groteskní, ale současně znepokojivý výkon byl kritikou mimořádně oceňován. Následovaly další významné role v avantgardních inscenacích, například Beckettovo Čekání na Godota nebo Havlova Zahradní slavnost. Na divadle tak dokazoval mnohem širší herecký rejstřík, než jaký mu později nabízela kinematografie.
Filmoví režiséři si jej však rychle zaškatulkovali. Jeho dobrácký obličej a mohutná postava z něj udělaly ideálního představitele policistů, úředníků, hostinských, funkcionářů nebo dobrosrdečných smolařů. Diváci si jej dodnes pamatují ze Světáků, Pane, vy jste vdova!, Čtyři vraždy stačí, drahoušku, Šesti medvědů s Cibulkou, Tří oříšků pro Popelku, Noci na Karlštejně, Dívky na koštěti nebo Farářova konce. Ve všech těchto filmech zahrál bravůrně, ovšem vždy jen ve vedlejších rolích.
Přesto jej celý život trápilo, že vážnější dramatické role přicházely jen výjimečně. Toužil dokázat, že umí mnohem více než jen bavit diváky. Mnozí kolegové později potvrzovali, že právě toto profesní zařazení nesl velmi těžce.
Jídlo jako útěk před bolestí a strach z lékařů
Vedle herectví se jeho druhou celoživotní vášní stalo jídlo. Nešlo už ale jen o gurmánství. Postupně přerostlo až v chorobné přejídání. Jeho váha překročila 150 kilogramů. Přátelé vyprávěli, že po návratu z divadla často uprostřed noci vyjedl téměř celou ledničku. Jídlo pro něj představovalo útěchu, odměnu i způsob, jak zahnat úzkost.
Stejně známá byla jeho láska k pivu. Dokázal vypít velké množství piv, aniž by působil opile. Alkohol i jídlo se staly prostředkem, kterým zaháněl psychické napětí i celoživotní strach.
Největším démonem však zůstávali lékaři. Po zkušenostech s nemocnými rodiči získal fobii z nemocnic. Byl přesvědčen, že jakmile překročí práh ordinace, lékaři mu oznámí stejnou diagnózu jako jeho otci. Proto preventivní prohlídky odmítal a spoléhal na to, že „příroda si poradí“. Tento postoj se mu nakonec stal osudným.
Rodina jako největší životní opora
Velkou životní oporou se mu stala manželka Zdena. Když se vzali, přijal za své i její dvě dcery, které vychovával s obrovskou láskou. Přestože vlastní děti neměli, právě rodina byla středobodem jeho života.
Manželka dobře viděla jeho zápas s přejídáním i zdravotními problémy. Opakovaně jej přemlouvala, aby začal dodržovat dietu, omezil pití a hlavně navštívil lékaře. Libíček ale všechny prosby odmítal. Přesto jejich manželství bývá popisováno jako harmonické a plné vzájemného respektu.
Zdravotní kolaps a marné prosby kolegů
Na začátku sedmdesátých let se Libíčkův zdravotní stav rychle zhoršoval. Trpěl cukrovkou, selhávaly mu ledviny, měl výrazné otoky nohou a často se zadýchával. Přesto stále intenzivně hrál v divadle i natáčel filmy.
Kolegyně Marie Rosůlková i další herci jej opakovaně přemlouvali, aby vyhledal odbornou pomoc. Libíček však tvrdošíjně odmítal. Když byl nakonec během natáčení filmu Jak utopit doktora Mráčka přijat k hospitalizaci, ihned podepsal revers a z nemocnice odešel, protože chtěl pokračovat v natáčení. Jeho manželka přitom už tehdy upozorňovala, že nevypadá dobře a nohy mu výrazně otékají.
Jak utopit doktora Mráčka už nemohl dotočit
V květnu 1974 Libíček natáčel komedii Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, kde měl hrát vodníka Aloise. Už během práce bylo patrné, že je vyčerpaný. Při natáčení scény na Vltavě se mu náhle udělalo špatně a zkolaboval. Po pádu do vody jej kolegové okamžitě vytáhli na břeh. Podle řady svědectví se po krátkém probrání vyděsil pohledu na zdravotníky, pokusil se odejít a vzápětí znovu upadl do bezvědomí. Tyto okolnosti se objevují především v pozdějších vzpomínkách, zatímco jisté je, že přes rychlý zásah lékařů už nebylo možné jeho život zachránit. Bezprostřední příčinou smrti bylo nejspíše selhání ledvin spojené s celkově velmi vážným zdravotním stavem. Jan Libíček zemřel 24. května 1974.
Natáčení bylo okamžitě přerušeno a jeho roli následně převzal další skvělý herec Zdeněk Řehoř. Pro celý štáb šlo o obrovský šok. Mnozí kolegové později vzpomínali, že odešel jeden z nejlaskavějších lidí českého divadla.
Odkaz Jana Libíčka
Přestože žil pouhých 42 let, zanechal Jan Libíček v českém filmu i divadle mimořádnou stopu. Jeho postavy dodnes patří k nejpamátnějším vedlejším rolím české kinematografie.
Libíčkův život je však také varovným příběhem. Za srdečným úsměvem, bodrým humorem a zdánlivou pohodou se skrýval muž pronásledovaný strachem, který nedokázal překonat. Právě celoživotní fobie z lékařů, společně s neléčenými nemocemi a nezdravým životním stylem, významně přispěly k jeho předčasnému odchodu. Diváci si jej ale dodnes připomínají především jako herce, který uměl rozdávat radost a který se nesmazatelně zapsal do historie českého filmu.
Internetové zdroje
https://www.csfd.cz/tvurce/7251-jan-libicek/
https://www.fdb.cz/lidi-zivotopis-biografie/20265-jan-libicek.html
https://zlin.rozhlas.cz/svetak-jan-libicek-rodak-ze-zlina-byl-komedialni-hvezda-zemrel-ve-42-letech-7748868
https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/397028/jak-utopit-dr-mracka-aneb-konec-vodniku-v-cechach
https://tv.nova.cz/clanek/60035-tragicke-osudy-hercu-z-komedie-jak-utopit-doktora-mracka-smrt-primo-behem-nataceni-i-nekolik-sebevrazd
https://www.dotyk.cz/magazin/jan-libicek-30191205.html
https://www.ctidoma.cz/clanek/osobnosti/nesmrtelny-komik-jan-libicek-hral-casto-policajty-a-funkcionare-a-kdyby-sekal-latinu-mohl-tu-jeste-byt-79868
Knižní zdroje
Petrů, Josef. Milý člověk Jan Libíček. Praha: XYZ, 2005, 1. vydání. ISBN 80-86864-12-8.
Březina, Václav. Lexikon českého filmu. Praha: Cinema, 1998, 1. vydání. ISBN 80-85933-48-1.
