Článek
K babičce jsem přijela v sobotu krátce po obědě. Měla jsem za sebou nákup, cestou mi volala máma kvůli nedělnímu obědu a v hlavě jsem pořád dokola přepočítávala, kolik mi zbývá do výplaty. Na účtu jsem měla necelých šest tisíc, přitom do dalšího mělo být ještě jedenáct dní. Když jsem babičce přinesla krabičku zákusků z cukrárny, ve které jsem se zastavila cestou, podívala se na ni a potom na mě.
„To jsi zase kupovala? Vždyť sis mohla něco upéct.“
Neodpověděla jsem. Bylo mi sedmadvacet, pracovala jsem jako personalistka ve firmě, která nebyla žádný malý podnik, a domů jsem si měsíčně odnášela pětačtyřicet tisíc čistého. Aspoň na papíře jsem tedy patřila mezi lidi, kteří se nemají špatně. Jenže bydlela jsem sama v pronajatém bytě, platila jsem energie, jídlo, dopravu, telefon, pojištění a všechny ty drobnosti, které se jednotlivě zdají zanedbatelné, ale na konci měsíce vytvoří další několikatisícovou položku. K tomu jsem měla odložené peníze na kauci a jednou bych chtěla vlastní bydlení. Když jsem se podívala na ceny bytů, připadala jsem si, jako bych se snažila doběhnout autobus, který už dávno odjel.
Babička bydlela celý život ve stejném dvoupokojovém bytě na sídlišti. S dědou ho kdysi získali přes podnik, potom ho postupně spláceli a nakonec přešel do jejich vlastnictví. Děda už deset let nežil, ale babička si pořád schovávala jeho staré dokumenty v šuplíku pod televizí. Měla tam složené účty, záruční listy, dopisy z úřadů a také několik výplatních pásek, které pro ni představovaly důkaz, že člověk může vyjít i s málem. O jejich životě jsem samozřejmě něco věděla. Věděla jsem, že děda pracoval v továrně a babička v obchodě, že si nekupovali drahé oblečení a že na dovolenou jezdili nejčastěji na chatu. Jenže pokaždé, když jsem si postěžovala na peníze, skončilo to podobně. Babička připomněla, že za jejich časů lidé neměli tolik možností utrácet, a já měla pocit, že mi právě vysvětlila, proč je můj život špatně nastavený.
Tentokrát jsem se neudržela. Řekla jsem jí, že mě unavuje poslouchat, jak jsme my mladí rozmazlení. Že pracuji každý den, nemám žádné drahé auto, nenosím značkové kabelky a na exotické dovolené nejezdím. Když někam vyrazím s kamarádkami, nejde o žádný luxus, ale o večeři nebo kávu, u které si po týdnu práce na chvíli odpočinu. A že bych opravdu chtěla vědět, jak bych měla podle ní hospodařit, když samotný nájem s energiemi spolyká skoro polovinu mého příjmu.
„Čtyřicet pět tisíc! To jsme s dědou neměli dohromady ani za několik měsíců,“ prohlásila babička.
„Jenže jste taky neplatili dvacet tisíc za nájem,“ namítla jsem.
Tím jsem ji rozčílila. Vstala od stolu, otevřela šuplík a přinesla hromádku zažloutlých papírů. Položila přede mě dědovy výplatní pásky a jednu svou. Začala mi ukazovat částky, které dostávali v osmdesátých letech. Děda měl základní plat, k tomu příplatky za směny, babička vydělávala méně. Společně hospodařili s penězi, které by se mi dnes zdály skoro neuvěřitelné. Přesto dokázali zaplatit jídlo, oblečení, vybavit byt a vychovat dvě děti.
„A nekupovali jsme si každou chvíli něco nového,“ dodala. „Kabát mi vydržel deset let. Nábytek jsme měli, dokud sloužil. Když jsme chtěli novou televizi, šetřili jsme na ni.“
Podívala jsem se na papíry a připustila, že to tak skutečně mohlo být. Nechtěla jsem jí upírat, že musela počítat každou korunu a že se bez mnoha věcí obešli. Jenže z jejích výplatních pásek jsem nedokázala vyčíst, kolik by dnes stál byt, ve kterém bydleli, kdyby ho museli koupit na běžném trhu. Ani kolik by platili za nájem, kdyby jim tehdy podnik žádné bydlení neposkytl. Pro babičku byly tyto okolnosti vedlejší. Měla za to, že hlavní rozdíl spočívá v tom, že oni si uměli odepřít zbytečnosti, zatímco já jsem se naučila všechno pohodlně zaplatit.
Zkusila jsem jí vysvětlit, že ani moje generace nemá všechno zadarmo. Byt, který by mi vyhovoval a nebyl příliš daleko od práce, by mě při koupi stál několik milionů. Na hypotéku bych potřebovala vlastní peníze, které nemám, a ani s nimi by nebylo jisté, že bych na splátky dosáhla. Nájem není investice, ale bez něj bych neměla kde bydlet. Když si koupím nové boty, neznamená to, že jsem promarnila peníze, protože ty staré už se mi rozpadaly. Když si jednou za čas objednám jídlo, nemusí to být důkaz, že neumím vařit.
Babička mě poslouchala, ale bylo vidět, že jí to připadá jako hledání důvodů, proč se něco nedá. Sama si v mládí šila některé závěsy, opravovala oblečení a zbytky jídla využívala tak, že by dnešní kuchařské pořady mohly jen tiše závidět. Když jsem jí řekla, že za některé potraviny zaplatím víc než za oběd v závodní jídelně, mávla rukou. Podle ní si člověk musí vybrat levnější obchod, nakupovat ve slevách a nechodit do restaurací. Nechtěla slyšet, že i já sleduji akce, vařím si do práce a většinu nákupů plánuji. Představovala si mě podle těch několika věcí, které u mě zahlédla, ne podle toho, jak vypadá můj běžný měsíc.
Pak jsem udělala chybu, kterou jsem si uvědomila až později. Řekla jsem jí, že se jí to snadno radí, když už má byt svůj, nemusí platit hypotéku a každý měsíc jí chodí důchod. Nemyslela jsem to tak, že by se měla špatně. Jen jsem chtěla, aby pochopila, že naše výchozí podmínky nejsou stejné.
Babička ztichla. Výplatní pásky si začala rovnat na hromádku a jednu z nich přeložila přesně v místě, kde byla uvedena čistá mzda. Potom mi řekla, že když se s dědou nastěhovali do bytu, neměli skoro žádný nábytek. První postel jim půjčili rodiče, lednici koupili na splátky a na pračku čekali několik let. Děda si přivydělával o víkendech a babička chodila po práci pomáhat své sestře do malé provozovny, aby měli něco navíc. Na dovolenou jeli poprvé až poté, co byly děti větší. Nebyla to procházka růžovým sadem a ona neměla ráda, když někdo jejich život popisoval, jako by jim všechno spadlo do klína.
To mě zarazilo. V jejím podání se jejich hospodaření obvykle skládalo z několika jednoduchých pravidel, ale teď jsem poprvé slyšela, kolik práce se za tím ve skutečnosti skrývalo. Přesto jsem měla pocit, že ani ona nevidí, co mě trápí. Já jí nezáviděla, že má vlastní byt. Vadilo mi, že moje finanční starosti považuje za důsledek špatných rozhodnutí, aniž by se mě zeptala, kolik co stojí.
Vytáhla jsem z kabelky telefon a otevřela internetové stránky s nabídkou bytů v našem městě. Ukázala jsem jí cenu menšího bytu, který byl navíc před rekonstrukcí. Babička si nasadila brýle, několikrát se podívala na částku a potom se zeptala, jestli je to opravdu cena za celý byt. Když jsem přikývla, řekla, že za ty peníze by se přece dal postavit dům. Vysvětlila jsem jí, že dnes už nestačí koupit pozemek a začít stavět, protože i samotný pozemek může stát tolik, co kdysi celý dům. Navíc je třeba zaplatit projekt, přípojky, materiál a práci řemeslníků.
„Tak to bych si nikdy nekoupila,“ řekla nakonec.
„Však právě.“
Chvíli jsme seděly v tichu. Pak babička odnesla zákusky do lednice a vrátila se s kávou. Připomněla mi, že v mém věku už měli s dědou dvě děti, zatímco já nemám ani vlastní bydlení. To byla další věc, ve které jsme se míjely. Já si nedokázala představit, že bych si pořídila dítě jen proto, že už mi je sedmadvacet, když sama nevím, jestli budu mít za rok stejně dobře placenou práci a jestli mi majitel bytu nezvýší nájem. Babička zase nechápala, proč bych měla čekat na dobu, kdy budu mít všechno jisté. Podle ní taková doba nikdy nepřijde.
Přiznala jsem jí, že se někdy bojím, že budu pracovat dalších třicet let a stejně si nikdy nekoupím byt, ve kterém bych mohla zestárnout. Ona mi na to řekla, že člověk nemůže celý život jen čekat a počítat, protože pak mu uteče. Byla to jedna z mála vět, u kterých jsem neměla potřebu okamžitě odporovat. Jenže ani tentokrát jsme se neshodly. Pro ni znamenalo nečekat žít skromně a postupně si zařizovat život. Pro mě to znamenalo riskovat, že udělám závazek, který mě může finančně položit.
Když jsem se chystala domů, babička mi zabalila několik řízků a krabičku bramborového salátu. Odmítla jsem, že mám doma jídlo, ale nedala se odbýt. Nakonec mi do tašky přidala ještě jablka ze sklepa. Věděla jsem, že tohle je její způsob, jak se o mě starat, a že v tom není žádná snaha mě poučovat. Přesto jsem cestou k autu cítila stejnou směs podráždění a bezmoci jako předtím.
Večer jsem si sedla k počítači a otevřela internetové bankovnictví. Sepsala jsem si všechny pravidelné výdaje, zrušila dvě předplatná, která jsem téměř nepoužívala, a nastavila si trvalý příkaz na spořicí účet, byť jen na malou částku. Ne proto, že by mě babička přesvědčila, že neumím hospodařit, ale protože jsem sama chtěla mít ve výdajích větší přehled. Když jsem se pak podívala na zůstatek, nebyl o nic vyšší než předtím. Jen jsem alespoň věděla, kam peníze odcházejí.
V neděli mi babička zavolala, jestli jsem dojela v pořádku. Pak se zeptala, jestli jsem si vzala ty řízky z lednice, protože si nebyla jistá, jestli mi je nakonec opravdu zabalila. Řekla jsem jí, že ano, a chvíli jsme mluvily o úplně obyčejných věcech. O sousedce, která si pořídila nové okno, o mámině práci a o tom, že v obchodě zase zdražilo máslo.
Ani jedna z nás už se k výplatním páskám nevrátila. Babička si nejspíš dál myslela, že bych měla méně utrácet, a já jsem dál věřila, že její představy o dostupném bydlení patří do jiného světa. Nemyslím si, že by jedna z nás byla úplně mimo. Ona věděla, co znamená vydržet s málem a odložit vlastní přání na později. Já zase věděla, že ani pravidelný příjem a práce nemusí člověku zaručit pocit bezpečí.
Pětačtyřicet tisíc pro ni byla částka, se kterou by se dalo žít jako král. Pro mě to byly peníze, ze kterých jsem každý měsíc platila především to, abych vůbec mohla normálně fungovat. A přestože jsme obě mluvily o penězích, každá jsme měla na mysli něco jiného. Babička počítala, co všechno se dá oželet. Já počítala, kolik toho musím zaplatit, než si budu moci dovolit něco, co mi skutečně zůstane.
Příběh byl zpracován na základě předlohy, kterou poskytl autorův čtenář. Jména a postavy jsou v něm fiktivní. Příběh je psán v 1. osobě z pozice vypravěče.
