Článek
Když mi v pátek večer zazvonil telefon, byla jsem ještě v kuchyni a uklízela po večeři. Volala maminka z nemocnice. Mluvila pomalu a mezi jednotlivými větami si dávala delší pauzy, protože se jí špatně dýchalo. Už několik týdnů ležela na interně a její stav se měnil ze dne na den. Nebyla to situace, kdy by lékaři říkali, že jde o hodiny, ale zároveň už jsme všichni věděli, že se nemusí vrátit domů. Chtěla se podívat na malého Matěje, svého pravnuka, kterého naposledy viděla ještě před Vánoci. Bylo jí líto, že ho od té doby pořádně neviděla. Slíbila jsem jí, že přijedeme v sobotu dopoledne. Když jsem položila telefon, zavolala jsem synovi Tomášovi. Potřebovala jsem, aby řídil, protože jsem poslední dobou za volantem nebyla úplně jistá a nemocnice byla skoro hodinu cesty.
„Jasně, mami. V sobotu pojedeme,“ řekl bez váhání. „Vezmu Matěje a nějak to uděláme.“
Ulevilo se mi. Nešlo jen o řízení. Chtěla jsem, aby tam Tomáš byl. Maminka ho měla ráda a vždycky o něm mluvila jako o svém „klukovi“, i když mu bylo dávno přes třicet. Navíc se v posledních měsících vídali málo. Tomáš měl práci, dvě malé děti, dům a spoustu povinností. Nikdy jsem mu to nevyčítala. Chápala jsem, že vlastní rodina člověku zabere většinu času. Jen jsem si říkala, že návštěva nemocné prababičky na hodinu snad jednou za několik týdnů není požadavek, který by ho měl položit.
V sobotu jsem vstávala krátce po šesté. Upekla jsem mamince malou bábovku, i když jsem věděla, že si z ní dá možná jen dva kousky. Přibalila jsem jí časopisy, které měla ráda, a do tašky jsem dala i fotografii Matěje ze školky. V devět jsem měla být připravená. Tomáš měl přijet v půl desáté.
V půl desáté nepřijel. V deset taky ne. V 10:12 mi přišla zpráva.
„Mami, nezlob se. Táta od Lenky potřebuje dneska pomoct s dílnou. Je tam toho strašně moc. Musím tam jet.“
Chvíli jsem na telefon jen koukala. Pak jsem mu zavolala. Nechtěla jsem se hádat, ale nerozuměla jsem tomu. O jeho tchánovi, panu Vrbovi, jsem věděla, že se stěhuje z pronajaté dílny do menšího prostoru. Tomáš mi o tom říkal už několik týdnů. Nešlo o žádné překvapení. Jen jsem předpokládala, že se stěhování nebude konat právě v den, kdy měl jet se mnou za nemocnou prababičkou.
„Tomáši, vždyť jsme se domluvili.“
„Já vím.“
„A maminka na tebe čeká.“
„Mami, já tam fakt musím. Tchán to sám nezvládne.“
„A nemocná prababička ano?“
Na druhé straně bylo několik vteřin ticho.
„Neříkej to takhle. Já tam prostě dneska musím být. Pojedete s tátou?“
Táta byl po operaci kolene a řízení na delší vzdálenost ještě nezvládal. To Tomáš věděl.
Nakonec jsem mu jen řekla, že dobře, a zavěsila. Neměla jsem chuť ho přemlouvat. Vzala jsem tašku, bábovku a zavolala sousedce Petře, která mě nakonec odvezla. Byla to trochu absurdní cesta. Já na zadním sedadle s taškou plnou věcí pro nemocnou maminku a vedle mě krabička s bábovkou, kterou jsem se snažila držet rovně, aby se nerozpadla.
Maminka měla radost, když mě uviděla. Hned se ptala, kde je Tomáš a Matěj. Řekla jsem jí, že se jim to dnes nehodilo. Nechtěla jsem jí vysvětlovat, že syn dal přednost stěhování dílny. Řekla jsem jen, že Tomáš má nějaké zařizování kolem domu.
„Tak snad příště,“ odpověděla.
Pak se usmála a zeptala se na Matěje. Ukázala jsem jí fotografii. Dlouho si ji prohlížela a potom mi řekla, že je jí podobný. Nebyl. Měl Tomášovy oči a Lenkovy vlasy, ale maminka byla přesvědčená, že v něm vidí našeho dědu. Takové věci už jí člověk nerozporoval.
Zůstala jsem tam skoro dvě hodiny. Když jsem odcházela, maminka mě chytila za ruku a řekla, že by byla ráda, kdyby příště přijel i Tomáš. Přikývla jsem a slíbila jí to.
Cestou domů jsem si říkala, že to vlastně není nic tak strašného. Tomáš přece pomáhal rodině své ženy. Nemohl být všude. Jenže doma jsem si otevřela telefon a na sociální síti na mě vyskočila fotografie, kterou zveřejnila Lenka. Byla tam celá skupina mužů před starou dílnou. Tomáš uprostřed, v pracovních rukavicích, vedle něj jeho tchán a ještě dva další lidé. Pod fotografií bylo napsáno: „Když se chlapi dají dohromady, práce jde sama.“
Poznala jsem i datum a čas. Fotografie byla pořízená kolem jedenácté dopoledne.
V nemocnici jsem v tu chvíli ještě seděla u maminky.
Nešlo mi o to, že Tomáš pomáhal tchánovi. Spíš mě zarazilo, jak snadno mě nechal jet samotnou, aniž by vůbec zkusil hledat jiné řešení. Kdyby mi řekl den předem, že se něco změnilo, mohla jsem se domluvit s Petrou, s tátou nebo s někým jiným. Ale on se ozval až ve chvíli, kdy měl být dávno na cestě.
Několik dní jsem mu nic neříkala. Pak mi zavolal, jestli bych mu mohla ve středu odpoledne pohlídat Matěje a mladšího Ondru. Potřeboval s Lenkou na nákup.
„Jasně,“ řekla jsem.
Děti jsem pohlídala. Dokonce jsem jim udělala palačinky, protože Matěj je měl rád. Když si pro ně Tomáš večer přijel, zeptala jsem se ho, jak dopadla dílna.
„Dobře. Už je všechno přestěhované.“
„To je dobře.“
Čekala jsem, jestli se zmíní o sobotě. Nezmínil.
„Babička se ptala, kdy přijedeš,“ řekla jsem nakonec.
Tomáš se na chvíli zarazil. „Příští víkend bychom mohli.“
„Příští víkend máš fotbal s klukama.“
Podíval se na mě trochu podrážděně. „Mami, ty si všechno pamatuješ.“
„Protože když se jedná o babičku, tak si to pamatuju.“
Neodpověděl. Vzal děti a odešel.
Další víkend jsme se do nemocnice skutečně vypravili. Jenže maminka měla ten den horečku a lékařka návštěvu nedoporučila. Tomáš se tvářil zklamaně, ale zároveň mu bylo vidět na očích, že se mu trochu ulevilo. Nemusela jsem nic komentovat. Vrátili jsme se domů.
O dva týdny později se její stav výrazně zhoršil. Zavolali mi ráno z nemocnice, že bych měla přijet. Tentokrát už jsem nikoho neprosila, aby jel se mnou. Petra byla v práci, táta nemohl a Tomáš měl dopoledne poradu. Sedla jsem do auta sama.
Maminka byla při vědomí, ale velmi slabá. Seděla jsem u ní několik hodin. Vyprávěla jsem jí o dětech, o sousedce, o zahradě. V jednu chvíli se zeptala, jestli Tomáš přijede. Řekla jsem, že se pokusí.
Přijel až večer. Tentokrát opravdu přijel. Přinesl jí fotografie dětí a seděl u postele skoro hodinu. Když jsem je nechala chvíli samotné, slyšela jsem z chodby jejich tlumený rozhovor. Maminka mu něco říkala a Tomáš se občas zasmál. Když jsem se vrátila, měl oči zarudlé.
Cestou z nemocnice jsme skoro nemluvili.
Až před naším domem řekl: „Mami, mrzí mě ta sobota.“
„Já vím.“
„Neměl jsem tam jet.“
„Pomáhal jsi tchánovi.“
„To jo. Ale mohl jsem to udělat jindy.“
Tentokrát jsem mu neřekla, že jsem mu to říkala. Nemělo by to žádný smysl.
Maminka zemřela o několik dní později. Nebylo to ráno ani uprostřed noci. Odešla odpoledne, kdy jsem u ní seděla. Tomáš přijel asi hodinu po mém telefonátu. Přivezl s sebou Lenku a děti. Matěj se mě hned ptal, jestli je prababička ještě nemocná. Nedokázala jsem mu odpovědět tak, aby tomu rozuměl, a tak mu to vysvětlila Lenka.
Po pohřbu jsme se všichni postupně vrátili ke svým běžným životům. Tomáš dál chodil do práce, Lenka vodila děti do školky a školy, já se snažila zvyknout si na to, že už mi maminka nebude v neděli volat kvůli počasí nebo ceně másla. Její byt jsme začali vyklízet až po několika týdnech.
Jednou jsem našla ve skříni starý sešit. Maminka si do něj zapisovala různé poznámky. Recepty, telefonní čísla, termíny kontrol, narozeniny. Mezi tím byly i krátké poznámky o rodině. U Tomášova jména měla napsané: „Má toho moc. Ale přijede.“
Dívala jsem se na tu větu dlouho. Ne proto, že by mě dojala. Spíš jsem si uvědomila, jak jinak některé věci vnímala ona. Zatímco já jsem si pamatovala jednu sobotu, kdy nepřijel, ona si pamatovala všechny ostatní návštěvy.
Sešit jsem si nechala.
O několik měsíců později mi Tomáš zavolal, že jeho tchán potřebuje pomoct s nějakými věcmi v dílně. Prý tam mají starý ponk, který je potřeba rozebrat.
„Nechceš přijet?“ zeptal se.
„Já?“
„Jo. Potřebujeme někoho, kdo si pamatuje, jak se ty staré krámy skládají.“
Začala jsem se smát.
„Tomáši, já jsem nikdy v žádné dílně nic neskládala.“
„Tak můžeš aspoň držet šrouby.“
Nakonec jsem jela. Seděla jsem tam dvě hodiny na staré dřevěné bedně, podávala nářadí a poslouchala, jak se chlapi dohadují, kam co přijde. Když jsme skončili, Tomáš mi podal kafe z automatu.
„Víš, že jsem na tu dílnu tehdy fakt nemusela jet?“ řekl.
„Vím.“
„Táta od Lenky by to zvládl i bez nás.“
Napila jsem se kávy a pokrčila rameny.
„Tak už to víš.“
Od té doby jsme do nemocnice za maminkou samozřejmě jet nemohli. Ale Tomáš začal občas jezdit se mnou na místa, kam jsem potřebovala někoho druhého. Někdy kvůli autu, jindy jen proto, že jsem nechtěla být sama. Nikdy jsme se už nevraceli k tomu, kdo měl tehdy pravdu.
A pokaždé, když jsme míjeli nemocnici, Tomáš se na mě podíval a řekl jen: „Měli jsme tam jezdit častěji.“
Tentokrát jsem mu nikdy neodpověděla, že ano. Stačilo, že už to věděl sám.
Příběh byl zpracován na základě předlohy, kterou poskytla autorova čtenářka. Jména a postavy jsou v něm fiktivní. Příběh je psán v 1. osobě z pozice vypravěčky.
