Článek
Původ, rodina a formování osobnosti
Herec Jiří Kodet se narodil 6. prosince 1937 v Praze do mimořádně silně zakořeněné umělecké rodiny. Jeho matkou byla známá herečka Jiřina Steimarová, představitelka výrazných ženských typů už od první republiky, a otcem byl sochař Jan Kodet. Rod Steimarů patřil k významným hereckým dynastiím: v širší rodině se pohybovali lidé, kteří žili divadlem i filmem, například Jiří Steimar. Mezi významné umělecké osobnosti se vypracovali jak Kodetová sestra Evelína Steinmarová (herečka), tak jeho bratr Kristián Kodet (úspěšný malíř). Umění tak nebylo jen profesí, ale přirozenou součástí každodenního života.
Kodetovo dětství však mělo k idyle daleko. Rodinné vztahy byly složité, rodiče se rozešli a malý Jiří vyrůstal v prostředí, kde se střídaly období stability s napětím. Matka byla silná, dominantní osobnost a její vliv na syna byl zásadní – vedla ho k disciplíně, ale zároveň v něm probouzela ambici a potřebu obstát. Už tehdy se u něj začaly projevovat rysy, které ho provázely celý život: hrdost, tvrdohlavost, citlivost maskovaná navenek přísností.
Na herectví se nedostal hned: jeho cesta na DAMU byla komplikovaná a odmítnutí ho hluboce zasáhlo. Právě tato zkušenost v něm posílila vnitřní vzdor a touhu dokázat okolí, že na to má. Když se nakonec ke studiu dostal, začal se profilovat jako herec silného výrazu, který tíhne k dramatickým, silně temperamentním, ale i charakterním rolím.
Obtížné začátky a frustrace ze slavného jména
Navzdory svému původu neměl Jiří Kodet otevřené dveře. Naopak: slavné jméno mu často spíš komplikovalo situaci. Režiséři ho nevnímali jako hotového herce, ale jako „pokračování rodu“, a trvalo dlouho, než si vybudoval vlastní pozici.
V 60. a 70. letech se ve filmu objevoval jen okrajově. Hrál drobnější role a výraznější příležitosti nepřicházely. Tento stav ho frustroval: měl vysoké ambice a silné vědomí vlastních schopností, ale uznání nepřicházelo. Podle svědectví z jeho okolí byl v té době často podrážděný, kritický a nespokojený. Doma se jeho frustrace projevovala výbuchy vzteku i sarkasmem.
Postupně se začal více prosazovat alespoň v některých filmech a projektech – objevil se například ve filmech:
Šašek a královna,
Jak svět přichází o básníky, nebo
Panelstory aneb Jak se rodí sídliště.
Ani tyto role z něj ale okamžitě neudělaly hvězdu: jeho skutečné docenění přišlo až mnohem později. Již v těchto snímcích a mnoha dalších už ukázal svůj herecký um postavený na noblese, temperamentu, a často až aristokratických rysech hereckého naturelu. U některých jeho rolí měl divák pocit, že sleduje opravdového rakouského či německého neurotika s modrou krví a egem tomu odpovídajícím.
Rodina, manželství a povaha v soukromí
Soukromý život Jiřího Kodeta byl plný kontrastů. Navenek působil jako noblesní, elegantní muž, ale doma byl často velmi přísný, až autoritativní. Jeho dcera Barbora Kodetová o něm opakovaně mluvila jako o otci, který byl „velmi složitý“.
V mladším věku měl sklony k despotickému chování. Vyžadoval absolutní pořádek, disciplínu a respekt. Byl puntičkář: záleželo mu na detailech, na tom, jak věci vypadají, jak jsou uspořádané. Jakákoli odchylka ho dokázala rozčílit. Jeho reakce byly prudké, někdy až neadekvátní situaci.
Měl silné ego a potřebu mít kontrolu nad prostředím i lidmi kolem sebe. V rodině zastával roli nekompromisní autority. Zároveň ale nebyl bez emocí – jeho přísnost často pramenila z vnitřního napětí a nejistoty. Uměl být i okouzlující, galantní a v určitých chvílích velmi vřelý, ale tyto polohy střídaly období chladného odstupu.
Barbora Kodetová v jednom z rozhovorů popsala, že kromě své tvrdosti byl její otec jednak manuálně zručný, a dětem předával mnohá moudra intelektové dovednosti a znalosti, na což Barbora vzpomíná veskrze pozitivně. Později vzpomínala, že s věkem se jeho chování proměňovalo, stával se klidnějším, přístupnějším a více reflektoval své jednání. V mládí však šlo o osobnost, která dokázala být pro okolí velmi náročná.
Typický výraz Jiřího Kodeta: intenzivní, diskutující, naléhavý.
Cesta ke slávě a herecký profil
Kodet se dlouho profiloval především jako divadelní herec. Jeho doménou bylo jeviště, kde mohl naplno rozvinout svůj hlas, výraz i vnitřní napětí. Ve filmu se prosazoval pomaleji, ale o to výrazněji.
Jeho herectví bylo založené na kombinaci intelektu, temperamentu a aristokratického vystupování. Často ztělesňoval muže vzdělané, sebevědomé, ale vnitřně rozporuplné. Dokázal být tvrdý, ironický i emocionálně hluboký.
Mezi kolegy měl pověst perfekcionisty. Na place byl náročný nejen na sebe, ale i na ostatní. Někdy působil až tvrdě nebo nekompromisně, ale vycházel z přesvědčení, že herectví má být přesné a poctivé. Zároveň si však udržoval eleganci a šarm – byl vždy upravený, působil jako „gentleman staré školy“. Přátelil se především s Janem Kačerem, nebo Josefem Somrem.
Pelíšky – životní role a zrcadlo osobnosti
Herecký zlom přišel s filmem Pelíšky režiséra Jana Hřebejka z roku 1999. Postava Jindřicha Krause se stala životní rolí Jiřího Kodeta.
Kraus je autoritativní, ironický, elitářský otec, který má jasný názor na svět i na svou rodinu. Kodet tuto postavu nehrál jen jako karikaturu – dal jí hloubku, vnitřní napětí i tragikomický rozměr.
Jeho hlášky navíc ve filmu vyloženě zlidověly. Pamatujeme si hlavně tyto:
„Proletáři všech zemí, vyližte si prdel!“,
„Jen by mě zajímalo, kde idělali soudruzi z NDR chybu?“,
„To je tím s kým se taháš, s tím bohémem, rudým bolševickým nokem!“ , ale i mnoho dalších
Právě v této roli se nejvíc propojil jeho herecký projev s osobní zkušeností. Diváci i lidé z branže často upozorňovali, že Kodet do role promítl vlastní povahové rysy: puntičkářství, potřebu kontroly, despotické sklony, intelektuální nadřazenost, prudký temperament.
Výsledkem byla mimořádně autentická postava, která působila „skutečně“. Kodet dokázal balancovat mezi humorem a tvrdostí: divák se směje, ale zároveň cítí napětí v rodině.
Zajímavé je, že stejně jako jeho postava, i Kodet sám v závěru života „změkčoval“. V Pelíškách se Kraus postupně stává lidsky přístupnějším – a podobný vývoj zaznamenali i jeho blízcí u něj samotného.
V roce 1991 přijal Kodet nabídku stát se členem souboru Národního divadla, které 40 let bojkotoval kvůli tomu, že z něj byla po emigraci otčíma vyhozena jeho matka. V divadle pak setrval do konce své kariéry, ačkoli ho začaly trápit různé zdravotní potíže. Během představení Divoká kachna dokonce překonal mozkový kolaps. Bylo to však právě nešťastné zranění, které vedlo k jeho rezignaci na život a pomalé smrti.
Zjemnění povahy a pozdní období
S přibývajícím věkem se Jiří Kodet proměňoval. Jeho dřívější výbušnost ustupovala klidnější, smířlivější poloze. Byl otevřenější vůči rodině a dokázal přiznat chyby.
Získal respekt nejen jako herec, ale i jako člověk, který prošel vnitřním vývojem. Jeho pozdní období bylo ve znamení uznání – konečně přišlo ocenění, na které dlouho čekal.
Jeho přínos českému filmu spočívá především v tom, že dokázal vytvořit postavy, které nejsou černobílé. Vnášel do nich zkušenost, ironii i lidskost.
Konec jeho života se však nese i ve znamení jakési smůly. Dva roky před svou smrtí nešťastně zakopl o svého kocoura, když zaléval kytky na schodech. Při pádu si zlomil nohu v krčku a podstoupil několik operací, protože umělý implantát kloubu jeho tělo odmítalo přijmout. Nemohl chodit a trpěl velkými bolestmi.
„Zkrátka to přestával zvládat. Přidávaly se další zdravotní komplikace jako zápaly plic a život ho přestal bavit. Už neměl pro co žít. Nemohl hrát, pracovat na zahradě, nemohl nic,“ popsala pro Extra po několika letech od Kodetovy smrti jeho manželka Soňa. Nakonec zemřel v roce 2005.
Ocenění a ohlasy
Za roli v Pelíškách získal Jiří Kodet Českého lva za nejlepší vedlejší mužský herecký výkon. Toto ocenění bylo vnímáno jako symbolické uznání jeho celoživotní práce.
Blízcí o něm mluvili jako o člověku složitém, ale silném. Barbora Kodetová zdůrazňovala, že přes všechny těžkosti byl pro ni důležitou osobností. Kolegové oceňovali jeho profesionalitu, charisma a schopnost vytvořit silnou jevištní i filmovou přítomnost.
Zdroje:
http://www.csfd.cz/tvurce/1071-jiri-kodet/
http://www.idnes.cz/kultura/film-televize/jiri-kodet.A131205_150157_filmvideo_ts
http://www.irozhlas.cz/kultura/film/jiri-kodet-pelisky-vzpominka_201711060700_mos
http://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/11668/jiri-kodet-jaky-byl-doopravdy.html
https://www.lifee.cz/jiri-kodet-ocima-dcery-bary-tata-mi-dal-dve-dulezite-zivotni-rady-e9b07
https://zena.aktualne.cz/celebrity/jiri-kodet-by-oslavil-85-narozeniny/r~880ade56747a11eda9eeac1f6b220ee8/v~sl:b05721fc87440e48bb1bc1e244931af9
Knižní zdroje:
HŘEBEJK, Jan; JARCHOVSKÝ, Petr. Pelíšky. Praha: Paseka, 2000, 1. vydání. ISBN 80-7185-386-6
CÍSAŘ, Jan. České herectví 20. století. Praha: NAMU, 2004, 1. vydání. ISBN 80-7331-009-6
JUST, Vladimír. Divadlo v totalitním systému. Praha: Academia, 2010, 1. vydání. ISBN 978-80-200-1820-0
