Článek
Život mimo film
Josef Šebánek se narodil 14. února 1922 v Podskalí u Písku. Jeho dětství nebylo ničím výjimečné: vyrůstal mezi obyčejnými lidmi, kteří se živili řemeslem, a od malička byl veden k tomu, že poctivá práce je základ života. Vyrůstal v prostředí, kde se neřešilo umění, film ani divadlo. Tam se řešilo, jestli bude v neděli oběd, jestli se podaří sehnat práci a jestli se udrží rodina pohromadě.
Když dospěl, začal pracovat tam, kde bylo potřeba. Jeho profesní život byl pestrý, ale vždy pevně zakořeněný v dělnickém světě. Nejprve se stal řidičem nákladních automobilů, což byla profese náročná, ale tehdy velmi ceněná. Vozil materiál, zásoby, stavební díly, jezdil po Praze i mimo ni. Později se vypracoval na autojeřábníka: práci, která vyžadovala pevné nervy a zodpovědnost. Jeřábník byl tehdy pánem stavby, člověkem, který musel vědět, jak se pohybovat s těžkými břemeny, jak koordinovat práci ostatních.
Kromě toho dělal i taxikáře, lesního dělníka, nebo soustružníka v ČKD. Šebánek byl ve svých profesích spolehlivý, a kolegové ho měli rádi.
Jeho život byl obyčejný, ale stabilní. Nic nenaznačovalo, že by se jednou mohl objevit před kamerou. A už vůbec ne, že by se stal ikonou české kinematografie.
Náhoda, známosti a Formanův cit pro neherce
Šebánkův vstup do filmu je jedním z těch příběhů, které by se daly vyprávět u piva, protože přesně tam vznikl. Nebyla to ambice, nebyl to sen, ani to touha po slávě. Byla to náhoda a jedna chata, kam jezdili s manželkou Marií k Orlické přehradě.
Šebánkova manželka měla známé, kteří se pohybovali kolem filmařů. Na chatě, kde se scházeli přátelé, se občas objevovali lidé, kteří spolupracovali s Milošem Formanem, například i Miroslav Ondříček, který jej k s ním seznámil. Forman byl tehdy už známý tím, že měl mimořádný cit pro neherce. Věděl, že obyčejní lidé mají v sobě něco, co profesionálové často ztrácejí – naprostou civilnost, přirozenost, schopnost být před kamerou sami sebou.
Forman se Šebánkem poprvé setkal právě na Josefově chatě. Nebyla to žádná velká schůzka. Prostě se dali do řeči. Forman si všiml jeho tváře člověka, který nic nepředstírá. Jeho způsobu řeči, „brblání“, humoru, který nebyl hraný, ale skutečný. A hlavně jeho přirozené autority, kterou měl, aniž by si to uvědomoval. Formana zaujalo hlavně Šebánkovo lidové vyprávění.
Brzy po jejich seznámení si Šebánka vyzkoušel před kamerou. A bylo jasno. Šebánek měl přesně to, co Forman hledal: civilnost, autenticitu, přirozený humor. A tak dostal svou první roli. Po jeho boku ve filmu Lásky jedné plavovlásky se objevila i Milada Ježková, další neherečka, která se stala ikonou. Jejich vzájemné porozumění bylo okamžité: možná právě díky původu v nehereckém prostředí.
Další role a proč byl tak výjimečný
Po prvních úspěších začal dostávat další nabídky. Filmaři si uvědomili, že Šebánek má něco, co se nedá naučit: přirozenost, civilnost, schopnost být před kamerou sám sebou. Režiséři ho milovali, protože s ním nebyly žádné manýry. Nepotřeboval dlouhé zkoušky, nepotřeboval vysvětlovat motivace postavy. Stačilo mu říct: „Tady si sedni, tady něco řekni, tady se rozčiluj.“ A on to udělal tak, že to působilo naprosto autenticky.
Jeho lidovost byla zcela výjimečná. Nebyl to herec, který by se snažil být vtipný – on prostě byl. A právě to z něj udělalo fenomén.
Šebánek dále zazářil například ve známém snímku: „Hoří, má panenko!“, kde ztvárnil jednoho z bodrých hasičů, nebo v dalším filmu Jaroslava Papouška: „Nejkrásnější věk“.
Trilogie i rodině Homolků - výběr role, atmosféra, natáčení
Když mu byla nabídnuta role dědy Homolky, zpočátku váhal. Nechtěl prý „kazit film“ zkušeným hercům, jako byli Helena Růžičková a František Husák. Měl pocit, že mezi ně nepatří. Režisér Papoušek však věděl své. Právě jeho přirozenost byla tím, co Homolkovy mělo pozvednout. A tak nakonec souhlasil, i když skrze velké přemlouvání.
Natáčení trilogie – Ecce Homo Homolka, Hogo fogo Homolka a Homolka a tobolka – bylo plné improvizace. Šebánek často nedokázal držet text, a tak mu tvůrci dovolili říkat věty po svém. Vznikaly tak legendární momenty: jeho brblání u oběda, jeho komentáře k fotbalu: „Hele, Ludvo, to tě říkám, jestli si ten fotbal neprosadíš, tak jsi u mě mrtvej muž!“, nebo jeho věčné nespokojené „no jo, no jo“, či jeho spontánní reakce na rodinné hádky.
Jedna z nejznámějších historek pochází z natáčení scén, kde se Homolkovi hádají u stolu. Šebánek měl říct několik vět, ale pokaždé je řekl jinak. Režisér se nakonec smál a řekl: „Josefe, říkejte to, jak chcete.“
Diváci možná nevěděli, že Škoda 100, ve které rodina Homolků brázdila české luhy a háje patřila právě Šebánkovi, nebo že mu manželka Marie posílala do Prahy jídlo, které mu několikrát s chutí snědla Helena Růžičková.
Atmosféra na place byla prý výborná. Šebánek se sžil s postavou dědy Homolky velmi rychle jakožto milovníka piva, fotbalu, brblání a rodinných hádek, tedy přesně ty záliby a neřesti, kterými oplýval v soukromém životě. Trilogie se stala obrovským hitem a Šebánek hvězdou, ačkoliv o to nikdy neusiloval.
Závěr života: nemoc, ústup ze scény a poslední chvíle
Už před šedesátkou se Šebánkův zdravotní stav začal zhoršovat. Trpěl vážným onemocněním: nádorem v močovém měchýři, které ho postupně oslabovalo. Jeho tělo, unavené celoživotní těžkou prací, začalo vypovídat službu. Kromě nádoru trpěl i cukrovkou, nebo otoky nohou. Přesto se snažil žít normálně, chodil mezi lidi, občas se objevil na natáčení, ale bylo vidět, že už nemá sílu jako dřív. Přesto v roce 1969 byl nucen odejít do invalidního důchodu.
Jeho nemoc postupovala rychleji, než kdokoli čekal. V posledních měsících života byl již často doma, obklopen rodinou. Nakonec však zemřel v nemocnici 13. března roku 1977 na srdeční selhání těsně poté, co mu jeho syn donesl jeho oblíbené jídlo: škvarkovou polévku.
Filmaři ani netušili, že je Šebánek již po smrti, a ještě dlouho poté mu na adresu bytu zasílali další pozvánky k novým rolím.
Jeho herecká kariéra se smrskla na pouhých 8 let, i přesto však natočil celkem 9 filmů.
Josef Šebánek ukázal, že film nemusí být jen o profesionálech. Že někdy stačí obyčejný člověk, který má v sobě přirozenost. Stal se symbolem civilního herectví, humoru, který nevzniká z techniky, ale z charakteru.
Role dědy Homolky je dodnes jednou z nejpamátnějších v české kinematografii.
Internetové zdroje:
www.csfd.cz/tvurce/15175-josef-sebanek/
www.fdb.cz/lidi/20987-josef-sebanek.html
www.denik.cz/spolecnost/josef-sebanek-herec-homolkovi-20210214.html
www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/671987/josef-sebanek-homolkovi-trilogie-zivot-herec.html
www.extra.cz/josef-sebanek-homolka-zivot-herec-rodina
www.idnes.cz/revue/spolecnost/josef-sebanek-homolka-herec.A210214_113020_lidicky_sub
https://www.reflex.cz/clanek/kultura/72915/josef-sebanek-se-zivil-jako-taxikar-ci-lesni-delnik-jako-deda-homolka-udelal-diru-do-sveta.html#google_vignette
https://cnn.iprima.cz/show-time/josef-sebanek-deda-homolka-zemrel-synovi-v-naruci-cim-ho-trapila-helena-ruzickova-372685
