Článek
Když se dnes vracím k tomu, jak to celé začalo, připadá mi zvláštní, jak nenápadné rozhodnutí to tehdy bylo. Elišce bylo osm, chodila do druhé třídy a ve škole měli hudební výchovu. Jednoho dne si mě její učitelka nechala po vyučování a řekla mi, že by byla škoda jejího talentu nevyužít. Eliška prý velmi rychle pozná melodii, dobře drží rytmus a při zpívání se dokáže soustředit víc než většina dětí. Doporučila nám, abychom zkusili klavír. Doma jsme se o tom bavili s manželem Petrem a oba nás ta představa nadchla. Nešlo tehdy ani tolik o nějakou kariéru. Představovali jsme si, že jí dáme možnost rozvíjet něco, co v ní přirozeně je.
Našli jsme soukromou učitelku, paní Věru Konečnou, která učila děti ve svém domě asi dvacet minut autem od nás. Nebyla levná, ale měla výbornou pověst. Když jsme tam Elišku poprvé přivezli, sedla si ke klavíru, trochu se styděla, ale po několika minutách už hrála jednoduchou melodii, kterou jí Věra ukázala. Když jsme odcházeli, byla nadšená. Cestou domů si pořád povídala o tom, že paní učitelka má v obýváku obrovské piano a že její kočka spí na topení. Vůbec jsme tehdy neřešili, jestli ji bude klavír bavit dalších osm let. Říkali jsme si, že uvidíme.
První dva roky opravdu bavilo. Chodila dvakrát týdně a mezi hodinami doma cvičila. Někdy sama od sebe, jindy jsme jí připomínali, že by měla sednout ke klavíru. Měli jsme tehdy pocit, že je normální dítě, které občas nechce dělat něco, co je pro něj dobré. Když si chtěla hrát venku, pustili jsme ji, ale cvičení se prostě muselo stihnout. Nebylo v tom nic dramatického. Jenže postupně se z původních třiceti minut stávalo čtyřicet pět, potom hodina a před soutěžemi i víc. Věra v ní viděla potenciál a my jsme jí věřili.
Eliška začala jezdit na malé koncerty a soutěže. Nejprve hrála skladby, které se nám zdály krásné, a ona z nich měla radost. Později už se začala připravovat na konkrétní vystoupení. Vzpomínám si na jednu sobotu, kdy měla hrát před porotou. Týden předtím se jí pořád nedařila jedna pasáž. Seděla u klavíru, opakovala ji stále dokola a postupně byla podrážděnější. Petr jí stál za zády a říkal, ať to zkusí ještě jednou pomaleji. Já jsem jí nosila pití a kontrolovala hodiny, protože jsme měli být za chvíli na cestě. Když se jí to konečně povedlo, všichni jsme měli radost. Dnes si ale říkám, že jsme tehdy slavili hlavně to, že splnila úkol. Neptali jsme se jí, jestli z toho vůbec ještě něco má.
S přibývajícími lety se její rozvrh zaplňoval. Ve škole přibyly úkoly, později kroužky, kamarádky, přijímačky na střední školu. Klavír ale zůstával. Dvakrát týdně jsme ji vozili k Věře a doma měla stanovené, kdy má cvičit. Nebylo to tak, že by nesměla ven. Mohla chodit za kamarádkami, jenže předtím musela splnit svoje povinnosti. Jenže když bylo potřeba dvě hodiny cvičit, člověk už nemá dvě hodiny na nic jiného. Eliška to začala vnímat jako samozřejmou součást svého života, stejně jako školu.
Ve třinácti se začala měnit. Už se na hodiny netěšila. V autě cestou k Věře seděla se sluchátky v uších a odpovídala nám jednoslovně. Po návratu domů si často sedla ke klavíru až večer. Několikrát se stalo, že cvičila jen dvacet minut a potom tvrdila, že už to má. Petr byl přísnější než já. Říkal, že pokud to teď vzdáme, všechno, co jsme do ní investovali, přijde vniveč. Já jsem s ním souhlasila.
To slovo „investovali“ dnes vnímám trochu jinak. Tehdy pro mě znamenalo čas, peníze a hlavně důvěru v její schopnosti. Platili jsme za jednu hodinu tolik, že za měsíc to už nebyla zanedbatelná částka, a protože měla dvě lekce týdně, za rok se to nasčítalo do desítek tisíc. K tomu soutěže, doprava, noty, později lepší digitální piano a různé další výdaje. Nikdy jsme jí to nevyčítali přímo. Ale samozřejmě jsme to věděli. A někde v hlavě jsme měli představu, že když jsme tolik dali, měla by toho také tolik získat.
V patnácti už Eliška hrála technicky opravdu dobře. Věra nám několikrát řekla, že kdyby chtěla, mohla by se hudbě věnovat vážněji. My jsme to slyšeli rádi. Eliška už to ale slyšet nechtěla. Začala se hádat kvůli cvičení, zavírala se v pokoji a několikrát nám řekla, že už má klavíru dost. My jsme to brali jako období vzdoru. Petr jí připomínal, že když člověk něco dělá osm let, nemůže to ze dne na den zahodit. Já jí zase vysvětlovala, že později může být ráda, že jsme ji nenechali skončit.
Pak přišel listopad, kdy nám oznámila, že už na klavír nechce chodit vůbec. Řekla to u večeře, skoro mimochodem. Petr položil vidličku a chvíli mlčel. Potom se jí začal ptát, co přesně se stalo. Eliška nejdřív jen opakovala, že ji to nebaví. Nakonec ale vybuchla.
„Vy jste nikdy nechtěli slyšet, že mě to nebaví,“ řekla.
Rozpoutala se hádka, která trvala skoro hodinu. Vytáhla všechno, co v sobě měla několik let. Kamarádky, které chodily po škole ven, zatímco ona musela cvičit. Výlet, na který nechtěla jet, protože měla před soutěží. Narozeninovou oslavu spolužačky, ze které odešla dřív kvůli hodině. Dokonce i léto, kdy její kamarádky chodily k rybníku a ona měla dopoledne sedět u klavíru, protože Věra jí dala nový program.
Petr jí řekl, že jsme jí přece dali něco, co jí nikdo nevezme. Že může hrát celý život. Eliška se rozplakala a odpověděla, že právě to je problém. Ona prý nechce hrát celý život. Nechce hrát vůbec.
Klavír jsme tehdy skutečně ukončili. Ještě několik měsíců stál doma a nikdo se ho nedotkl. Potom jsme ho prodali. Peníze, které jsme za něj dostali, byly skoro směšné ve srovnání s tím, co jsme do něj v průběhu let dali. Věra nám popřála hodně štěstí a řekla, že Eliška má velký talent. Myslím, že ji její rozhodnutí také mrzelo.
Eliška nastoupila na střední školu a najednou měla úplně jiný život. Začala chodit ven, našla si nové kamarády, přidala se k fotografickému kroužku a později začala jezdit na víkendové výlety s partou spolužáků. Byla uvolněnější. Často přicházela domů později, než jsme byli zvyklí, a vyprávěla nám o lidech, které jsme vůbec neznali. Petr to zpočátku nesl těžce. Měl pocit, že se během několika měsíců zbavila něčeho, co bylo roky důležitou součástí jejího života.
Já jsem měla podobné pocity, jen jsem je před ní nedávala tolik najevo. Když jsem slyšela, jak někde hrála hudba, automaticky jsem si říkala, že je škoda, že Eliška už nehraje. Když jsem viděla video nějakého mladého klavíristy, napadlo mě, kam by se mohla dostat. A když se někdo zeptal, proč dcera s klavírem skončila, stále jsem odpovídala, že ji to prostě přestalo bavit.
Jenže na prahu dospělosti už to Eliška viděla jinak. Jednou jsme byli sami doma a začali jsme se bavit o tom, co bude po maturitě. Mluvila o škole, která byla úplně mimo hudbu. Já jsem se jí zeptala, jestli jí někdy nechybí klavír. Nechyběl. Naopak mi řekla, že když slyší klavír, někdy si vzpomene na to, kolik času u něj strávila.
Potom mi řekla větu, která mě zaskočila víc než všechny předchozí hádky.
Prý jsme jí zničili dětství.
Neřekla to ve vzteku. Řekla to klidně. Vysvětlovala mi, že nešlo o samotný klavír, ale o to, že jsme rozhodovali za ni v době, kdy ještě neuměla říct, co skutečně chce. Podle ní jsme její talent považovali za důležitější než její vlastní přání. A čím déle hrála, tím těžší pro ni bylo říct, že už nechce.
Bránila jsem se. Řekla jsem jí, že jsme přece nemohli vědět, že to jednou bude nenávidět. Že jsme ji nechtěli připravit o kamarády ani o dětství. Chtěli jsme pro ni něco dobrého. Petr byl ještě tvrdší a připomněl jí, kolik času a peněz jsme tomu věnovali. Eliška jen zavrtěla hlavou.
„Právě tohle jsem nechtěla slyšet. Kolik jste do mě dali.“
Po tom rozhovoru jsem byla několik dní naštvaná. Připadalo mi nespravedlivé, že nám vyčítá něco, co jsme dělali z přesvědčení, že jí pomáháme. Nešli jsme na alkohol, nekupovali jsme si za ty peníze nové auto. Platili jsme jí učitele, podporovali její talent a vozili ji na hodiny. V době, kdy jiné děti trávily odpoledne u počítače, měla nějakou činnost. Byla disciplinovaná a uměla něco, co většina lidí nikdy neuměla.
Jenže pak jsem si začala vybavovat drobnosti.
Elišku, jak sedí u klavíru a dívá se z okna, zatímco jí od kamarádek chodí zprávy. Elišku, která se před soutěží rozplakala, protože už skladbu nemohla ani slyšet. Elišku, která jednou ve třinácti řekla, že by chtěla chodit na keramiku, ale sama dodala, že na to nemá čas. A hlavně si vybavuji, jak jsme pokaždé její odpor vysvětlili stejně. Únavou, pubertou, leností nebo tím, že nechápe, co je pro ni dobré.
Nejhorší na tom je, že jsme možná skutečně věřili, že to víme lépe než ona.
Nejsem dnes schopná říct, že jsme udělali všechno špatně. Osm let klavíru jí dalo disciplínu, naučila se vytrvat a dokázala něco, co si sama později přestala přát. Třeba jednou zase usedne ke klavíru. Třeba ne. A peníze, které jsme do toho dali, už nám samozřejmě nikdo nevrátí.
Dlouho mě štvalo právě to. Desítky tisíc korun, stovky hodin, všechny ty cesty autem, večery u cvičení a roky, během kterých mohla dělat něco jiného. Měla jsem pocit, že jsme promarnili její talent. Dnes už ale chápu, že talent není majetek rodičů, který musí dítě zhodnotit, protože do něj rodina investovala.
Když se o tom s Eliškou dnes bavíme, pořád se úplně neshodneme. Ona říká, že jsme měli skončit mnohem dřív. Já si zase myslím, že některé věci je potřeba vydržet, i když se člověku nechce. Rozdíl je v tom, že dnes už dokážu připustit, že jsme možná nepoznali hranici mezi vytrvalostí a drezurou.
A právě tam jsme mohli udělat chybu.
Ne tím, že jsme jí v osmi letech koupili první noty a našli učitelku. Ani tím, že jsme chtěli zjistit, kam až její talent může dojít. Chyba možná byla v tom, že jsme postupně přestali zjišťovat, jestli tam chce dojít také ona. Když začala brzdit, tlačili jsme ji dopředu, protože jsme se báli, že promarní něco výjimečného.
Dnes už vím, že jsme se možná tolik báli promarněného talentu, až jsme přehlédli něco jiného. Že dítě může být v něčem opravdu dobré a přesto si ten život vybrat úplně jinak.
Eliška už několik let na klavír nesáhla. Občas si ze mě dělá legraci, že si dodnes pamatuji názvy skladeb, které ona už dávno zapomněla. Když se mě někdo zeptá, jestli mě nemrzí, že po těch osmi letech nic z toho nebude, odpovídám, že samozřejmě trochu ano.
Byla bych ráda, kdyby svůj talent někdy využila.
Ale dnes bych byla ještě raději, kdyby jednou dokázala říct, že svůj život promarnila kvůli něčemu, co si vybrala sama. Ne kvůli něčemu, co jsme za ni vybrali my.
Příběh byl zpracován na základě předlohy, kterou poskytla autorova čtenářka. Jména a postavy jsou v něm fiktivní. Příběh je psán v 1. osobě z pozice vypravěčky.
