Článek
Po babiččině smrti zůstala v jejím bytě spousta věcí, se kterými si nikdo příliš nevěděl rady. Nábytek byl starý, oblečení už nikdo nechtěl a kuchyňské vybavení jsme rozdělili mezi příbuzné podle toho, kdo o co projevil zájem. Nejvíc emocí ale vyvolala malá plechová krabička, kterou měla babička uloženou v zásuvce nočního stolku. Byly v ní šperky, které si schovávala celé roky. Některé dostala od dědečka, jiné zdědila po své mamince a několik dalších nosila ještě v době, kdy jsme byli se sestrou malé.
S babičkou jsem měla vždycky blízký vztah. Často jsem u ní trávila víkendy, pomáhala jí na zahrádce a poslouchala její vyprávění. Sestra Veronika za ní také jezdila, ale v posledních letech už mnohem méně. Měla dvě děti, práci a domácnost, takže jsme si postupně zvykly, že se o babičku starám hlavně já. Nevyčítala jsem jí to. Každý máme své povinnosti a babička nikdy nechtěla, aby se kvůli ní někdo omezoval.
Při rozdělování šperků jsme se nejdřív domluvily, že si každá vezmeme něco na památku. Mně se líbil drobný zlatý přívěsek ve tvaru kapky a staré perlové náušnice. Veronika si vybrala řetízek s malým křížkem a několik prstenů. V krabičce ale zůstala ještě jedna souprava, kterou babička nosila při slavnostních příležitostech. Šlo o zlaté náušnice s tmavě červenými kamínky a k nim patřící brož. Nebyly nijak okázalé, ale působily velmi elegantně.
Veronika si je prohlížela snad deset minut. Říkala, že se jí vždycky líbily a že si pamatuje, jak je babička nosila na rodinných svatbách. Já jsem je měla ráda také, jenže jsem věděla, že bych je pravděpodobně nikdy nevzala na sebe. Nakonec jsem jí je nabídla. Nechtěla je nejdřív přijmout, ale přesvědčila jsem ji, že mi udělá radost, když budou u někoho, kdo je bude skutečně nosit.
„Jsi si jistá? Vždyť sis je taky mohla nechat,“ zeptala se tehdy.
Ujistila jsem ji, že ano. Předala jsem jí krabičku a tím pro mě byla celá záležitost uzavřená. Ani na okamžik mě nenapadlo, že bych jí měla určovat, při jakých příležitostech šperky nosit nebo komu je ukazovat. Byly její a já jsem jí je darovala dobrovolně.
První měsíce jsem si na ně ani nevzpomněla. Občas mi Veronika poslala fotografii, na které měla babiččiny náušnice při nějaké slavnostní příležitosti. Měla jsem z toho radost. Vypadaly na ní dobře a pokaždé jsem si vybavila babičku, která by určitě ocenila, že její staré věci nezůstaly zapomenuté v šuplíku.
Problém začal až s přípravou Veroničiných čtyřicátých narozenin. Rozhodla se uspořádat větší rodinnou oslavu v restauraci nedaleko jejich bydliště. Pozvala rodiče, nás sourozence, několik sestřenic a také rodinu svého manžela Petra. S jeho rodiči jsme se znali už řadu let, ale nikdy jsme si nebyli nijak zvlášť blízcí. Jeho matka Milada byla žena, která měla na všechno vlastní názor. Uměla být milá, ale zároveň dokázala během jedné návštěvy několikrát poznamenat, že něco děláme špatně.
Při přípravách oslavy jsem Veronice pomáhala s výběrem dortu a domlouvala jsem se s ostatními na společném dárku. Vůbec jsem neřešila, co si vezme na sebe. Jen mi jednou při telefonátu řekla, že si koupila nové šaty a že se na oslavu těší. Byla jsem ráda, protože poslední dobou toho měla v práci hodně.
V den oslavy jsem dorazila o něco později než ostatní. V restauraci už seděli rodiče, Petr s dětmi a několik jeho příbuzných. Veronika pobíhala mezi stoly a kontrolovala, jestli je všechno připravené. Objaly jsme se, předala jsem jí dárek a šla jsem si odložit kabát.
První chvíle probíhaly úplně normálně. Povídali jsme si, připíjeli na oslavenkyni a děti se střídaly u dětského koutku. Pak jsem si všimla Milady, která seděla vedle svého manžela na druhém konci stolu. Měla na sobě tmavě modré šaty a kolem krku jemný řetízek. Zpočátku jsem jí věnovala jen letmý pohled, ale vzápětí jsem se podívala znovu.
V uších měla babiččiny náušnice.
Poznala jsem je okamžitě. Ten zvláštní červený kámen, drobný zlatý rámeček i zapínání, které bylo na jedné náušnici trochu uvolněné. Nebyly podobné. Byly to přesně ty šperky, které jsem před několika měsíci darovala Veronice.
Chvíli jsem přemýšlela, jestli se mi to jen nezdá. Potom jsem si všimla, že Milada má na šatech připnutou i brož ze stejné soupravy. V tu chvíli jsem měla pocit, že jsem se ocitla v nějaké nepříjemné situaci, do které jsem se vůbec nechtěla dostat.
Nechtěla jsem dělat scénu před celou rodinou. Počkala jsem proto, až se Veronika vzdálí od stolu, a šla jsem za ní ke dveřím vedoucím na chodbu.
„Prosím tě, proč má tvoje tchyně babiččiny šperky?“ zeptala jsem se.
Veronika se nejprve zatvářila překvapeně. Pak se podívala směrem ke stolu a trochu se pousmála.
„Půjčila jsem jí je. Líbily se jí, když je viděla u mě doma.“
„A to tě nenapadlo se mě aspoň zeptat?“
„Karolíno, vždyť jsou moje. Sama jsi mi je dala.“
Na to jsem neměla okamžitou odpověď. Samozřejmě měla pravdu. Šperky jsem jí darovala, nebyly už moje a nemohla jsem jí zakazovat, komu je půjčí. Přesto mě pohled na Miladu v babiččiných náušnicích nepříjemně zasáhl. Nešlo ani tak o to, že je měla na sobě. Vadilo mi, jakým způsobem se to celé stalo.
Veronika mi vysvětlila, že její tchyně si šperků všimla při jedné návštěvě. Pochválila je a ptala se, odkud je má. Veronika jí vyprávěla o babičce a zmínila, že jsem jí soupravu darovala. Milada prý poznamenala, že by se jí náušnice hodily k šatům na rodinnou oslavu. Veronika jí je bez většího přemýšlení nabídla.
„Vždyť je má jen na dnešek. Zítra mi je vrátí,“ dodala.
Nechtěla jsem se s ní dál dohadovat. Vrátila jsem se ke stolu a snažila se zapojit do rozhovoru s rodiči. Jenže pokaždé, když jsem se podívala na druhou stranu, viděla jsem Miladu, jak si upravuje náušnice nebo ukazuje brož jiné ženě. Několikrát jsem dokonce zaslechla, jak vypráví, že má doma několik starých šperků, ale takhle pěknou soupravu ještě neviděla.
To už mi připadalo zvláštní. Především proto, že jsem měla pocit, že si ji přivlastňuje nejen fyzicky, ale i ve způsobu, jakým o ní mluví.
Po večeři se začaly rozdávat dárky. Veronika dostala několik obálek, kosmetiku a poukaz na wellness. Milada jí předala velkou kytici a při té příležitosti ji objala. Potom se otočila k ostatním a se smíchem poznamenala, že jí dnes půjčila svoje štěstí v podobě krásných šperků. Několik lidí se zasmálo. Já jsem se jen napila vody.
Když se oslavy chýlily ke konci, Milada si šla pro kabelku a kabát. Všimla jsem si, že si náušnice stále nesundala. Napadlo mě, jestli je Veronika opravdu dostane zpátky ještě ten večer, nebo jestli se to bude řešit až někdy později.
Nakonec jsem se jí zeptala přímo.
„Milado, ty náušnice jsou po naší babičce. Veronika je má ode mě. Doufám, že jí je vrátíte.“
Žena se na mě překvapeně podívala. Pak se usmála a odpověděla, že samozřejmě. Prý jen čekala, až jí Veronika řekne, jestli si je může nechat ještě na další rodinnou událost. To mě zarazilo.
Podívala jsem se na sestru, která stála vedle ní. Veronika sklopila oči a začala si rovnat kabelku. V tu chvíli mi došlo, že jejich představa o půjčení může být trochu jiná než ta moje.
Nakonec si Milada náušnice sundala a podala je Veronice. Brož si odepnula také. Celé to proběhlo bez hádky, ale její poznámka při odchodu mě překvapila.
„Takové šperky by byla škoda nechávat doma v krabičce,“ řekla.
Neodpověděla jsem. Jen jsem si oblékla kabát a rozloučila se s rodiči.
Cestou domů jsem přemýšlela, jestli jsem neměla celou situaci nechat být. Veronika měla právo nakládat se svým majetkem podle vlastního uvážení. Na druhou stranu mě mrzelo, že jí vůbec nepřišlo zvláštní půjčit tak osobní věc někomu, koho s babičkou nespojovalo vůbec nic. Nešlo o běžné náušnice z obchodu, ale o jedinou soupravu, kterou jsem jí darovala právě proto, že měla k babičce také vztah.
Následující den mi sestra zavolala. Nejdřív se ptala, jestli jsem dorazila v pořádku domů, a potom se vrátila k oslavě.
„Víš, máma Petra se urazila. Prý jsem ji dostala do nepříjemné situace, když sis před ní začala vyžadovat vrácení šperků.“
Překvapilo mě, že se vůbec nezajímala o to, jak jsem se cítila já.
Vysvětlila jsem jí, že jsem jí šperky darovala a že jí nemám v úmyslu říkat, co s nimi má dělat. Jen jsem nečekala, že je bude půjčovat dál bez jediného slova. Především mě ale zamrzelo, že se mě na oslavě snažila odbýt větou, že jsou její. To jsem přece věděla.
Veronika chvíli mlčela a potom řekla, že to nemyslela špatně. Milada prý o špercích mluvila už několik týdnů a ona nechtěla vyvolávat zbytečné napětí. Navíc se jí zdálo, že by babičce nevadilo, kdyby si je na chvíli půjčila někdo další.
Na to jsem jí řekla, že babička už bohužel nemůže rozhodovat za sebe a že bychom její přání neměly domýšlet podle toho, co se nám právě hodí.
Od té doby jsme o špercích mluvily ještě několikrát. Veronika mi nakonec přiznala, že Milada se o ně zajímala už dříve a jednou dokonce naznačila, že by jí je sestra mohla věnovat k narozeninám. Veronika to odmítla s tím, že jde o rodinnou památku. Přesto jí je na oslavu půjčila, aby měla radost.
To mě zklamalo asi nejvíc. Ne proto, že by sestře někdo něco vnucoval, ale protože jsem měla pocit, že si nevážila toho, proč jsem jí šperky původně darovala.
Dnes už je to několik měsíců. Veronika má soupravu stále doma a podle všeho ji nikomu dalšímu nepůjčuje. Náš vztah se sice nezměnil zásadně, ale od té doby si některé věci nechávám pro sebe. Už jí například nenabízím další rodinné památky jen proto, že se jí líbí.
Babiččin přívěsek, který jsem si nechala, nosím občas na řetízku. Není nijak drahý a jeho zapínání se už několikrát muselo opravovat. Přesto bych ho nevyměnila za nic jiného. U něj totiž nemusím přemýšlet, kdo ho bude mít příště na sobě a komu ho někdo půjčí.
S Veronikou jsme si to nakonec vyříkaly, ale jedna věc mi zůstala v hlavě. Kdybych tehdy věděla, že se babiččiny šperky objeví na krku a v uších její tchyně, nabídla bych sestře je stejně? Asi ano. Jen bych si předem mnohem lépe rozmyslela, co pro mě vlastně znamená někomu něco darovat.
Příběh byl zpracován na základě předlohy, kterou poskytla autorova čtenářka. Jména a postavy jsou v něm fiktivní. Příběh je psán v 1. osobě z pozice vypravěčky.
