Článek
Byla sobota dopoledne a parkoviště pod rozhlednou bylo skoro plné. Přijely jsme kolem desáté, což se ukázalo jako přesně ten čas, kdy už většina lidí dorazila, ale ještě nikdo neměl chuť přiznat, že si měl přivstat. Auta stála podél cesty, některá trochu šikmo, jiná tak, že člověk mohl jen obdivovat sebevědomí jejich řidičů. Veronika řídila a já jsem seděla vedle ní s kávou v kelímku, mobilem v ruce a přesvědčením, že dnešní výlet bude velmi pohodový.
Pak jsme uviděly volné místo.
Bylo trochu stranou, mezi dvěma auty, a vypadalo dost široké na to, aby se tam člověk bez problémů vešel. Veronika začala couvat, ale vtom se z druhé strany objevilo další auto. Řídila ho žena přibližně kolem padesátky. Přijela k místu z druhého směru a evidentně se ho chystala obsadit také. Na okamžik jsme obě čekaly, co udělá ta druhá. Ona čekala, co uděláme my.
Nakonec zastavila tak, že nám část místa zůstala, ale zaparkovala dost nakřivo a její auto zasahovalo přes čáru. Veronika se snažila zajet vedle ní, ale musela několikrát popojet dopředu a dozadu. Já jsem mezitím vystoupila, abych se podívala, jestli vůbec máme šanci otevřít dveře.
Žena z druhého auta vystoupila také. Podívala se na nás a začala si rovnat kabelku na rameni, jako kdyby se právě vůbec nic nestalo.
V tu chvíli jsem byla přesvědčená, že ona je ten problém.
Dnes už bych možná byla schopná říct, že jsme si prostě překážely a že situace nebyla tak dramatická. Jenže tehdy jsem měla v sobě přesně ten druh sobotní podrážděnosti, kdy člověku vadí i to, že někdo dýchá příliš blízko jeho auta.
Podívala jsem se na její parkování a poznamenala, že kdyby se každý postavil přes dvě místa, mohli bychom rovnou parkoviště zavřít.
Žena se na mě podívala.
„Já jsem se sem vešla,“ řekla klidně.
„No, tak napůl,“ odpověděla jsem.
„Myslím, že se vejdete taky.“
„Kdybyste zaparkovala normálně, vešli bychom se mnohem lépe.“
Nebyla to žádná velká hádka. Ona nezačala křičet, já jsem také nekřičela. Jen jsem byla nepříjemná. A když se na to dívám zpětně, možná víc, než bylo potřeba. Žena nakonec nastoupila, popojela o kus dopředu a auto srovnala. Já jsem si v duchu připadala jako někdo, kdo právě zachránil dopravní situaci na celém parkovišti.
Veronika mě cestou k rozhledně upozornila, že jsem na ni byla možná trochu ostrá.
„Trochu?“ zeptala jsem se.
„Kláro.“
„Vždyť parkovala přes čáru.“
„No a?“
„No a nic. Jen mě to naštvalo.“
Tím pro mě celá věc skončila. Aspoň jsem si to myslela.
Výlet jsme si užily. Šly jsme po turistické stezce, fotily se u rozhledny, daly si oběd a cestou zpátky jsme ještě zastavily u malého stánku s domácími koláči. Mobil jsem měla pořád u sebe. Používala jsem ho na fotky, několikrát jsem si kontrolovala trasu a psala si s přítelem.
Když jsme se později vracely k autu, začalo trochu pršet. Nebyl to žádný pořádný déšť, spíš takové protivné drobné kapky, které člověka donutí zrychlit krok, i když by ještě před pěti minutami šel úplně normálně. Schovaly jsme se do auta a vyrazily domů.
Asi po dvaceti minutách jízdy jsem sáhla do kapsy bundy.
Prázdná.
Podívala jsem se do kabelky.
Nic.
Otevřela jsem batoh a začala v něm přehrabovat věci. Nabíječka, peněženka, kapesníčky, sluneční brýle, láhev s vodou, dvě účtenky a půlka sušenky, která už dávno přestala být sušenkou a stala se spíš drobným stavebním materiálem.
Telefon nikde.
Nejdřív jsem byla přesvědčená, že ho mám někde v autě. Veronika zastavila u krajnice a společně jsme prohledaly všechno. Prostor mezi sedačkami, pod sedačkou, kapsy ve dveřích, kufr. Já jsem dokonce otevřela přihrádku, přestože jsem věděla, že jsem tam telefon nikdy nedávala.
Nebyl tam.
Začala jsem si postupně vybavovat celý den. U rozhledny jsem ho měla. U oběda také. U stánku s koláči jsem s ním platila. Pak jsme šly k autu.
A najednou mi došlo, že jsem si u stánku možná strčila telefon do zadní kapsy kalhot, když jsem si oblékala bundu.
Jenže zadní kapsa byla prázdná.
Začala jsem panikařit. Nejen kvůli telefonu samotnému, ale kvůli všemu, co v něm bylo. Fotky, kontakty, přihlášení do aplikací, poznámky, bankovnictví. Člověk si uvědomí hodnotu telefonu přesně ve chvíli, kdy ho nemá. Dokud ho drží v ruce, je to kus elektroniky. Jakmile zmizí, najednou je to malá krabička obsahující polovinu jeho života.
Zkusila jsem si na něj zavolat z Veroničina telefonu. Ozvalo se vyzvánění, ale nikdo ho nezvedal.
V hlavě jsem si procházela trasu výletu pozpátku. Kde jsem ho mohla položit? U lavičky? U stánku? V autě? Na parkovišti?
No jistě: Vzpomněla na to zatracené parkování.
Před očima se mi objevila žena z druhého auta. Kabelka na rameni, klidný výraz a moje velmi důrazná připomínka, že by měla parkovat normálně.
Najednou mi nebylo dobře.
Ne proto, že bych si myslela, že mi telefon vzala. To by bylo nesmyslné. Spíš jsem si představila, jak by to celé působilo, kdyby ho našla právě ona.
Vrátit se na parkoviště znamenalo asi dvacet minut jízdy. Neměly jsme jinou možnost. Když jsme dorazily, většina aut už byla pryč. Naše místo bylo prázdné. Zastavily jsme a já vystoupila.
Začala jsem se dívat na zem, pod auta, kolem obrubníku a k místu, kde jsme před několika hodinami parkovaly. Nic.
V tu chvíli jsem si všimla, že vedle nás stojí stejné auto jako ráno.
Bylo to ona.
Žena seděla uvnitř a právě něco hledala v kabelce.
Šla jsem k ní. Přiznávám, že jsem se cítila poněkud trapně už při prvních dvou krocích.
„Dobrý den,“ řekla jsem.
Žena zvedla hlavu.
Poznala mě okamžitě.
Podle výrazu bylo jasné, že si mě pamatuje také.
Řekla jsem jí, že jsem ráno zaparkovala vedle ní a že jsem někde ztratila telefon. Vysvětlila jsem jí, kudy jsme šly, a zeptala se, jestli náhodou něco nenašla.
Chvíli se na mě dívala.
Potom sáhla do kabelky a vytáhla můj telefon.
V tu chvíli jsem měla chuť se propadnout do asfaltu.
Telefon byl poškrábaný od toho, jak ležel někde na zemi, ale jinak vypadal v pořádku.
Žena mi ho podala.
„Našla jsem ho vedle auta, když jsem odjížděla,“ řekla.
Poděkovala jsem jí a zároveň jsem se jí omluvila za ráno. Řekla jsem jí, že jsem byla zbytečně nepříjemná a že mě mrzí, jak jsem na ni mluvila.
Neřekla nic vyčítavého. Jen se pousmála a poznamenala, že kdyby mi chtěla moje ranní parkování nějak oplatit, asi by ten telefon prostě nechala ležet.
Začala jsem se smát, protože přesně v tu chvíli mi došlo, jak dokonale se celý den otočil. Ráno jsem byla ta, která poučovala cizí ženu o slušném parkování. Odpoledne jsem před ní stála jako člověk, který ztratil telefon a doufal, že ho právě ta samá žena zachránila.
Ještě chvíli jsme spolu mluvily. Ukázalo se, že bydlí asi čtyřicet kilometrů od nás a na výlet přijela s manželem. Telefon prý našla, když se vracela k autu, a protože byl zamčený, nevěděla, komu patří. Nakonec se rozhodla počkat, protože si všimla, že jsme se několikrát rozhlížely po parkovišti.
Když jsem se vracela k Veronice, držela jsem telefon pevně v ruce.
„Tak co?“ zeptala se.
„Našla ho.“
„Kdo?“
„Ta paní z rána.“
Veronika chvíli mlčela.
„Ta, které jsi řekla, že neumí parkovat?“
„Přesně ta.“
Veronika se začala smát.
„Tak to je skoro až neslušné.“
„Co?“
„Že ti ho vůbec vrátila.“
Nasedla jsem do auta a ještě jednou se podívala směrem k parkovišti. Žena už odjížděla. Tentokrát zaparkovala úplně rovně.
A já jsem si uvědomila, že kdybych ji někdy znovu potkala, budu mít pravděpodobně jedinou možnost, jak se vyhnout trapnému setkání.
Nechat řídit Veroniku.
Protože kdybych měla zase parkovat já, bylo by dost možné, že mě ta žena pozná podle auta, podívá se na mě a řekne si, že tentokrát už mi žádný telefon zachraňovat nebude.
A upřímně, po tom, co jsem předvedla ráno, bych se jí vůbec nedivila.
Zjistila jsem ale hlavně to, že na světě ještě můžete potkat férové lidi. A taky vím, že bych neměla vyčítat cizím lidem malichernosti na první dobrou. Nikdy totiž nevím, co od nich budu ještě potřebovat.
Příběh byl zpracován na základě předlohy, kterou poskytla autorova čtenářka. Jména a postavy jsou v něm fiktivní. Příběh je psán v 1. osobě z pozice vypravěčky.
