Článek
Kdyby se Klára ještě jednou mohla setkat se svou matkou, zeptala by se jí, jestli je na sebe hrdá. A jestli si opravdu myslí, že se rozhodla správně. „Mami, ještě před pár dny jsem věřila, že nás miluješ obě stejně. A teď?“ řekla by jí Klára.
Se sestrou ji pohřbily teprve před týdnem a pak došlo na obsah závěti. Ukázalo se, že Kláře matka odkázala menší část svého majetku. Ta větší připadla její sestře Veronice.
Kláře chvíli trvalo, než přišla na příčinu toho, co právě slyšela. Jedna třetina, to musí být chyba. Mělo by to být přece napůl! Klára se rozhodla jednat a zjistit více: „Mohla bych ten spis vidět? “, požádala notáře o dokument. Zpráva, kterou zjistila nebyla lživá. Na vlastní oči se přesvědčila, jak nespravedlivě se k ní matka zachovala. Klára se podívala se na svou sestru a hledala v jejích očích pochopení. Možná čekala jsem, že bude stejně zaskočená jako Klára. Ale ona se vůbec netvářila překvapeně.
„Ty jsi to věděla…“ řekla sestře Klára namísto otázky.
Veronika sklopila oči. „Věděla…“ přiznala.
„Ale… proč? “ nechápala Klára.
„Proč, proč,“ napodobila sestru a vpálila jí do obličeje: „Ty máš všechno! Tobě se v životě daří! Chci také něco mít…“
Kláře samozřejmě okamžitě došlo, na co její sestra naráží. Byla vlastně potrestaná za to, že jsem před pár lety vyhrála v loterii. Tehdy tím žila celá rodina, protože u nás nikdy nikdo nic nevyhrál.
Jak už to u loterií bývá, Klára si tehdy los koupila vlastně omylem. Tvrdila, že těmto věcem nevěří. Šance na výhru jsou přece směšně malé. Jako důvod koupě losu se ukázala prodavačova „nedoslýchavost“. Prodavač v trafice se prostě přeslechl a los Kláře naúčtoval. „Dneska to kupuje skoro každý, pardon,“ omlouval se rozpačitě.
Chtěl mu říct, ať si těch pár korun zaplatí sám, ale mávla nad tím rukou. „Nechte to být. Třeba je to osud,“ usmála se Klára příznačně.
Výhra dělala necelé dva miliony, což tehdy stačilo na menší byt. Urychlilo to Klářino sestěhování s přítelem. Samozřejmě si tehdy nemuseli brát ani hypotéku. Žila v naivní představě, že jí výhru rodina přeje. O to víc jí šokovalo, když matka po nějaké době prohlásila, že jsem se o výhru měla rozdělit se sestrou.
Rozhovor mezi matkou a dceru probíhal asi v tomto duchu:
„A proč bych měla Veronice část dávat? Vždyť jsem vyhrála já!“, divila se Klára. „Když Veronika na pouti vyhrála pěveckou soutěž, taky se se mnou o výhru nedělila.“
„To snad nemyslíš vážně! Měla ti dát půlku lízátka? “ vyjekla na Kláru matka a hleděla na ni jako na blázna.
Klára matce oponovala: „A proč ne? Mohla mi dát aspoň kousek. Já tehdy brečela – a ty jsi říkala, že nemusí.“
„No…“ zaváhala Klářina matka. „Verunka vyhrála, protože zazpívala lepší písničku. Kdyby sis vybrala jinou, třeba by to dopadlo jinak.“
„Já vyhrála, protože jsem si koupila los. Monika si ho taky mohla koupit. Kdo ví, třeba by vyhrála ona,“ odpověděla matce Klára podobným tónem.
Matce se Klářino rozhodnutí nelíbilo. To, co však opravdu nečekala, že jí za to jednou „potrestá“ v závěti. Matka obou dcer snad doopravdy věřila, že si Klára výhru nezaslouží. V duchu přemítala: „Proč bych se o ni měla dělit s Monikou? Mám se s ní teď rozdělit i o manžela a děti, protože ona zatím nemá rodinu?“
Nejhorší na tom ale nejspíš není to, že dostala menší část matčina majetku. Nejhorší na tom ale je zjištění, že ke Kláře matka neměla žádnou důvěru a nic jí o svém plánu neřekla.
A teď? Klára začala žít s hodně nepříjemným pocitem, že ji matka milovala snad méně než Veroniku. Že se neuměla radovat z jejího štěstí, a jen přemýšlela, jak jí její ho co nejvíce znepříjemnit.
Inspirace pro příběh byla čerpána ze stránek magazínu lifee.cz
