Článek
Seděli jsme spolu u piva a on, říkejme mu třeba Marek, se tvářil nezvykle tiše. Znal jsem ho jako chlapíka kolem čtyřicítky, co měl vždycky těžkou nohu na plynu. Vytruboval na pomalejší, lepil se ostatním na zadek tak blízko, že jsem se s ním občas bál jezdit. „Já přece umím řídit,“ říkával sebejistě. Předpisy pro něj skoro sprosté slovo.
Ten víkend jel prý domů od rodičů. Klidná obec, skoro prázdná silnice. A před ním najednou Range Rover, co se táhl třicítkou. Marek za ním chvilku jel, ale nervy mu pracovaly. „Co ten dědek blbne, vždyť je tady volno!“ nadával si pro sebe. Blikal, troubil, nalepil se mu skoro na nárazník. Auto před ním ale jelo pořád stejně, jakoby schválně.
Pak to nevydržel. Na krátkém rovném úseku ho vztekle předjel, i když tam byla plná čára. „Jen jsem ho líznul a přidal plyn, ať vidí, jak se jezdí,“ líčil mi a ještě teď se mu při té vzpomínce chvěly ruce. Jenže sotva půl minuty nato se za ním ten samý Range Rover rozjel, rozsvítil majáky a bylo jasno.
Marek zastavil u krajnice a krev se mu nahrnula do hlavy. Policista k němu šel pomalu, úplně v klidu. To Marka dorazilo. Vylítl z auta a začal křičet, že přece nejel rychle, že oni jeli třicet bez důvodu, že je to státní šikana. Prý ze sebe chrlil věty, které by normálně nikdy neřekl. Já ho znám – jakmile se cítí zahnaný do kouta, vybuchne.
Policista se na něj jen bohorovně usmál. „Pane řidiči, uklidněte se,“ řekl prý tónem, který Marka rozzuřil ještě víc. A pak přišlo vystřízlivění. Pokuta dva tisíce a sedm bodů – ne za rychlost, ale za přejetí plné čáry. A k tomu napomenutí za slovní útok na veřejného činitele. Marek prý zůstal stát s otevřenou pusou. Najednou nebyl frajer, ale malý kluk přistižený při lži.
Ještě mu dali dýchnout. V tu chvíli se prý modlil, aby přístroj mlčel. Den předtím měl několik piv a nebyl si jistý. Naštěstí nic nenaměřili. „Můžete být rád,“ utrousil policista a dodal, že tenhle maskovací vůz používají už tři roky a nachytali na něj stovky podobných hrdinů.
Když hlídka odjela, Marek prý deset minut jen seděl v autě a koukal před sebe. Ruce se mu třásly a v hlavě mu zněla vlastní slova, za která se teď styděl. „Víš, já jim nakonec ještě poděkoval,“ přiznal mi tiše. To mě překvapilo víc než celá pokuta.
Jestli ho to poučilo, to mi vlastně neřekl. Ale jak tam seděl proti mně, bez obvyklého machrování, pochopil jsem, že mu hřebínek spadl hodně hluboko. Někdy stačí jeden Range Rover a jeden klidný policista, aby se z krále silnic stal obyčejný člověk, který si uvědomí, že pravidla neplatí jen pro ty ostatní.
Příběh byl napsán se souhlasem a na základě vyprávění autorova známého, který podobnou událost zažil. Jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
