Článek
Ve filmu Filipa Renče z roku 1991, „Requiem pro panenku“, který mapuje vzdor dívčiny vůči zlovůli arogantních zřízenkyň jednoho ústavu pro mentálně slabé, se jmenovala Marika. Ztvárnila ji tehdy patnáctiletá Aňa Geislerová a mimochodem naprosto bravurně. Tato dívka vyrůstala jako mnoho jiných dívek v tehdejším Československu. Nebyla „problémová“ v tom smyslu, jak si to dnes představujeme. Neměla násilné sklony, nebrala drogy v těžkém rozsahu, nebyla zločinec. Byla jen neklidná. Utíkala z domu, hledala pozornost, možná i pochopení. V dnešním odborném slovníků bychom ji možná mohli zařadit do kategorie dítěte s ADHD. Její dospívání provázely konflikty s autoritami a postupně se dostávala do hledáčku sociálních pracovníků, kteří však nebyli tak jako dnes s velké části „ti hodní“ pomahači z neziskových organizací. V socialistickém režimu to byli spíše jen poslušní vykonavatele režimní vůle.
A stačilo málo. Jedno razítko, jeden podpis a najednou už jsem nebyla člověk, ale případ,“ vzpomíná dívka v jedné z dochovaných výpovědí.
Rozhodnutí o jejím umístění do výchovného ústavu přišlo rychle. Tehdejší systém byl neúprosný jakmile jednou spadla do kolonky „nezvladatelná mládež“, bylo velmi těžké se z ní dostat ven. Rodina často ztrácela vliv a dívka byla předána instituci, která měla „napravovat“.
Jenže realita zcela byla jiná.
Ústav, do kterého se dostala, nebyl místem nápravy, ale spíše tvrdé disciplíny a ponížení. Režim byl přísný, často bez individuálního přístupu. Dívky byly trestány za naprosté maličkosti, izolovány, někdy i fyzicky omezovány.
„Nejhorší nebyly tresty. Nejhorší bylo, že vám nikdo nevěřil. Že jste přestala existovat jako někdo, kdo má pravdu,“ popisuje.
Denní režim byl v ústavu mechanický: budíček, práce, dohled, minimum soukromí. Jakýkoli odpor byl považován za důkaz „poruchy“. V takovém prostředí se z původně vzdorovité dívky postupně stával někdo zlomený – nebo naopak někdo, kdo vzdor zesílí do krajnosti. Někdo, kdo se uchýlí k jednání v zoufalství.
Její čin, zapálení ústavu, nebyl plánovaným zločinem v klasickém smyslu. Byl to výkřik. Zoufalý pokus upozornit na nespravedlnost, kterou prožívala ona i ostatní dívky.
„Chtěla jsem, aby to skončilo. Aby si někdo konečně všiml, co se tam děje,“ uvádí v pozdější výpovědi.
Požár měl tragické následky. Některé dívky přišly o život, jiné byly těžce zraněny. Společnost byla šokována, ale místo hlubší reflexe přišlo dívčino rychlé odsouzení. Byla označena za viníka, monstrum, symbol selhání jednotlivce.
Jenže její příběh byl mnohem složitější.
Snímek Requiem pro panenku ukázal nejen samotný čin, ale především cestu, která k němu vedla: postupné selhání systému, necitlivost institucí a bezmoc jednotlivce.
Film dodnes patří k nejsilnějším českým dramatům o zneužití moci a institucionálním násilí. Doplňuje je vynikající temná hudba, do snímku perfektně zasazená. Excelují v něm kromě Geislerové i herecká esa jako Eva Holubová, Barbora Hrzánová, nebo třeba samotný Filip Renč.
Po tragédii už nic nebylo jako dřív. Dívka byla odsouzena a její život se navždy změnil. Nesla si stigma, vinu i trauma. Veřejnost ji vnímala černobíle, ale realita byla plná šedých odstínů.
Případ se sice stal symbolem, ale otázka zůstala: kdo vlastně selhal?
Byla to ona – nebo systém, který ji měl chránit?
Dnes, s odstupem let, má její příběh znepokojivý přesah. I když se podmínky v ústavech změnily, debaty o zacházení s dětmi v institucionální péči nezmizely. Stále se řeší nedostatek individuálního přístupu, přetížený personál nebo případy selhání.
Její příběh tak není jen historií.
Je varováním.
Protože jak sama kdysi řekla:
„Nikdo se neptal, proč křičím. Všichni řešili jen to, že křičím moc nahlas.“
A právě v tom možná spočívá největší tragédie celého příběhu.
Filmový zdroj:
RENČ, Filip (režie). Requiem pro panenku. Československo, 1991.
Tištěné zdroje:
KAPLAN, Karel. Společnost a moc v Československu 1948–1968. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2000. ISBN 80-7285-007-5.
VANĚK, Miroslav. Násilí a moc v institucích socialismu. Praha: Academia, 1991.
Česká televize. Dokumentární cykly o ústavní péči v socialistickém Československu. Praha: ČT, 2007.
Krajský soud v Praze. Trestní spis k případu požáru výchovného ústavu (70. léta). Archivní materiál.
Lidové noviny. Rozhovory s bývalými chovankami ústavní péče. 1995.
Respekt. Investigativní články o ústavní péči po roce 1989.
