Článek
Dětství a dospívání
Leoš Suchařípa se narodil 14. února 1932 v Kroměříži. Vyrůstal v období poznamenaném hospodářskými problémy třicátých let a následně nacistickou okupací. Jeho dětství nebylo nijak pohádkové. Brzy poznal, jak rychle mohou dějiny zasáhnout do života obyčejných lidí. Rodina vedla spíše skromný život a mladý Leoš se od útlého věku učil spoléhat především sám na sebe.
Už jako chlapec vynikal mimořádnou zvídavostí. Zajímal se o literaturu, historii i cizí jazyky. Na rozdíl od mnoha budoucích herců nesnil od dětství o slávě na jevišti. Přitahoval ho především svět knih, myšlenek a intelektuálních debat. Pozdější kolegové často vzpomínali, že Suchařípa byl jedním z nejvzdělanějších herců své generace a že dokázal vést dlouhé rozhovory o literatuře, filozofii nebo politice.
Po maturitě se rozhodl pro studium na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Právě zde se definitivně utvrdil v tom, že divadlo bude jeho životní cestou. Nebyl typickým studentem herectví, který by oslňoval okázalým temperamentem. Naopak. Působil uzavřeněji, pozoroval okolí a pečlivě analyzoval lidské charaktery. Tato schopnost se později stala jedním z pilířů jeho hereckého projevu.
Pobyt na Sibiři a hektolitry vodky
Po absolvování školy začal působit v divadelním prostředí, ale jeho životní dráha se brzy vydala směrem, který by tehdy čekal málokdo. V polovině padesátých let odešel do Sovětského svazu. Zatímco pro většinu československých umělců představoval Sovětský svaz spíše ideologický vzor propagovaný režimem, pro Suchařípu se stal na několik let skutečným domovem.
Usadil se na Sibiři, kde pracoval v divadelním prostředí a navázal vztah s ruskou ženou. Podle pozdějších vzpomínek jeho blízkých šlo o baletku, do které se zamiloval natolik, že s ní spojil několik let svého života. Manželství uzavřel přímo v Sovětském svazu a v sibiřských městech prožil přibližně pět let.
Pobyt na Sibiři měl daleko k romantické představě dobrodružství. Šlo o tvrdý život v prostředí, které bylo pro mladého Čecha kulturně i klimaticky nesmírně náročné. Suchařípa později vzpomínal na nekonečné zimy, mrazy a zvláštní směs pohostinnosti i strachu, která tehdejší sovětskou společnost prostupovala.
Právě zde se také setkal s fenoménem, který později několikrát zmiňovali jeho přátelé – s všudypřítomným pitím alkoholu. Vodka byla součástí každodenního života. Pilo se po představeních, při pracovních schůzkách i při rodinných setkáních. Suchařípa sám později připouštěl, že tehdejší prostředí člověka snadno vtáhlo do způsobu života, který by si jinde nedokázal představit.
Daleko závažnější však byla jiná zkušenost. Sovětský svaz druhé poloviny padesátých let zůstával státem pod pečlivým dohledem bezpečnostních složek. Cizinci byli automaticky považováni za potenciálně podezřelé osoby. Suchařípa se tak dostal do hledáčku KGB.
O této epizodě se začalo více mluvit až po roce 1989. Podle pozdějších svědectví byl během pobytu v Sovětském svazu pod silným tlakem příslušníků KGB. Ti po něm požadovali podpis dokumentů potvrzujících loajalitu a spolupráci. Je důležité dodat, že neexistují důkazy o tom, že by se Suchařípa stal aktivním agentem nebo někoho vědomě udal. Sám i jeho blízcí však hovořili o situaci, kdy mladý cizinec žijící v totalitním státě čelil tlaku, kterému bylo mimořádně obtížné odolat.
Jeho syn David Suchařípa později uvedl, že otec tuto zkušenost nesl velmi těžce a považoval ji za jednu z nejtemnějších epizod svého života. Podle rodinných vzpomínek se nikdy nesmířil s pocitem, že byl donucen podepsat něco, co podepsat nechtěl.
Herec a režisér Jan Kačer, který Suchařípu dobře znal, později připomínal, že Leoš patřil k lidem s mimořádně silným smyslem pro osobní čest. Právě proto jej podobné kompromisy trápily mnohem více než jiné. Kačer o něm hovořil jako o člověku, který si dokázal celý život klást nepříjemné otázky a nespokojil se s jednoduchými odpověďmi.
Pobyt v Sovětském svazu měl na Suchařípu paradoxní vliv. Na jedné straně poznal ruskou kulturu, literaturu a divadelní tradici, které si zachoval v úctě po celý život. Na straně druhé získal velmi střízlivý pohled na fungování komunistického systému. Zatímco mnozí jeho vrstevníci znali Sovětský svaz pouze z novin a propagandistických brožur, Suchařípa viděl každodenní realitu na vlastní oči.
Když se na počátku šedesátých let vracel do Československa, nebyl už nadšeným mladým mužem odjíždějícím za dobrodružstvím. Vracel se jako člověk poznamenaný zkušenostmi, které zásadně ovlivnily jeho další život, názory i uměleckou tvorbu. Právě tehdy začínala etapa, během níž se z talentovaného herce postupně stal jeden z nejrespektovanějších divadelních intelektuálů své generace.
Návrat do Československa: Konec iluzí
Když se Leoš Suchařípa na počátku šedesátých let vrátil ze Sovětského svazu do Československa, přivážel si nejen zkušenosti z divadelní práce a znalost ruštiny, ale také značně vystřízlivělý pohled na komunistický režim. To, co viděl na Sibiři a v dalších částech Sovětského svazu, se výrazně lišilo od obrazu, který tehdejší propaganda předkládala občanům Československa. Suchařípa si uvědomil, že za vzletnými hesly o budování lepší společnosti se často skrývá strach, byrokracie a bezmoc jednotlivce vůči státní moci.
Po návratu se začal naplno věnovat divadlu. Vedle herecké práce se stále více profiloval jako člověk s mimořádným intelektuálním zázemím. Četl obrovské množství literatury, překládal, psal kritiky a postupně získával pověst jednoho z nejvzdělanějších mužů českého divadelního prostředí. Na rozdíl od některých kolegů neusiloval o popularitu za každou cenu. Mnohem více ho zajímala kvalita práce a obsah.
V šedesátých letech se pohyboval v okruhu umělců, kteří se snažili českému divadlu vrátit svobodu a moderní výrazové prostředky. Spolupracoval s řadou výrazných osobností tehdejší kulturní scény a stal se součástí prostředí, které později významně ovlivnilo podobu českého divadla.
Divadelní intelektuál v Činoherním klubu
Jednou z nejdůležitějších kapitol jeho života se stalo působení v legendárním Činoherním klubu. Toto divadlo bylo v šedesátých letech symbolem umělecké odvahy a originality. Scházely se zde osobnosti jako Jan Kačer, Pavel Landovský, Jiří Kodet, Josef Abrhám, Petr Čepek nebo Jiří Hrzán.
Suchařípa zde nikdy nepatřil k hercům, kteří by na sebe strhávali pozornost okázalým vystupováním. Přesto byl nepřehlédnutelný. Jeho kolegové vzpomínali, že stačilo několik vět pronesených jeho charakteristickým hlasem a publikum okamžitě zpozornělo.
Režisér Jan Kačer o něm později mluvil jako o mimořádně vzdělaném člověku, který dokázal během zkoušek vést dlouhé debaty o literatuře, historii nebo filozofii. Mnozí mladší herci si chodili pro radu právě za ním. Přestože působil přísně a někdy až odtažitě, ve skutečnosti šlo o člověka, který měl rád inteligentní humor a společnost přátel.
Vedle herectví se stále více věnoval divadelní publicistice. Psal recenze, odborné texty a kritiky. Jeho názory bývaly ostré a nekompromisní. Nebál se upozorňovat na nedostatky ani u slavných režisérů či herců. Právě proto si vysloužil pověst člověka, který říká věci bez příkras.
Vystoupení z KSČ a komplikovaný život za normalizace
Rok 1968 znamenal pro Suchařípu podobný zlom jako pro mnoho dalších českých umělců. Události Pražského jara a následná okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v něm definitivně pohřbily poslední iluze o reformovatelnosti komunistického systému.
Po nástupu normalizace se dostal do stále složitější situace. Z komunistické strany vystoupil a jeho kritické postoje nebyly režimu po chuti. Následkem toho se jeho profesní možnosti výrazně zúžily. Podobně jako řada jiných umělců musel hledat cesty, jak pokračovat v práci navzdory politickým omezením.
Přesto zůstal aktivní. Působil jako překladatel, kritik i herec. Jeho hluboká znalost ruštiny se ukázala jako cenná při práci s texty ruských autorů. Ironií osudu právě jazyk, který si dokonale osvojil během pobytu v Sovětském svazu, mu později pomáhal přežít období, kdy nebyl režimem příliš vítanou osobou.
Faunovo velmi pozdní odpoledne: Role, která se stala legendou
Přestože měl za sebou dlouhou divadelní kariéru, pro širokou veřejnost se Suchařípa stal nezapomenutelným především díky filmu Faunovo velmi pozdní odpoledne z roku 1983.
Film režiséra Věry Chytilové představoval mimořádný experiment. Stárnoucího seladóna, který se neustálými koketériemi s mladinkými divami brání nástupu podzimu života, ztvárnil Suchařípa dokonale.
Natáčení bylo náročné a Chytilová od herců vyžadovala maximální soustředění. Suchařípa patřil k jejím oblíbeným spolupracovníkům právě proto, že dokázal přesně pochopit režisérčin záměr a přenést jej na plátno bez zbytečných okras.
Film sice nebyl klasickým komerčním hitem, ale postupně získal kultovní postavení. Dodnes bývá označován za jednu z nejzajímavějších českých filmových alegorií osmdesátých let.
Před kamerou se kromě Faunova velmi pozdního odpoledne objevil Suchařípa už v první polovině šedesátých let. Zahrál si například ve filmu Spanilá jízda (1963), následovalo psychologické drama Návrat ztraceného syna (1966) režiséra Evalda Schorma, v němž vytvořil roli ředitele projektového ústavu. O rok později se objevil v populárním filmu Pět holek na krku s Janou Brejchovou a v roce 1968 si zahrál spisovatele ve snímku Muž na útěku.
Výraznou stopu zanechal také v československé nové vlně. Ve slavném filmu Skřivánci na niti (1969) režiséra Jiřího Menzela ztvárnil bývalého prokurátora, který je stejně jako ostatní postavy nucen pracovat ve sběrných surovinách. Film byl po srpnové okupaci okamžitě zakázán a premiéry se dočkal až po sametové revoluci v roce 1990. Téhož roku se objevil také ve filmové adaptaci Gulliverových cest Případ pro začínajícího kata režiséra Pavla Juráčka, kde ztvárnil postavu Tadeáše. Oba snímky dnes patří ke klenotům české kinematografie.
V sedmdesátých a osmdesátých letech pokračoval v charakterových rolích. Zahrál si například v televizním filmu Dobrodružství s Blasiem (1974), objevil se ve snímku AEIOU (1979), ve filmu Poslední mejdan (1982), v poetickém filmu Něžný barbar (1989), inspirovaném životem Bohumila Hrabala, nebo v historickém dramatu Putování Jana Amose. V každé z těchto rolí dokázal vytvořit osobitý charakter, přestože často šlo o menší herecké příležitosti.
Rodina, přátelé a povaha
Leoš Suchařípa nikdy nepatřil mezi celebrity, které by vystavovaly svůj soukromý život na odiv. O to více si jej chránil. Byl několikrát ženatý a zanechal po sobě rodinu, jejíž součástí je i herec David Suchařípa.
Se synem sdílel lásku k divadlu, přestože jejich vztah nebyl vždy jednoduchý. Leoš Suchařípa měl na sebe i na své okolí vysoké nároky. Často působil přísně a neústupně. Lidé, kteří ho znali jen povrchně, si někdy mysleli, že je nepříjemný nebo povýšený.
Jeho přátelé však popisovali jiného člověka. Pavlu Landovskému imponovala Suchařípova vzdělanost a schopnost proniknout k podstatě problému. Jan Kačer zase vzpomínal na jeho osobitý humor a nečekané glosy, kterými dokázal rozesmát celou společnost.
Měl rád dlouhé debaty nad knihami, divadlem a politikou. Nesnášel hloupost, povrchnost a přetvářku. Pokud s někým nesouhlasil, dal to většinou velmi jasně najevo.
Po roce 1989: Svoboda, renomé I zdravotní problémy
Sametová revoluce přinesla Suchařípovi možnost pracovat bez ideologických omezení. Pokračoval v divadelní činnosti, objevoval se ve filmu i televizi a stal se respektovanou osobností kulturního života.
Po roce 1989 se jeho filmová kariéra znovu rozběhla. Diváci jej mohli vidět ve filmech Svědek umírajícího času, Vracenky, Byli jsme to my?, Bumerang, Ene bene či v oceňovaném snímku Cesta z města, kde ztvárnil moudrého včelaře. Objevoval se také v řadě televizních seriálů, například Život na zámku, Zdivočelá země, Dobrodružství kriminalistiky nebo Křeček v noční košili. Režiséři oceňovali především jeho schopnost dodat i zdánlivě nenápadné postavě autoritu, inteligenci a zvláštní noblesu.
Ještě větší popularitu přinesl Suchařípovi film Dědictví aneb Kurvahošigutntag z roku 1992. Režisérka Věra Chytilová do něj obsadila řadu výrazných osobností a Suchařípa zde opět dokázal, že i relativně malá role (obchodník jednající s hlavním hrdinou) může být nezapomenutelná.
Právě z tohoto filmu pochází jeho legendární věta „Co je to za člověka?“, kterou si díky Suchařípově typické dikci diváci pamatují dodnes.
Od konce 90. let se však začaly ozývat zdravotní problémy. Suchařípa prodělal infarkt a později také dvě mozkové mrtvice. Tyto události výrazně ovlivnily jeho fyzický stav. Muž, který celý život oplýval energií a intelektuální bystrostí, musel najednou bojovat s omezeními, která mu nemoc přinesla.
Přesto se snažil zůstávat aktivní co nejdéle. Divadlo pro něj nebylo zaměstnáním, ale způsobem života. Ani v době, kdy už zdravotní stav nebyl ideální, neztrácel zájem o kulturní dění a dál sledoval práci svých kolegů.
Poslední roky a Suchařípův odkaz
Leoš Suchařípa zemřel 14. června 2010 ve věku 78 let. Za sebou zanechal mimořádně bohatou stopu v české kultuře. Nebyl hercem, který by sbíral popularitu prostřednictvím skandálů nebo mediálních vystoupení. Jeho síla spočívala v inteligenci, vzdělanosti, osobitosti a schopnosti dodat každé roli nezaměnitelnou hloubku.
Mnozí kolegové po jeho smrti zdůrazňovali, že české divadlo přišlo o výjimečnou osobnost. Jan Kačer jej označil za jednoho z nejvzdělanějších herců své generace. Další kolegové připomínali jeho fenomenální paměť, smysl pro jazyk a schopnost vést nekonečné debaty o umění.
Dnes je Leoš Suchařípa připomínán nejen jako herec, ale také jako kritik, překladatel, publicista a myslitel. Patřil k lidem, kteří dokázali spojit umělecký talent s mimořádným intelektuálním rozhledem. A právě proto zůstává jeho odkaz živý i mnoho let po jeho smrti.
Internetové zdroje
https://cs.wikipedia.org/wiki/Leoš_Suchařípa
https://www.cinoherniklub.cz/index.php/o-divadle/osobnosti/leos-sucharipa
https://www.idnes.cz/kultura/divadlo/leos-sucharipa-zemrel.A100614_105353_divadlo_ob
https://www.lidovky.cz/kultura/zemrel-herec-leos-sucharipa.A100614_105912_ln_kultura_glu
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/302890/tajemstvi-leose-sucharipy-podepsal-spolupraci-s-kgb.html
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/303091/kgb-donutila-sucharipu-spolupracovat-komunisti-mi-vzali-tatu-rika-jeho-syn.html
https://www.fdb.cz/lidi-zivotopis-biografie/28136-leos-sucharipa.html
Knižní zdroje
JUST, Vladimír. Divadlo v totalitním systému. Academia, 2010, 1. vydání. ISBN 978-80-200-1822-7.
KAČER, Jan. K životu. Eminent, 2013, 1. vydání. ISBN 978-80-7281-462-7.
JUST, Vladimír. Činoherní klub 1965–2005. Pražská scéna, 2005, 1. vydání. ISBN 80-86102-49-7.
