Článek
Dětství v meziválečné Praze
Luděk Kopřiva, vlastním jménem Ludvík Kopřiva, se narodil 19. června 1924 v Praha. Vyrůstal v období první republiky, tedy v době, která byla kulturně mimořádně živá a která silně formovala celou jeho generaci. O jeho rodině se nedochovalo mnoho podrobností, ale vyrůstal v poměrně obyčejném měšťanském prostředí, kde se cenila pracovitost, disciplína a vzdělání.
Už od mládí měl blízko k umění, humoru a herectví. Nebyl typem bouřliváka, který by na sebe za každou cenu strhával pozornost. Naopak. Působil spíše nenápadně, ale měl obrovský pozorovací talent. Dokázal přesně odkoukat gesta, mluvu i drobné lidské slabosti, což se mu později nesmírně hodilo při vytváření komických figur.
Dětství prožil ještě ve stínu hospodářské krize a dospívání pak poznamenala druhá světová válka. Právě válečná léta v mnoha umělcích probudila potřebu humoru jako obrany proti těžké době. Kopřiva si tehdy definitivně uvědomil, že chce stát na jevišti.
Konzervatoř, DAMU a tvrdé herecké začátky
Po válce vystudoval Státní konzervatoř v Praze a následně pokračoval na DAMU, kterou dokončil v roce 1948. Už během studií bylo jasné, že nejde o klasického představitele romantických hrdinů. Neměl vzhled filmového milovníka, ale disponoval mimořádně výrazným komickým talentem a nezaměnitelným hlasovým projevem.
Po absolutoriu získal první angažmá v Ostravě. Právě tam se herecky vyprofiloval. Později přešel do Plzně a nakonec zakotvil v pražském Divadle E. F. Buriana, kde strávil velkou část svého profesního života.
Film ho začal obsazovat především do drobných, ale výrazných rolí. Režiséři rychle pochopili, že i když dostane jen pár minut prostoru, divák si ho zapamatuje. Hrál podivíny, úředníky, komické intelektuály i potrhlé umělce. Uměl být směšný, ale nikdy trapný.
Luděk Kopřiva v mládí v jedné ze svých prvních rolí.
Herec vedlejších rolí, který zastínil hlavní hvězdy
Kopřiva patřil k těm hercům, kteří nikdy nebyli typickými „prvními milovníky“, přesto si je publikum pamatovalo možná víc než hlavní protagonisty. Obrovský úspěch zaznamenal například ve filmu Pane, vy jste vdova!, kde ztvárnil afektovaného režiséra Branda. Výrazně zaujal také v Jak svět přichází o básníky jako přecitlivělý choreograf Hugo.
Diváci si ho oblíbili i v televizních seriálech jako Létající Čestmír nebo Křeček v noční košili. Měl dar vytvořit z malé role nezapomenutelnou figurku.
Jeho specialitou byly neurotické, trochu směšné, ale zároveň lidské postavy. Nikdy nepůsobil zle. I když hrál podivína nebo donašeče, vždy v něm bylo něco tragikomického.
Farář Otík: role, která ho proslavila navždy
Skutečný nesmrtelný status mu ale přinesla až role faráře Otíka v trilogii Slunce, seno, jahody, Slunce, seno a pár facek a Slunce, seno, erotika režiséra Zdeněk Troška.
Otík byl dobrosrdečný vesnický kněz, který neustále bojoval s drbnami, klepy a „mravním úpadkem“ vesnice. Kopřiva postavu pojal geniálně – jako člověka přehnaně zbožného, ale zároveň lidského a komicky bezmocného. Jeho výrazy „Sodoma Gomora!“ nebo „Panenko Maria Podsrpenská!“ zlidověly natolik, že je lidé používají dodnes.
Zdeněk Troška často vyprávěl historky z natáčení. Jedna z nejslavnějších vznikla během pauzy v Hošticích, kdy za Kopřivou přišla starší paní s prosbou, zda by nepokřtil dítě. Herec ji prý s typickým černým humorem odpověděl, že dítě klidně pokřtí, „ale bude jí to houby platné“. Historka dokonale vystihovala kontrast mezi laskavým filmovým farářem a civilním Kopřivovým cynickým humorem.
Po uvedení filmu mu lidé už téměř neřekli jinak než „velebnosti“. Role se na něj přilepila natolik silně, že zastínila mnoho jiných jeho výkonů. Jedna z historek říká, že nesnášel, když někdo kazil záběry kvůli smíchu. Zatímco u Troškových komedií bývala na place často uvolněná nálada, Kopřiva bral natáčení téměř „divadelně vážně“. Když někdo opakovaně zkazil scénu, uměl se prý naštvat a procedit něco ve stylu: „Tak buď to hrajeme, nebo jedeme do hospody rovnou.“
Jaký byl ve skutečnosti?
V soukromí byl Luděk Kopřiva úplně jiný než farář Otík. Nebyl asketický ani přehnaně spořádaný. Kolegové ho popisovali jako inteligentního, ironického a někdy dost sarkastického člověka. Vyhýbal se hereckým intrikám a pomluvám, ale současně uměl být tvrdohlavý a velmi náladový.
Měl také pověst bohéma a milovníka žen. Podle vzpomínek známých nebyl zrovna vzorem manželské věrnosti. Zamlada byl prý překvapivě charismatický a ženám se líbil mnohem více, než by se z jeho pozdějších filmových rolí zdálo. Současně byl ale velmi žárlivý a citově komplikovaný.
Jeho první manželka Olga zemřela na rakovinu, což ho silně poznamenalo. Dlouho se s její smrtí nedokázal vyrovnat. Až ve vyšším věku našel novou partnerku Evu, s níž prožil poslední roky života. Děti nikdy neměl.
Objevují se také zmínky, že měl sklony k melancholii a uzavíral se do sebe. Nebyl typem herce, který by miloval večírky a veřejnou pozornost. Měl rád klid, soukromí a cestování. V pozdějších letech žil spíše stranou společnosti.
Někteří kolegové o něm mluvili jako o pedantovi. Zakládal si na přesnosti, dochvilnosti a profesionálním přístupu. Na place býval dokonale připravený. I proto si ho režiséři tolik vážili.
Byl mistrem malých rolí, ale mrzelo ho to
Patřil k hercům, které znal skoro každý, ale málokdo si pamatoval jméno. Hrál stovky epizodních rolí: úředníky, dědky, opilce, hospodské nebo podivíny. Ačkoliv byl velmi obsazovaný, údajně ho někdy trápilo, že nikdy nedostal opravdu velkou hlavní filmovou roli. Měl pocit, že ho režiséři berou jen jako „figurkáře“.
Alkohol a podivínské zvyky
V hereckém prostředí 60.–80. let byl alkohol téměř všudypřítomný a Kopřiva se tomu prostředí nevyhnul. Nešlo o vyložené skandály jako u některých jiných herců, ale kolegové zmiňovali, že uměl po představení posedět velmi dlouho. Přesto nikdy nepatřil mezi bouřlivé hospodské rváče — spíš melancholické tiché pijáky.
Měl pověst zvláštního samotářského člověka. Byl velmi spořivý, někdy až úzkostlivě. Někteří kolegové vzpomínali, že nosil staré oblečení mnoho let a nerad utrácel peníze, přestože byl známý herec. Zároveň byl prý posedlý pořádkem v textech a rekvizitách
Ostrý humor a pošťuchování kolegů
Luděk Kopřiva měl zajímavý vztah například s Vladimírem Menšíkem, se kterým tvořili naprostý osobnostní protiklad. Menšík byl hlučný, spontánní, miloval společnost a hospody, zatímco Kopřiva býval uzavřený a spíš melancholický. Vyprávělo se, že Menšík se ho občas snažil „rozveselit“, ale Kopřiva reagoval jen ironickými poznámkami. Přesto se respektovali jako herci.
Poměrně známá byla jeho nervozita vůči režisérům. K některým měl až přehnaný respekt a bál se kritiky. U režiséra Oldřicha Lipského prý býval před natáčením hodně stažený, protože Lipský měl pověst precizního tvůrce a nesnášel nepřesnosti. Kopřiva pak často opakoval texty ještě těsně před kamerou.
Zajímavý byl i jeho vztah s Josefem Kemrem. Oba působili jako „lidoví dědkové“, ale povahově byli úplně jiní. Kemr byl duchovně založený a hodně přemýšlivý člověk, zatímco Kopřiva měl spíš černý, skeptický humor. Údajně spolu dokázali vést dlouhé debaty o herectví i stáří, ale Kopřiva si z Kemrovy zbožnosti někdy dělal jemné ironické poznámky.
Nemoc a smutný konec života
Na sklonku života začal Kopřiva bojovat s Parkinsonovou chorobou. Nemoc mu postupně brala sílu, pohyb i energii. Herec, který celý život sršel komikou a pohybovou přesností, najednou těžce nesl třes rukou a fyzické omezení.
Poslední roky prožil v ústraní v obci Čtyřkoly na Benešovsku se svou druhou ženou Evou. Už téměř nevystupoval na veřejnosti a stáhl se z hereckého života. Parkinsonova nemoc postupovala velmi rychle a psychicky ho vyčerpávala.
Luděk Kopřiva zemřel 2. října 2004 ve věku osmdesáti let. Jeho odchod zasáhl nejen kolegy, ale i několik generací diváků, pro které byl symbolem laskavého českého humoru.
Hrob Luďka Kopřivy na Vyšehradě
Význam pro český film
Luděk Kopřiva nikdy nepatřil mezi herce velkých dramatických hlavních rolí. Přesto se stal jednou z nejvýraznějších tváří české komedie druhé poloviny 20. století. Dokázal vytvořit unikátní typ postavy – směšné, neurotické, někdy trochu trapné, ale vždy lidské.
Právě v tom spočívala jeho genialita. Nehrál hrdiny, ale obyčejné lidi se slabostmi. A diváci se v nich poznávali.
Jeho farář Otík patří mezi nejikoničtější komické postavy českého filmu vůbec. Dodnes je pravidelně reprízován v televizi a jeho hlášky dávno zlidověly. Kopřiva tak zůstává důkazem, že i herec vedlejších rolí může být nesmrtelný.
Internetové zdroje
https://zivotopis.osobnosti.cz/ludek-kopriva.php
https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/filmovy-farar-otik-podlehl-nemoci.A041005_123906_filmvideo_kot
https://www.onlymen.cz/kultura/farar-otik-ze-slunce-seno-ludek-kopriva-si-uzival-naruc-milenek-znicila-ho-oskliva-nemoc/
https://www.super.cz/clanek/celebrity-ludek-kopriva-80-rozhodne-jako-zbozny-farar-otik-nezil-po-sedmdesatce-si-nasel-novou-lasku-716716
https://www.dotyk.cz/magazin/ludek-kopriva-zamlada/
https://zivotopisyonline.cz/ludek-kopriva-herec-ktery-vdechl-zivot-i-tem-nejmensim-rolim/
Knižní zdroje
BŘEZINA, Václav. Lexikon českého filmu: herci, režiséři, filmy. Praha: Nakladatelství XYZ, 1998. 1. vydání. ISBN 80-85840-25-9.
FIKEJZ, Miloš. Český film: herci a herečky. Praha: Libri, 2006. 1. vydání. ISBN 80-7277-354-6.
BROŽ, Jaroslav; FRÍDA, Myrtil. Historie československého filmu. Praha: Orbis, 1966. 1. vydání.
BLAHOVÁ, Jindřiška. Svět českého filmu. Praha: Academia, 2014. 1. vydání. ISBN 978-80-200-2396-0.
