Článek
S Martinem jsme spolu žili skoro dvacet let a za tu dobu jsem si zvykla, že máme každý trochu jiné zájmy. On rád sledoval fotbal, já četla nebo chodila s kamarádkou na kávu. Nikdy jsme se nesnažili jeden druhého předělávat. Jenže s přibývajícími roky se naše společné chvíle začaly smrskávat na běžný provoz domácnosti, nákupy, návštěvy rodičů a občasnou večeři někde ve městě. Děti už byly skoro dospělé, dcera Klára studovala v Olomouci a syn Tomáš trávil většinu času s přáteli. Najednou jsme měli doma víc prostoru, ale nějak jsme ho neuměli využít.
Martinovi bylo dvaapadesát a na jaře se rozhodl, že začne chodit na túry. Nejdřív šlo o nenáročné výlety po okolí, pak si pořídil kvalitní boty, batoh, trekové hole a začal si plánovat trasy v Beskydech. Vracel se unavený, ale spokojený. Vyprávěl mi o výhledech, o cestách, které vedly přes louky, o hospodách, kde si dával polévku. Bylo vidět, že mu to prospívá. Po práci býval méně podrážděný a dokonce se přestal tolik rozčilovat kvůli maličkostem. Přála jsem mu to. Jen mě trochu mrzelo, že jsem u toho nebyla.
Jednou v sobotu se vrátil z výletu a já mu zrovna chystala većeři. Položil batoh do předsíně, sundal bundu a začal mi vyprávět, že s kamarádem Petrem vyšli na Lysou horu. Petr byl jeho kolega z práce, který se k němu přidal teprve nedávno. Poslouchala jsem, jak se jim šlo, kde zastavili a jaké bylo počasí. Pak jsem se ho zeptala, jestli bych někdy nemohla jít s nimi. Nechtěla jsem žádnou náročnou trasu, klidně jen něco kratšího. Martin se na chvíli zarazil.
„To by tě asi nebavilo. My chodíme docela rychle.“
Řekla jsem mu, že mi nevadí, když půjdou pomaleji, nebo že si můžeme vybrat jinou trasu. Místo odpovědi jen pokrčil rameny. Přisoudila jsem to tomu, že si potřebuje odpočinout, a dál jsem to neřešila.
V dalších týdnech se ale jeho výlety staly pravidlem. Každou sobotu nebo neděli odcházel brzy ráno a vracel se odpoledne. Někdy s Petrem, jindy sám. Já mezitím uklízela, vařila, jezdila za maminkou nebo se snažila dohnat věci, na které během týdne nebyl čas. Občas jsem mu připomněla, že bychom mohli vyrazit spolu. Vždycky našel nějaký důvod, proč to není ideální. Jednou měl být výlet příliš dlouhý, podruhé moc prudký, potřetí zase špatné počasí. Začala jsem mít pocit, že mě na svých cestách vlastně nechce.
V létě jsem se rozhodla, že mu to řeknu přímo. Nechtěla jsem se hádat ani mu vyčítat, že má koníček. Jen jsem chtěla vědět, proč se tak brání tomu, abych se přidala. Seděli jsme večer na terase, Martin si prohlížel mapu a já mu řekla, že bych ráda začala chodit na výlety pravidelně. Že bychom mohli mít něco společného, co nebude jen nákup a návštěva u rodičů.
„Já si ale na těch výletech potřebuju odpočinout od všeho,“ odpověděl. „Nechci pořád řešit, jestli je někomu zima, jestli ho bolí nohy nebo jestli už chce domů.“
Ta věta mě zasáhla víc, než bych čekala. Vždyť jsem mu nikdy neřekla, že bych nezvládla ujít několik kilometrů. Nebyla jsem žádná sportovkyně, ale ani člověk, který by se po hodině chůze musel posadit na lavičku. Navíc jsem měla pocit, že právě společný výlet by mohl být příležitostí, jak se k sobě zase trochu přiblížit.
Několik dní jsem o tom přemýšlela. Pak jsem si řekla, že to možná přeháním. Martin měl právo na svůj čas a já jsem si mohla najít vlastní aktivitu. Přihlásila jsem se na kurz nordic walkingu, který pořádali v našem městě. Nešlo mi o to, abych mu něco dokazovala. Chtěla jsem se prostě hýbat a nebýt pořád jen doma.
Na první lekci jsem poznala Janu, ženu přibližně mého věku, která také začínala. Byla rozvedená, pracovala v knihovně a měla dvě dospělé děti. Brzy jsme se domluvily, že spolu budeme chodit na kratší výlety. Bylo mi s ní dobře. Nemusela jsem se omlouvat, že jdu pomaleji, ani poslouchat, že jsem si měla vzít jiné boty. Martin o tom věděl a nijak to nekomentoval.
Všechno se změnilo jednoho večera na začátku září. Seděla jsem v obýváku, Martin byl v koupelně a jeho telefon ležel na stole. Přišla mu zpráva z turistické skupiny, do které se přihlásil. Nechtěla jsem mu číst soukromé zprávy, ale na displeji se objevilo upozornění na nový komentář pod jeho příspěvkem. Zaujala mě formulace, protože jsem věděla, že Martin žádný příspěvek o turistice na svém profilu nemá.
Otevřela jsem aplikaci, kterou jsem sama používala jen občas. V jedné skupině zaměřené na turistiku jsem našla jeho inzerát. Hledal parťáka na pravidelné víkendové výlety po Beskydech a okolí. Napsal, že je mu dvaapadesát, má rád přírodu, dlouhé trasy a pohodovou společnost. Nechtěl chodit sám a rád by poznal někoho, kdo má podobné tempo a zájmy.
Nebyla tam žádná zmínka o manželce. Ani o tom, že doma má někoho, kdo se s ním chtěl vydat na stejné cesty.
Zůstala jsem sedět s telefonem v ruce a četla ten text pořád dokola. Nešlo mi o to, že hledal někoho na výlety. To bych dokázala pochopit. Ale proč mi tvrdil, že ho moje přítomnost obtěžuje, a přitom si veřejně hledal někoho jiného? Proč se mnou nechtěl jít ani na obyčejnou procházku, když byl ochotný plánovat pravidelné výlety s cizím člověkem?
Když vyšel z koupelny, telefon jsem položila na stůl a zeptala se ho, jestli mi chce něco říct. Nejdřív nechápal, o čem mluvím. Pak jsem mu ukázala inzerát. V jeho obličeji se objevilo překvapení, které rychle vystřídalo podráždění.
„To je jen turistický parťák. Co z toho zase děláš?“
Řekla jsem mu, že mi nejde o inzerát samotný, ale o to, že mě odmítá, zatímco někoho jiného hledá. Martin si sedl a chvíli mlčel. Potom začal vysvětlovat, že se mnou by to bylo jiné. Že jsme manželé, že spolu trávíme dost času a že potřebuje mít něco vlastního.
„Ale já ti přece nechci brát tvoje výlety,“ odpověděla jsem. „Chtěla jsem jen občas jít s tebou.“
Přiznal, že už mu několik lidí napsalo. Jedna žena z Frýdku-Místku, muž z Ostravy a také někdo z okolí Vsetína. Prý se zatím s nikým nedomluvil, ale chtěl si vybrat člověka, který mu bude vyhovovat. Když jsem se ho zeptala, jestli by mu vadilo, kdybych si podobným způsobem hledala někoho na společné večeře nebo víkendové výlety, odsekl, že to je něco jiného.
Následující dny jsme spolu mluvili jen o běžných věcech. Martin se tvářil, že je všechno vyřešené, zatímco já jsem se snažila pochopit, co vlastně hledá. Nebála jsem se, že by mě okamžitě opustil kvůli jiné ženě. Spíš jsem si uvědomila, že mu možná vyhovuje život, ve kterém má doma jistotu, ale volný čas si představuje bez své manželky.
O týden později mi řekl, že se domluvil s mužem jménem Roman. Měli jet v sobotu na túru do Javorníků. Zmínil to při večeři, jako by šlo o naprosto obyčejnou informaci. Zeptala jsem se, jestli by mi nevadilo, kdybych se přidala. Martin se na mě podíval a řekl, že už jsou domluvení.
V sobotu ráno jsem odjela s Janou na výlet do okolí Velkých Karlovic. Ušly jsme asi dvanáct kilometrů, zastavily se na oběd a vrátily se domů unavené, ale spokojené. Martin přijel téměř ve stejnou dobu. Vyprávěl, že Roman byl fajn chlap a že si výlet užili. Já mu řekla, že jsem byla také na pěkné trase. Chvíli jsme si povídali a pak jsme každý začali dělat něco svého.
Navenek se nic zásadního nezměnilo. Stále jsme spolu bydleli, platili účty, plánovali návštěvy dětí a občas se dívali na televizi. Jen jsem přestala automaticky počítat s tím, že Martinův volný čas bude jednou také náš společný. Začala jsem si plánovat vlastní víkendy a nečekala, až mi oznámí, kam jede.
Po několika týdnech mi sám navrhl, že bychom mohli vyrazit na kratší výlet. Prý našel trasu, která by se mi mohla líbit. Neodpověděla jsem hned. Nebyla jsem uražená, jen jsem potřebovala vědět, jestli to myslí vážně, nebo jestli se snaží napravit nepříjemnou situaci.
Nakonec jsem souhlasila. Vyrazili jsme v neděli ráno a šli několik hodin lesem. Martin mi ukazoval místa, která už znal, a já mu vyprávěla o svých výletech s Janou. Bylo to příjemné, ale zároveň jsem si uvědomovala, že už nechci být člověkem, který se musí doprošovat o společný čas.
Doma jsem mu řekla, že bych byla ráda, kdybychom si občas vyhradili víkend jen pro sebe. Ne každý, ne pravidelně a ne za každou cenu. Jen abychom se nemuseli pořád míjet.
Martin souhlasil. Nevím, jestli mu konečně došlo, jak moc mě jeho inzerát zasáhl, nebo jestli jen pochopil, že už nebudu čekat, až si na mě udělá místo. Jeho turistický parťák Roman mu zůstal a já dál chodila s Janou. Někdy jsme vyrazili všichni společně, jindy každý zvlášť.
A možná právě tohle bylo na celé věci nejpodivnější. Dvacet let jsem měla za to, že manželství znamená, že člověk automaticky patří do života toho druhého. Teď jsem věděla, že to tak úplně není. Martin si mohl hledat někoho na hory. Já jsem si zase mohla hledat vlastní cestu, aniž bych mu musela vysvětlovat, proč na ni chci vyrazit.
Příběh byl zpracován na základě předlohy, kterou poskytla autorova čtenářka. Jména a postavy jsou v něm fiktivní. Příběh je psán v 1. osobě z pozice vypravěčky.
