Článek
S Lucií jsme se o dítěti bavili už před svatbou. Oba jsme chtěli rodinu, jen jsme si říkali, že na to půjdeme postupně. Nejdřív jsme splatili část půjčky na byt, potom jsme si udělali menší svatbu a začali plánovat, jak si zařídíme pokoj pro miminko. Když se první rok nic nedělo, nijak jsme to neřešili. Lucie vysadila antikoncepci a já měl za to, že těhotenství prostě přijde, až přijde.
Jenže uběhl další rok a pořád nic. Zpočátku jsme o tom mluvili celkem klidně, později už se k tématu vracela hlavně Lucie. Začala si počítat plodné dny, stahovala si aplikace a kupovala ovulační testy. Já se snažil být jí oporou, ale postupně jsem měl pocit, že se z našeho společného života stává jeden dlouhý pokus o početí. Když jsme šli někam na večeři, řešili jsme, jestli je vhodný den. Když jsme měli volný víkend, Lucie připomněla, že bychom neměli promarnit další měsíc. Nechtěl jsem jí vyčítat, že po dítěti touží. Jen jsem si přál, abychom občas dokázali být zase obyčejný pár.
První větší hádka přišla na jaře, když mi oznámila, že bych měl zajít na spermiogram. Do té doby byla na gynekologických vyšetřeních především ona. Lékař jí prý řekl, že by bylo dobré vyšetřit i mě, aby se zjistilo, jestli problém není na mé straně. Neměl jsem s tím medicínsky žádný problém, ale představa, že mám odevzdat vzorek do kelímku a někdo ho bude v laboratoři zkoumat, mi byla nepříjemná. Řekl jsem, že se objednám, až budu mít trochu volněji v práci.
Lucie se na mě podívala, jako bych jí právě oznámil, že dítě vlastně nechci. Začala mluvit o tom, že ona už absolvovala tolik vyšetření, že bere vitamíny a hlídá si všechno možné, zatímco já pořád jen odkládám jeden odběr. Nakonec mi řekla, že pokud to s rodinou myslím vážně, nemám důvod se tomu vyhýbat. Slovo donutila by možná bylo přehnané, ale já už nechtěl další večer strávit hádkou. Druhý den jsem zavolal do kliniky a domluvil si termín.
Lucie se potom uklidnila a začala mi připomínat, co si mám vzít s sebou a kdy mám přijít. Před vyšetřením jsem měl několik dní dodržovat pokyny kliniky a vzorek odevzdat podle jejich instrukcí. Samotný odběr nebyl žádný příjemný zážitek, ale nakonec jsem to měl za sebou. Výsledky měly přijít až za několik dní. Cestou domů jsem Lucii napsal, že jsem tam byl a že teď musíme počkat. Odpověděla mi, že je ráda, a poslala srdíčko.
V tu chvíli jsem si myslel, že nejhorší část máme za sebou. Jenže o dva dny později jsme jeli na nedělní oběd k jejím rodičům. Její matka Věra měla ve zvyku probírat před celou rodinou věci, které se jí někdo svěřil mezi čtyřma očima. Už jsem si na to za ty roky zvykl, ale většinou šlo o sousedy, příbuzné nebo o to, kdo si koupil nové auto a kolik asi stálo.
Tentokrát seděla u stolu i Luciina sestra Petra s manželem. Ještě jsme ani nedojedli polévku, když Věra prohodila, že je dneska hrozně těžké založit rodinu a že někdy člověk až pozdě zjistí, kde je problém. Nevěnoval jsem tomu pozornost. Pak se ale otočila přímo ke mně a pronesla, že hlavně musíme být s Lucií připravení na to, že vlastní děti možná mít nebudeme.
Položil jsem lžíci na talíř. Lucie zůstala sedět a dívala se do stolu. Její sestra se přestala usmívat a její manžel najednou začal velmi soustředěně krájet maso. Zeptal jsem se Věry, co tím myslí. Odpověděla, že přece ví, že jsme byli na vyšetřeních, a že Lucie jí říkala, že to zatím nevypadá dobře. Potom dodala, že podle všeho bude problém nejspíš u mě.
V tu chvíli jsem nevěděl, jestli jsem se přeslechl. Výsledky jsem ještě neměl. Nikdo mi nic neřekl a ani lékař nemohl z jediného dosud nevyhodnoceného vyšetření určit, jestli jsem neplodný. Věra přesto mluvila, jako by už měla v ruce lékařskou zprávu. Když jsem se jí zeptal, kdo jí něco takového řekl, jen mávla rukou a poznamenala, že se přece nemusíme tvářit, jako by šlo o nějaké tajemství.
Oběd jsme dokončili v podivném tichu. Petra se mě při odchodu snažila ujistit, že to matka určitě nemyslela zle, ale ani ona nedokázala vysvětlit, proč vůbec něco takového vytahovala před ostatními. V autě jsem se Lucie zeptal, co přesně své matce řekla. Chvíli mlčela a potom přiznala, že jí po telefonu pověděla o mém vyšetření. Prý byla nervózní a potřebovala se někomu svěřit. O tom, že jsem neplodný, údajně nemluvila.
Nevěděl jsem, co mě rozčílilo víc. Jestli to, že její matka bez jediného výsledku rozhodla o mém zdraví, nebo že se o mém intimním vyšetření dozvěděla celá rodina. Lucie mi opakovala, že jí to určitě špatně vysvětlila a že Věra si věci ráda přibarvuje. Jenže já jsem si dobře pamatoval, jak jistě její matka u stolu mluvila. Nebyla to žádná opatrná úvaha. Bylo to oznámení.
Večer jsem Lucii řekl, že nechci, aby se o výsledcích vyšetření dozvídal kdokoli další. Nejdřív se bránila tím, že přece nemůže být na všechno sama a že její matka je člověk, kterému se svěřuje celý život. Připomněl jsem jí, že jsem na vyšetření šel hlavně proto, abychom spolu zjistili, proč se nám nedaří mít dítě. Ne proto, abych se stal tématem nedělního oběda. Nakonec uznala, že to přehnala, ale zároveň mi vyčetla, že se kvůli jedné poznámce chovám, jako by mě její rodina veřejně ponížila.
Další dny byly nepříjemné. Petra mi napsala, že se omlouvá za matku a že o tom nikomu dalšímu říkat nebude. Z její zprávy jsem pochopil, že Věra už stihla stejnou verzi příběhu probrat také s tetou a jednou sestřenicí. Najednou se mě lidé, kteří se mě dřív ptali jen na práci nebo na auto, vyptávali, jak se nám daří a jestli už víme, na čem jsme. Jeden vzdálený příbuzný mi dokonce doporučil nějakého léčitele, který prý pomohl známému páru. Odpovídal jsem stručně a snažil se rozhovory rychle ukončit.
Když výsledky konečně dorazily, zavolali mi z kliniky, že se mám dostavit na konzultaci. V čekárně jsem seděl s papírem v ruce a měl pocit, že ať se dozvím cokoli, už to nebude jen mezi mnou a Lucií. Nakonec se ukázalo, že některé hodnoty jsou mimo referenční rozmezí a bude potřeba další vyšetření. Lékař mi vysvětlil, že jeden spermiogram nemusí dát definitivní odpověď a že z výsledku nelze jednoduše vyvodit, že nemohu mít děti. Doporučil mi další postup a kontrolní odběr.
Když jsem to řekl Lucii, rozplakala se. Ne proto, že by se ukázalo něco jednoznačně špatného, ale protože si uvědomila, jak daleko jsme se nechali zatlačit strachem a očekáváním. Seděli jsme doma u kuchyňského stolu a dlouho mluvili o tom, co všechno jsme poslední měsíce dělali jen proto, že jsme měli pocit, že už bychom dávno měli být rodiči. Řekl jsem jí, že další vyšetření podstoupím a že chci vědět, jak na tom jsme. Zároveň jsem jí ale oznámil, že její matka se o dalších výsledcích nic nedozví.
Lucie to přijala nerada. Tvrdila, že pokud se nám podaří otěhotnět, bude to stejně chtít říct rodičům a že se nemůžeme tvářit, že se nic neděje. Souhlasil jsem s tím, že jim jednou můžeme oznámit, co sami uznáme za vhodné. Nehodlal jsem ale předem probírat každou návštěvu lékaře, každou hodnotu ani každou naši obavu. Nebyl jsem připravený snášet další rodinné porady o svém těle.
Nejtěžší rozhovor mě čekal s Věrou. Zavolal jsem jí, protože jsem nechtěl, aby se celá věc dál řešila přes Lucii. Řekl jsem jí, že výsledky ještě nebyly známé, když o mé neplodnosti mluvila před rodinou, a že takové tvrzení neměla právo šířit. Chvíli se hájila tím, že se o nás bála a že chtěla ostatním vysvětlit, proč zatím nemáme děti. Když jsem jí odpověděl, že nikomu nic vysvětlovat nemusela, urazila se. Prý se člověk dneska nemůže ani zajímat o vlastní rodinu, aby nebyl hned za špatného.
Nečekal jsem, že se mi omluví. Přesto mě překvapilo, jak snadno dokázala obrátit situaci tak, že se nakonec cítila ukřivděná ona. Na další rodinné setkání jsme pak nějakou dobu nešli. Lucie tam občas zajela sama, což mi vadilo méně, než jsem čekal. Naše manželství kvůli tomu nebylo ze dne na den jiné, ale nějakou dobu mezi námi zůstávalo napětí. Kdykoli její telefon večer zazvonil a na displeji se objevila matka, přistihl jsem se, že zbystřím.
Kontrolní vyšetření mě teprve čekalo a nevěděli jsme, jak celý příběh dopadne. Mohlo nás čekat další vyšetřování, léčba nebo třeba úplně jiná cesta k rodičovství. Nechtěl jsem předbíhat. Vadilo mi ale, že ještě předtím, než jsme vůbec znali odpověď, mě někdo v rodině zařadil do jedné kolonky a začal o mně mluvit, jako by bylo rozhodnuto.
S Lucií jsme se nakonec dohodli, že si další kroky necháme pro sebe, dokud sami nebudeme vědět, co chceme sdílet. Nebyla to žádná velká změna. Pořád jsme se občas pohádali a její matka se mnou při návštěvách mluvila o něco chladněji než dřív. Já jsem však nikdy nedokázal zapomenout na ten oběd, na její jistý hlas a na pohledy ostatních u stolu.
Příběh byl zpracován na základě předlohy, kterou poskytl autorův čtenář. Jména a postavy jsou v něm fiktivní. Příběh je psán v 1. osobě z pozice vypravěče.
