Článek
Když se v kostele rozezněly první tóny, okamžitě jsem poznala, co to je. Nemusela jsem ani zvednout hlavu. Tu melodii jsem měla za ta léta tak zažitou, že bych ji poznala i uprostřed hlučné hospody. Jenže tentokrát ji nezpíval můj manžel. Seděla jsem v první lavici, vedle sebe měla dceru a před sebou rakev, a poprvé za celých čtyřicet let mi ta písnička nepřipadala protivná. Rozplakala jsem se tak, že mi dcera musela podat kapesník. A přitom jsem si ještě před týdnem říkala, že až bude po všem, budu mít konečně klid.
S Karlem jsme se nehádali proto, že bychom se neměli rádi. Aspoň si to dnes myslím. Spíš jsme spolu neuměli být tak, abychom si navzájem nepřekáželi. Karel měl ve zvyku nechávat věci tam, kde mu zrovna odpadly od rukou. Šroubovák ležel na kuchyňské lince, ponožky vedle postele a noviny na záchodě tak dlouho, až se jim začaly kroutit rohy. Já zase potřebovala mít všechno podle svého, a když něco nebylo na svém místě, nedokázala jsem to přejít. On mi říkal, že jsem generál, já jemu, že je nepořádné dítě. Někdy jsme se tomu večer zasmáli, jindy jsme spolu nemluvili až do druhého dne.
Byli jsme obyčejní manželé. Vychovali jsme dvě děti, spláceli hypotéku na dům, jezdili na dovolenou k rybníku a o víkendech navštěvovali příbuzné, i když se nám občas nechtělo ani jednomu. Karel pracoval jako zámečník, já většinu života v obchodě. Když jsem přišla unavená z práce, čekala mě domácnost, zatímco on si sedl k televizi. Když jsem mu to vyčetla, tvrdil, že přece celý den dřel. Na to jsem mu odpovídala, že já snad v práci sedím na zadku. Věty, které jsme si říkali, se za ty roky opakovaly tak často, až jsme je dokázali předvídat ještě dřív, než je ten druhý vyslovil.
A pak tu byla ta písnička.
Karel měl rád staré české písně, především jednu, kterou si pouštěl na chalupě, v autě a někdy také při práci v garáži. Neuměl zpívat. To nebyla moje zlomyslnost, to byl prostě fakt. Trefil se do melodie přibližně v polovině případů a zbylé tóny si upravoval podle toho, jak mu zrovna vyhovovaly. Přesto si ji broukal s takovou jistotou, jako by měl za chvíli vystoupit před vyprodaným sálem.
Poprvé jsem mu zakázala zpívat u nedělního oběda. Dcera tehdy přivedla přítele a Karel se rozhodl, že hosty pobaví. Sotva jsme dojedli polévku, opřel se na židli a spustil. Já se snažila tvářit, že ho neslyším, ale když začal refrén, nevydržela jsem to.
„Karle, prosím tě, už toho nech. Tohle se nedá poslouchat.“
Dcera se zasmála a její přítel sklopil oči k talíři. Karel přestal zpívat, odsunul židli a šel si do garáže pro cigarety. Tehdy jsem to považovala za vyhranou bitvu. Dokonce jsem si večer pochvalovala, že jsem ho konečně přiměla pochopit, že ne každá jeho zábava musí bavit celou rodinu.
Jenže Karel se nevzdal. Za pár dní si písničku pobrukoval znovu. Když jsem ho napomenula, schválně zesílil hlas. Když jsem odešla do jiné místnosti, zpíval dál, abych ho slyšela i přes zavřené dveře. Někdy mě tím dokázal rozčílit tak, že jsem mu řekla věci, které by mě v klidnější chvíli ani nenapadly. Že se chová jako malé dítě. Že už mě unavuje. Že by mohl jednou myslet i na někoho jiného než na sebe.
On se obvykle ušklíbl a odpověděl, že jednou budu ještě ráda, když ho uslyším. Většinou jsem mu na to řekla, ať se nesnaží být vtipný.
Člověk si zvykne, že ten druhý je pořád někde poblíž. Neznamená to, že mu věnuje zvláštní pozornost. Karel byl součástí mého každodenního života podobně jako vrzající dveře na chodbě nebo stará konvice, která potřebovala dvakrát zmáčknout, aby se zapnula. Věděla jsem, kdy přijde z práce, jak si odkašle před vstupem do kuchyně a že po večerním sprchování vždycky nechá mokrý ručník přes koš na prádlo. Vadilo mi to, a přesto jsem si nedovedla představit, že by to jednou dělal někdo jiný.
Poslední roky jsme spolu trávili víc času, protože Karel odešel do důchodu dřív než já. Zpočátku to bylo nesnesitelné. Byl doma, když jsem potřebovala uklidit, seděl v kuchyni, když jsem vařila, a komentoval pořady, na které jsem se chtěla dívat v klidu. Já mu zase připomínala, že by mohl něco opravit, zajet nakoupit nebo konečně vyklidit staré krabice v garáži. Někdy jsem měla pocit, že se nám dům zmenšil na polovinu.
Přesto jsme si vytvořili několik drobných zvyků. V pátek jsme chodili do pekárny pro čerstvé rohlíky a pak si dávali kávu u kuchyňského stolu. Karel si do ní dával dvě kostky cukru, ačkoli mu lékař doporučoval, aby sladké omezil. Já mu to připomínala a on mi odpovídal, že člověk nemusí žít věčně. Tehdy mě ta jeho poznámka rozčilovala. Vždycky jsem měla pocit, že podobnými řečmi jen zakrývá svou neochotu něco změnit.
Pak začal být unavenější. Nejdřív jsem si myslela, že je to věkem. Zadýchával se při cestě do schodů a někdy si po obědě lehl, přestože dřív po jídle nikdy nespal. Když jsem ho přemlouvala, aby šel k lékaři, odbýval mě. Nakonec tam šel, ale na vyšetření, které následovalo, jsme už oba čekali s nepříjemným tušením.
Nemoc postupovala rychleji, než jsme čekali. Najednou se řešily výsledky, termíny, léky a návštěvy nemocnice. Karel se snažil chovat stejně jako dřív, jenže už neměl sílu se tolik přít. Když jsem mu něco vyčetla, většinou jen mávl rukou. Zpočátku mě to dokonce dráždilo. Měla jsem pocit, že mě neposlouchá, že mu na ničem nezáleží. Až později mi došlo, že někdy prostě neměl dost sil ani na obyčejnou hádku.
Jednou večer, když už sotva došel z koupelny do ložnice, jsem mu pomáhala s peřinou. Ležel na zádech a díval se ke stropu. Najednou se zeptal, jestli mu na pohřbu zahrajeme tu jeho písničku.
Nejdřív jsem si myslela, že si dělá legraci.
„To snad nemyslíš vážně. Víš, jak ji nesnáším.“
Podíval se na mě a chvíli mlčel. Pak řekl, že to ví moc dobře. Že právě proto by chtěl, abych si ji jednou poslechla celou. Nechtěla jsem o tom mluvit. Začala jsem rovnat věci na nočním stolku a připomněla mu, že by měl odpočívat. On už nic neřekl. O několik dní později mi tu prosbu zopakoval, tentokrát klidněji. Nakonec jsem slíbila, že to zařídím, hlavně aby přestal naléhat. Tehdy jsem vůbec netušila, jak moc si na ten rozhovor vzpomenu.
Karel zemřel v nemocnici časně ráno. Ještě večer předtím jsem s ním mluvila po telefonu a pohádali jsme se kvůli tomu, že si odmítal vzít další přikrývku. Říkal, že mu není zima, já tvrdila, že se klepe. Nakonec mi oznámil, že se mnou už nechce mluvit, a zavěsil. Chtěla jsem mu zavolat znovu, ale řekla jsem si, že to nechám na ráno. Ráno už mi zavolali z nemocnice.
Dny kolem pohřbu jsem si pamatovala jen útržkovitě. Dcera zařizovala květiny, syn obvolával příbuzné a já seděla doma u stolu, na kterém pořád ležely Karlovy brýle. Několikrát jsem je chtěla uklidit do zásuvky, ale pokaždé jsem je tam nechala. Byly obyčejné, trochu poškrábané, s jednou nožičkou, kterou si před časem sám spravoval. Připadalo mi zvláštní, že člověk může odejít a jeho věci přitom zůstávají tak samozřejmě na svém místě.
Když jsem v kostele zaslechla první tóny jeho oblíbené písně, vybavil se mi Karel v garáži, jak si ji zpívá s otevřenými dveřmi. Viděla jsem ho u kuchyňského stolu, s hrnkem kávy v ruce, i na chalupě, kde si ji pobrukoval při sekání dřeva. Najednou jsem neslyšela falešné tóny. Slyšela jsem jeho hlas. Ten trochu chraplavý, občas zadýchaný hlas, který mě tolikrát přiváděl k šílenství a který už nikdy neuslyším.
Rozplakala jsem se. Ne potichu, jak jsem si před pohřbem představovala, ale tak, že se po mně několik lidí otočilo. Dcera mě objala kolem ramen a já se jí chytila za ruku. Na okamžik jsem měla pocit, že musím vstát, dojít k rakvi a Karlovi říct, že už může přestat. Že už jsem to pochopila. Že si tu písničku může zpívat, jak chce, a já už mu do toho nebudu mluvit.
Jenže rakev zůstávala zavřená a hudba pokračovala.
Po pohřbu se lidé sešli v restauraci. Přinášeli mi kávu, ptali se, jestli něco nepotřebuji, a vyprávěli historky, které s Karlem zažili. Jeden jeho kamarád vzpomínal, jak spolu před lety opravovali plot a Karel celou dobu zpíval. Všichni se tomu smáli. Já taky, i když jsem měla tváře ještě mokré od slz. Bylo zvláštní slyšet o svém muži vyprávět jiné lidi. Každý si pamatoval nějakého jiného Karla. Pro někoho to byl veselý kamarád, pro jiného ochotný soused, který přijel pomoct s autem. Já si pamatovala i toho tvrdohlavého chlapa, který mě dokázal rozčílit kvůli maličkosti, a přesto mi po cestě z práce přivezl moje oblíbené koláče, když věděl, že jsem měla těžký den.
Večer jsem se vrátila domů sama. V předsíni stály jeho boty, na věšáku visela bunda a v koupelně zůstal ručník, který jsem mu ráno před odjezdem do nemocnice připomněla, aby pověsil. Sedla jsem si do kuchyně a dlouho se dívala na dvě židle u stolu. Na jedné jsem sedávala já, na druhé Karel. Za celý život jsme se na něm pohádali tolikrát, že bych to nespočítala. Kvůli penězům, kvůli dětem, kvůli návštěvám, kvůli hloupostem, na které si dnes už ani nevzpomenu. A teď mi ta prázdná židle připadala větší než celý pokoj.
V dalších dnech jsem se několikrát přistihla, že mu chci něco říct. Když se mi nepodařilo otevřít zavařovací sklenici, automaticky jsem zavolala jeho jméno. Když jsem v obchodě uviděla jeho oblíbené sušenky, vzala jsem je do ruky a až potom si uvědomila, že už je nemám komu koupit. Jednou večer jsem zapnula rádio a zrovna hráli starou českou písničku. Nebyla to ta jeho, přesto jsem rádio okamžitě vypnula. V domě bylo ticho, ale nebylo to takové to příjemné ticho, které jsem si dřív přála, když Karel zase zpíval nebo komentoval televizi. Tohle ticho se nedalo ničím přehlušit.
Nejvíc mě trápily vzpomínky na věty, které jsem mu říkala v posledních měsících. Že mě unavuje. Že pořád něco chce. Že bych měla klid, kdyby aspoň chvíli nemluvil. Vždycky jsem předpokládala, že se druhý den zase pohádáme a pak se udobříme. Že bude další pátek, další káva, další obyčejný den, kdy mě naštve něčím tak malicherným, že na to večer zapomenu. Nedokázala jsem si představit, že jednou nebude žádné další ráno, kdy mu budu moct říct, ať už konečně zvedne ten ručník ze země.
Nevím, jestli jsme měli šťastné manželství. Kdybych měla vyjmenovat všechno, co mi na Karlovi vadilo, vydržela bych mluvit dlouho. A kdybych měla vyjmenovat všechno, co jsem na něm měla ráda, možná bych se dostala ještě dál. Jen jsem si za ta léta zvykla považovat jeho přítomnost za samozřejmost. Myslela jsem si, že na všechno bude čas. Na omluvu, na klidný rozhovor, na společný výlet, na to, abych mu jednou řekla, že mi vlastně vůbec nevadí, když si zpívá.
Tu písničku jsem si od pohřbu pustila ještě dvakrát. Poprvé jsem ji nedokázala doposlouchat. Podruhé jsem seděla u kuchyňského stolu, před sebou měla jeho starý hrnek a nechala ji hrát až do konce. Nezpívala jsem. Jen jsem poslouchala a vzpomínala, jak se Karel vždycky nadechl před refrénem, jako by se chystal přednést něco nesmírně důležitého.
Někdy si představuji, že sedí vedle mě a zase začne zpívat. Vím přesně, co bych mu řekla. Asi bych obrátila oči v sloup, zavrtěla hlavou a předstírala, že mě to rozčiluje. Ale tentokrát bych ho nechala zpívat až do konce.
A možná bych se k němu dokonce přidala.
Ne proto, že bych tu písničku začala mít ráda. Ale protože bych chtěla ještě jednou slyšet jeho hlas, i kdyby se v každém druhém tónu spletl. Chtěla bych ještě jednou protočit oči nad jeho úsměvem, slyšet jeho kroky na chodbě a pohádat se s ním o něco úplně zbytečného. Vrátila bych mu spoustu slov, která jsem na něj za ty roky vychrlila. Ne všechna. Některá jsem myslela vážně. Ale ta, která jsem říkala jen proto, abych ho umlčela, bych vzala zpátky.
Jenže to nejde. Zůstala mi po něm bunda na věšáku, brýle na nočním stolku a písnička, kterou jsem nesnášela. A také dům, ve kterém je najednou tolik místa, až nevím, co si s ním počít.
Když večer zhasínám v kuchyni, občas se ještě otočím směrem k jeho židli. Jako bych čekala, že se ozve, že mi něco připomene nebo začne zase falešně zpívat. Potom si uvědomím, že tam nikdo nesedí, a zhasnu.
Až teď vím, že nejvíc mi nevadilo jeho zpívání. Vadilo mi, že jsem ho slyšela pořád. Jenže já si nikdy nepřipustila, že jednou přijde den, kdy bych za jediný další refrén dala cokoli.
Příběh byl zpracován na základě předlohy, kterou poskytla autorova čtenářka. Jména a postavy jsou v něm fiktivní. Příběh je psán v 1. osobě z pozice vypravěčky.
