Článek
Křtiny našeho vnuka Filípka měly být příjemným rodinným setkáním. Místo toho se z nich nakonec stala událost, která ještě víc rozevřela trhlinu mezi mnou, synem a jeho rodinou. Už předtím jsem měla s jeho tchyní Radkou napjaté vztahy, ale nikdy by mě nenapadlo, že zajde tak daleko, aby mě nechala doslova vymazat z rodinných fotografií.
Můj syn Marek si vzal Terezu před třemi lety. Od začátku bylo zřejmé, že její matka bude v jejich domácnosti výraznou postavou. Radka měla potřebu všechno organizovat, komentovat a hlavně rozhodovat. Tereza jí téměř nikdy neodporovala. Já jsem se naopak snažila držet stranou. Nechtěla jsem být tchyní, která mladým mluví do života, a už vůbec jsem nehodlala soutěžit s druhou babičkou o to, kdo bude mít u vnuka větší slovo.
Jenže Radka to zřejmě jako soutěž vnímala od začátku.
Na křtiny se nabídla, že zajistí fotografování. Prý má dobrý fotoaparát, focení ji baví a profesionální fotograf by byl zbytečný výdaj. Souhlasila jsem. Sama jsem měla jiné starosti. Připravila jsem Filípkovi zlatý řetízek s křížkem, koupila nové šaty a těšila se, že budeme mít pěkné rodinné fotografie.
Už v kostele mi ale začalo být nepříjemné, jak Radka všechno řídí. Určovala, kdo si kam stoupne, koho si Tereza vezme do náruče a kdy se bude fotografovat. Před kostelem mě postavila na úplný kraj skupiny. Když jsem se chtěla přiblížit k Markovi s Terezou, okamžitě mě požádala, abych ustoupila, protože jí kazím kompozici. Přešla jsem to. Nechtěla jsem dělat scénu na křtinách vlastního vnuka.
Při obědě jsem si Filípka konečně pochovala. Radka nás několikrát vyfotila a dokonce mě pobízela, abych se usmívala. Říkala, že takové snímky budou jednou pro vnuka cennou vzpomínkou. Věřila jsem jí. Vůbec jsem netušila, že se na mě při tom dívá někdo, kdo mě později z těch vzpomínek odstraní.
Fotografie přišly až po měsíci. Tereza mi poslala odkaz na album s tím, že maminka konečně všechno upravila. Sedla jsem si k počítači a začala prohlížet jednu fotografii za druhou. Nejdřív jsem si myslela, že se dívám na špatné album. Byly tam desítky snímků Radky s vnukem, Radky s Terezou, Radky s ostatními příbuznými. Jen já jsem téměř nikde nebyla.
Na společné fotografii před kostelem stáli všichni, ale já chyběla. Na snímcích z restaurace se střídali příbuzní s Filípkem, jen moje fotografie s ním nikde nebyla. Dokonce zmizely i záběry, na kterých jsem stála v pozadí. Radka mě z některých snímků evidentně vymazala při úpravách.
Zavolala jsem jí. Nechtěla jsem se hádat, ale potřebovala jsem slyšet vysvětlení.
Nejdřív tvrdila, že vybrala jen povedené fotografie. Pak dodala, že na některých jsem prý měla nepřirozený výraz a nechtěla mi posílat něco, za co bych se styděla. Nakonec se ale přestala přetvařovat.
„Podívej, já jsem chtěla, aby album vypadalo hezky. Nemusí tam být úplně každý. Tereza má přece svou rodinu a já jsem chtěla zachytit hlavně ji s malým,“ vysvětlila mi.
Zeptala jsem se, jestli tím myslí, že já do rodiny nepatřím.
Odpověděla, že taková slova nepoužila, ale že bych měla pochopit, že některé fotografie mají mít určitou úroveň. Prý se nemám urážet kvůli několika obrázkům.
Zavěsila jsem a dlouho jen seděla u stolu. V hlavě mi běželo, jak mě během celého dne fotografovala, jak mě pobízela k úsměvu a jak se tvářila, že jí záleží na tom, abych měla pěknou vzpomínku. Celou dobu přitom nejspíš věděla, co s těmi snímky udělá.
Rozhodla jsem se, že si o tom promluvím s Terezou. Při další návštěvě jsem si všimla fotoknihy na konferenčním stolku. Radka ji nechala udělat jako dárek mladým. Prolistovala jsem ji a bylo to ještě horší než album. Na téměř každé stránce byla Radka, její manžel nebo jejich příbuzní. Já jsem se objevila pouze na jedné malé skupinové fotografii, kde jsem stála vzadu.
Zeptala jsem se Terezy, jestli jí opravdu nepřipadá zvláštní, že v knize z křtin chybí jedna babička.
Tereza zrudla a začala si rovnat věci na stole. Pak přiznala, že o tom věděla. Radka jí fotografie ukázala ještě před zveřejněním a vysvětlila jí, že některé záběry upravila. Tereza prý nechtěla dělat problémy, protože maminka všechno zařizovala a měla s fotoknihou práci.
Jenže pak z ní vypadlo něco, co mě zasáhlo mnohem víc.
Radce totiž vadilo, že se na fotografiích příliš často objevuji vedle Filípka a Marka. Prý měla pocit, že se snažím být na každém snímku a že se předvádím jako důležitější babička. Některé fotografie jí údajně připadaly jako záměrná demonstrace toho, že jsem součástí jejich nejbližší rodiny.
Musela jsem se zasmát. Hořce, ale opravdu. Vždyť mě sama během focení neustále přesouvala a odstrkovala. A teď jsem se dozvěděla, že jsem se prý vnucovala.
„A tys jí dovolila, aby mě z těch fotografií vymazala?“ zeptala jsem se.
Tereza mi odpověděla, že se do toho nechtěla míchat. Vždyť prý nešlo o nic důležitého.
V tu chvíli jsem jí řekla, že pokud pro ni není důležité, aby se s vlastní babičkou zacházelo slušně, pak máme každá úplně jinou představu o rodině. Nešlo mi o to, abych měla více fotografií než Radka. Chtěla jsem jen, aby se se mnou zacházelo jako s člověkem, který na těch křtinách skutečně byl.
Když se to dozvěděl Marek, pořádně se rozzlobil. Ne na mě, ale na Terezu. Prý mu celou dobu tvrdila, že fotografie jsou normálně vybrané a že album ještě nebylo hotové. Zavolal jí a následovala hádka, kterou jsem slyšela i přes telefon. Tereza mu vyčetla, že se vždycky zastává matky a že zbytečně rozdmýchává spor kvůli fotografiím. Marek jí naopak řekl, že nechápe, jak mohla souhlasit s tím, aby jeho vlastní matku někdo vymazával z rodinných snímků.
Do celé věci se samozřejmě vložila i Radka. Zavolala mi a bez pozdravu spustila, že jsem způsobila zbytečný rozkol mezi mladými. Prý měla právo s fotografiemi nakládat podle svého uvážení a já se teď snažím udělat ze sebe oběť. Nakonec mi sdělila, že jestli mám problém s tím, že její dcera chce mít hezké vzpomínky, měla bych se nad sebou zamyslet.
To už jsem nevydržela.
Řekla jsem jí, že její dcera má právo mít na fotografiích svou matku, ale nemá právo lhát druhým a předstírat, že jedna babička na křtinách skoro nebyla. A že jestli má potřebu vymazávat mě z rodinných fotografií, možná by měla přestat předstírat, že jí jde o rodinu.
Radka mi práskla telefonem.
Od té doby se vztahy ještě zhoršily. Marek se s Terezou kvůli tomu několikrát pohádal a já jsem se ocitla v nepříjemné situaci, kdy nechci synovi rozbíjet manželství, ale zároveň odmítám dělat, že se nic nestalo. Tereza mi sice po několika dnech napsala omluvu, ale byla tak stručná, že z ní nebylo poznat, jestli ji opravdu mrzí, co udělala, nebo jen chce mít klid.
Na další rodinnou oslavu už jsem nepřišla. Marek mi volal, že mě tam čekají, ale já jsem mu řekla, že tentokrát nepřijdu. Nemám zájem sedět u jednoho stolu s Radkou a poslouchat, jak se všichni tváří, že jsme jedna šťastná rodina.
Filípka samozřejmě vídat chci a synovi jsem jasně řekla, že za ním budu chodit dál. Nehodlám ale prosit o každou návštěvu ani se doprošovat místa vedle druhé babičky.
Jednu fotografii z křtin mám nakonec přece jen doma. Marek ji měl uloženou v telefonu. Je na ní Filípek v mém náručí a v pozadí stojí několik hostů. Není nijak dokonalá, ale alespoň na ní nikdo nic nevymazával.
Radka si možná dodnes myslí, že vyhrála nějakou soutěž o nejdůležitější babičku. Tereza jí v tom tehdy pomohla a můj syn kvůli tomu přišel o část důvěry ve vlastní manželku. A já jsem pochopila, že největší problém nebyl v tom, že mě někdo odstranil z fotografií. Mnohem horší bylo, že se na tom podíleli i lidé, kteří se mi potom bez mrknutí oka dívali do očí a tvrdili, že se vlastně nic nestalo.
Příběh byl zpracován na základě předlohy, kterou poskytla autorova čtenářka. Jména a postavy jsou v něm fiktivní. Příběh je psán v 1. osobě z pozice vypravěčky.
