Článek
Když jsme se s manželem Radkem pustili do vyklízení sklepa, čekala jsem hlavně prach, pavouky a věci, které jsme tam za posledních deset let odložili s tím, že se ještě někdy budou hodit. Sklep jsme zdědili spolu s domem po Radkově otci a od té doby se v něm skoro nic nezměnilo. Byly tam staré lyže, zavařovací sklenice, několik rozbitých lamp, krabice s vánočními ozdobami a také spousta věcí, o kterých Radek tvrdil, že jsou po dědovi a že je určitě jednou probereme. Nikdy jsme je neprobrali.
Tentokrát jsme ale potřebovali uvolnit jednu místnost, protože jsme chtěli vyměnit kotel a instalatér nám řekl, že se ke stěně musí dostat přes sklep. V sobotu dopoledne jsme tedy začali nosit krabice ven. Kolem poledne jsem odsunula starou dřevěnou skříň, která stála úplně vzadu, a za ní se objevila nízká kartonová krabice. Byla zalepená zažloutlou páskou a na víku měla tužkou napsáno jen „děti“.
Myslela jsem, že jde o Radkovy školní věci. Položila jsem krabici na zem, otevřela ji a začala se prohrabovat papíry. Byly tam kresby. Spousta kreseb. Některé byly na obyčejných linkovaných listech, jiné na zadních stranách starých účtenek nebo reklamních letáků. Podle barev a stylu bylo jasné, že je kreslilo malé dítě. Na jednom obrázku byl dům se čtyřmi okny, vedle něj strom a podivně velké slunce. Na jiném byly tři postavy držící se za ruce. U některých byly napsané věty, které se daly jen obtížně přečíst.
Nejvíc mě zaujalo, že na několika kresbách bylo stejné jméno.
Tonda.
Bylo napsané někdy tiskacími písmeny, jindy dětským kostrbatým písmem. Na jednom obrázku stálo „TONDA U DOMU“, na jiném „TONDA A MAMINKA“. Na dalším byla postava s modrou čepicí a vedle ní červeným fixem „Tonda“.
Nejdřív jsem se tomu zasmála. Tonda bylo přece běžné klučičí jméno. Jenže já jsem v domě nikoho takového neznala. Radek měl sestru Kláru, která měla dvě dcery. Jeho otec byl jedináček. O žádném Toníkovi nebo Tondovi v rodině nikdy nemluvil. A protože jsem Radkovu rodinu znala už přes patnáct let, začalo mi vrtat hlavou, proč jsou ty kresby schované právě tady.
„Tohle je tvoje?“ zeptala jsem se, když Radek přišel dovnitř.
Podíval se na obrázky a hned zavrtěl hlavou.
„Ne. Já jsem kreslil úplně jinak.“
Sedl si na bobek a jednu kresbu vzal do ruky. Chvíli si ji prohlížel. Pak se zamračil.
„Tohle tu bývalo?“
Řekla jsem mu, že nevím. On si pamatoval sklep jen matně. Vyrůstal sice v tom domě, ale do sklepa jako dítě chodil nerad, protože tam byla tma a podle jeho slov tam vždycky něco smrdělo. Když jsem se zeptala, jestli se u nich někdy říkalo jméno Tonda, řekl, že ne.
Prošli jsme ještě několik obrázků. Některé zachycovaly očividně náš dům, přestože byly staré. Poznala jsem například kamenné schody před vchodem a velký ořešák, který stál na zahradě už tehdy. Jeden obrázek měl dokonce nakreslené malé okno v podkroví, které jsme před lety nechali zazdít. To mě zarazilo. Kresby tedy musely pocházet z doby, kdy dům ještě vypadal jinak.
Večer jsem krabici přinesla nahoru. Ne proto, že bych čekala nějaké odhalení, ale protože jsem měla nepříjemný pocit, že ji nechám ve sklepě a ráno už ji tam nenajdu nebo si na ni přestanu dávat pozor. Radek si ze mě dělal legraci, že hledám ducha v krabici s pastelkami. Já mu na to nic neřekla.
Druhý den jsem zavolala Radkově matce Věře.
Byla už několik let v domově pro seniory a pamatovala si věci z mládí lépe než to, co měla před sebou k obědu. Přesto jsem se jí zeptala, jestli jí něco říká jméno Tonda v souvislosti s jejich domem. Chvíli mlčela. Pak řekla, že neví.
Když jsem jí ale popsala kresby a zmínila zazděné okno v podkroví, najednou se zeptala, jestli na obrázcích není také modrý kočárek.
Byl.
To už jsem zpozorněla.
Věra si dlouho nemohla vzpomenout. Nakonec mi řekla, že před Radkovým narozením bydleli v domě ještě jeho prarodiče. Její rodiče tehdy pracovali na směny a ona často chodila pomáhat sousedce přes ulici, paní Zelené. Ta měla malého syna.
Jmenoval se Antonín.
Jenže to pořád nevysvětlovalo kresby, protože Antonínovi by dnes bylo přes padesát.
Věra si vybavovala, že chlapec trávil u nich doma hodně času. Jeho matka byla samoživitelka a pracovala v místní továrně. Když měla odpolední směnu, nechávala Tondu u sousedů. Jenže proč by jeho kresby byly po tolika letech v našem sklepě, to už nevěděla.
O dva dny později jsme šli s Radkem do městského archivu. Ne proto, že bychom pátrali po rodinném tajemství. Spíš jsme byli zvědaví. Dům byl starý a v archivu měli některé staré evidence obyvatel. Jméno Zelená jsme našli. Rodina skutečně bydlela přes ulici. A Antonín Zelený byl v evidenci jako dítě narozené v roce 1971.
Jenže na kresbách bylo jméno Tonda.
Když jsme se ptali Věry znovu, tentokrát už si vzpomněla na další věc. Její otec, Radkův dědeček, měl totiž v sedmdesátých letech malou opravnu kol. Lidé k němu chodili ze širokého okolí a občas nechával děti čekat u něj v dílně. V zadní části domu byla malá místnost, kterou jsme dnes používali jako sklad. Děti si tam hrály a kreslily, zatímco dospělí něco opravovali.
A najednou mi došlo, proč na obrázcích byly části našeho domu.
Nebyla to žádná záhada. Bylo to dětské hřiště, které jsem si jen neuměla spojit s minulostí domu.
Pořád ale zůstávalo několik kreseb, které mi nedávaly smysl. Na jedné byl Tonda nakreslený s malou holčičkou a pod obrázkem bylo napsáno „já a Lenka“. Na další byl stejný chlapec před domem a vedle něj postava ženy s kočárkem.
Věra tvrdila, že Antonín žádnou sestru neměl.
Na jméno Lenka si ale vzpomněla až večer.
Byla to dcera Radkova dědečka z prvního manželství.
O existenci té ženy jsme vůbec nevěděli.
Věra mi později vysvětlila, že její tchán byl ženatý ještě předtím, než si vzal její matku. Z prvního manželství měl dceru Lenku, která se po rozvodu odstěhovala s matkou. Kontakt se postupně přerušil. Když se později znovu oženil, o minulosti se doma moc nemluvilo. Nebylo to žádné velké rodinné tajemství, spíš jedna z těch věcí, o kterých se za socialismu a v tehdejších rodinách jednoduše nemluvilo, dokud se někdo nezeptal.
A já se právě ptala.
Zvláštní bylo, že Antonín a Lenka se podle všeho znali. Byli přibližně stejně staří a jako děti spolu trávili čas u dědečka v dílně. Některé kresby tedy nemusely zobrazovat rodinu vůbec. Byly to prostě obrázky dětí, které si hrály v domě, kde jsme dnes bydleli my.
Pořád mi ale vrtalo hlavou, proč se kresby zachovaly.
Vysvětlení jsem našla až v jedné staré krabici s dokumenty. Mezi účtenkami z opravny a několika fotografiemi byl založený sešit. Na první straně bylo napsané dědovým rukopisem: „Tondovy obrázky – 1978.“
Uvnitř nebylo nic dramatického. Jen několik krátkých poznámek o tom, co Tonda nakreslil. U jedné stránky stálo, že jeho matka měla přijít později z práce. U jiné bylo poznamenáno, že Tonda nechal obrázky v dílně a děda je schoval, aby se nezničily.
Najednou bylo všechno mnohem obyčejnější.
Dítě, které čekalo na matku po směně, si krátilo čas kreslením. Starý muž obrázky schoval do krabice, protože mu jich bylo líto vyhodit. Krabice zůstala ve sklepě při několika stěhováních a vyklízeních. Nikdo už přesně nevěděl, co v ní je.
Antonína jsme nakonec našli díky staré známé mé tchyně. Žil v jiném kraji a pracoval jako technik. Radek mu zavolal. Nejprve byl překvapený, potom se smál. Když jsme mu řekli o kresbách, chvíli mlčel a pak si vzpomněl na modrý kočárek.
Řekl, že ho měla jeho mladší sestřenice, která občas chodila k dědovi. Na jméno Lenka si pamatoval jen matně.
Nechtěl po nás žádné obrázky posílat. Požádal jen o jednu fotografii, aby se na ně mohl podívat.
Poslala jsem mu ji.
O pár dní později nám přišla zpráva. Napsal, že je zvláštní vidět vlastní jméno napsané dětskou rukou po skoro padesáti letech. Jeden obrázek poznal. Prý na něm byl jejich dům a on s dědou. Dokonce si vzpomněl, že tehdy tvrdil, že z něj jednou udělá opraváře aut, protože kola už ho nebavila.
Když jsme sklep konečně vyklidili, nechala jsem si dvě kresby. Ostatní jsme předali Antonínovi. Radek chtěl krabici vyhodit, ale mně to přišlo škoda.
Dnes mám ty dva obrázky uložené v zásuvce mezi starými rodinnými fotografiemi. Nejsou nijak krásné. Jeden je celý pokroucený, na druhém jsou pastelky rozmazané vodou. Ale pokaždé, když je vidím, vybavím si, jak zvláštní mi připadalo jméno, které jsem tehdy vůbec neznala.
Ve skutečnosti na těch kresbách nebylo nic tajemného. Jen kus života lidí, kteří v našem domě byli dávno před námi. A možná právě proto mi připadá trochu škoda, že jsme je málem vyhodili spolu se starými sklenicemi a rozbitými lampami.
Příběh byl zpracován na základě předlohy, kterou poskytla autorova čtenářka. Jména a postavy jsou v něm fiktivní. Příběh je psán v 1. osobě z pozice vypravěčky.
