Článek
Blanka mě pozvala už začátkem prosince. Prý nechce, abych zase trávila Silvestra sama doma, a že letos udělají menší oslavu. Měl se účastnit její manžel Roman a dva jejich známí. Souhlasila jsem ráda. Připravila jsem domácí bramborový salát, upekla slané šneky a koupila láhev sektu. Dcera mi přitom několikrát zdůraznila, ať nic nenosím, že všechno zařídí.
Už při příchodu jsem ale zjistila, že večer nebude úplně obyčejný. Blanka s Romanem měli psa Bena, křížence z útulku, který se velmi bál petard. První rány se ozvaly ještě před sedmou a pes okamžitě zalezl pod gauč. Třásl se a odmítal vylézt.
Blanka ho chvíli uklidňovala, ale pak začala připravovat občerstvení a Roman odbíhal pro další věci do auta.
„Mami, mohla bys na něj chvíli dohlédnout? Tebe má rád. Já musím ještě dodělat jídlo.“
Sedla jsem si na zem vedle gauče a začala na Bena tiše mluvit. Po chvíli se ke mně přitiskl a položil si hlavu na koleno. Myslela jsem, že za chvíli bude klid, jenže venku přibývalo petard a jeho strach se stupňoval.
Mezitím dorazili hosté. Z obýváku se ozývala hudba, smích a cinkání skleniček. Já seděla v předsíni na zemi a hlídala psa. Pokaždé, když jsem se pokusila odejít ke stolu, začal kňučet a pobíhat po místnosti. Blanka jen občas nakoukla a poprosila mě, abych ještě vydržela.
Nejhorší to bylo o půlnoci. Zatímco ostatní vyšli na balkon připít si na nový rok, Ben se snažil schovat za skříň. Jednou se dokonce strachy počůral, takže jsem musela vytřít podlahu a vyměnit mu deku. Půlnoční přípitek jsem tak slyšela jen z vedlejší místnosti.
Když se Blanka vrátila, dala mi pusu na tvář.
„Mami, ty jsi zlatá. Bez tebe bychom to dneska nezvládli.“
Usmála jsem se. Byla jsem ráda, že se pes uklidnil, ale trochu mě mrzelo, že jsem si vlastní oslavu prakticky neužila.
Hosté začali odcházet kolem třetí hodiny. Pomohla jsem ještě uklidit nádobí a vyvenčila Bena. Blanka mi nabídla, ať u nich přespím, protože už bylo pozdě. Souhlasila jsem. Ráno jsme si sedly v kuchyni ke kávě a já se těšila, že si konečně v klidu popovídáme.
Místo toho dcera vytáhla telefon a začala něco počítat.
„Mami, ještě ti pošlu rozpis včerejších nákladů. Vyšlo nám to na dva tisíce čtyři sta na každou domácnost.“
Nejdřív jsem si myslela, že jsem špatně rozuměla.
„Jakých nákladů?“
Blanka mi vysvětlila, že s Romanem nakoupili maso, sýry, pití, zákusky a další občerstvení. Všechno sečetli a rozdělili mezi sebe, mě a druhý pár. Prý by nebylo fér, aby všechno platili jen oni.
Připomněla jsem jí, že mě sama pozvala a říkala, že nic nosit nemusím. Navíc jsem přinesla vlastní jídlo a sekt.
„Ale mami, to bylo tvoje rozhodnutí. My jsme taky nakoupili spoustu věcí. Všichni se složíme stejně,“ odpověděla.
Podívala jsem se na ni a zeptala se, jestli jí nepřipadá zvláštní chtít po mně peníze za večer, během kterého jsem se starala o jejího psa.
Blanka se zatvářila dotčeně. Prý jsem se o Bena starala dobrovolně a on mě má rád. Dokonce dodala, že díky mně mohli být s ostatními v klidu.
„Já jsem ale nepřijela hlídat psa. Pozvala jsi mě na Silvestra, abychom byli spolu.“
Na chvíli zmlkla, potom jen řekla, že přece nemohla tušit, že mi to bude vadit.
Cestou domů jsem přemýšlela, jestli jsem neměla něco říct už během večera. Nešlo mi ani tolik o peníze. Vadilo mi, že mě dcera pozvala jako hosta, nechala mě většinu večera starat se o psa a ráno mi předložila účet, jako bych byla zákazník restaurace.
Odpoledne mi poslala zprávu s číslem účtu. Připsala, že doufá, že se neurážím, ale že mají s Romanem také svoje výdaje. Chvíli jsem váhala, pak jsem jí odepsala, že jí peníze posílat nebudu. Kdyby mi předem řekla, že plánuje oslavu s rozdělením nákladů, mohla jsem se rozhodnout, jestli se jí chci zúčastnit.
Blanka mi obratem napsala, že všechno zbytečně dramatizuji a že příště si tedy poradí beze mě.
To mě zamrzelo. Nečekala jsem, že mi bude dcera za každou pomoc děkovat nebo mi něco oplácet. Ale považovala jsem za samozřejmé, že se rodinná návštěva nemění v dodatečně vyúčtovanou službu.
Od té doby jsme se o Silvestru nebavily. S Blankou se normálně vídáme, občas jí pomůžu s nákupem nebo pohlídám něco, co potřebuje. Jen už si dávám větší pozor, abych automaticky nepřebírala všechno, co zrovna nestíhá.
Nedávno se mě zeptala, jestli přijedu i letos. Prý by bylo hezké zopakovat společnou oslavu. Řekla jsem, že ještě uvidím.
Pak jsem se jí ale zeptala, jestli bude Ben zase potřebovat hlídání a jak to letos bude s placením jídla.
Blanka protočila oči a řekla, že snad už jsme si to vyříkaly. Opravdu už nechci znovu strávit Silvestra na podlaze vedle vystrašeného psa a druhý den se dozvědět, kolik mě ten večer stál.
Příběh byl zpracován na základě předlohy, kterou poskytl autorova čtenářka. Jména a postavy jsou v něm fiktivní. Příběh je psán v 1. osobě z pozice vypravěčky.
