Článek
Hrabalův svět a zrod filmové předlohy
Když Bohumil Hrabal psal Slavnosti sněženek, dělal to tak, jak žil: pozoroval. Sedával na zápraží své kerské chaty, poslouchal sousedy, jejich drobné starosti, radosti, hádky i smíření. Kersko pro něj nebylo jen místem, ale organismem. Všechno tam mělo svůj rytmus: od ranní mlhy nad borovicemi až po večerní klapot sklenic v místní hospodě. A právě z tohoto rytmu se zrodila kniha, která se stala jedním z nejlyričtějších Hrabalových děl.
Jiří Menzel, který měl k Hrabalovi blízko jako málokdo, pochopil, že filmová adaptace nesmí být jen převyprávěním povídek. Musí být atmosférou. Musí být Kerskem. A tak se rozhodl, že film vznikne přímo tam, kde Hrabalovy příběhy dýchají nejvíc: v zahrádkářské osadě, kde se lidé znají jménem, ale oslovují se přezdívkami.
Režie a tvůrčí tým, který rozuměl tichu
Menzelova režie byla jako vždy jemná, neokázalá, ale přesná. Věděl, že Hrabalův svět nesnese přehnané herectví ani dramatické výkřiky. Kamera Jiřího Macáka proto pracovala s přirozeným světlem, s mlhou, s tichem lesa, s obyčejností, která se stává poezií. Hudba Jiřího Šusta se nesnažila dominovat, jen se tiše vplétala mezi větve stromů a mezi dialogy, které často zněly, jako by je herci říkali mimochodem.
Herecké obsazení, které se stalo součástí Kerska
Do filmu vstoupila herecká elita, ale Menzel je obsadil tak, že nikdo nepůsobil jako hvězda. Všichni byli obyvatelé Kerska, ať už šlo o Rudolfa Hrušínského jako pana France, tichého muže, který se nechává vláčet životem i svou paní, nebo Blaženu Holišovou, která se během natáčení smála tak vytrvale, že ji Menzel musel několikrát vyvést ven, aby se ostatní mohli soustředit.
Jaromír Hanzlík jako Leli byl inspirován skutečnou ženou jednoho kerského sběratele, která měla doma tolik harampádí, že by se z něj dal postavit menší skanzen. Josef Somr, Petr Čepek, Jiří Schmitzer a další vytvořili postavy, které působí, jako by v Kersku žily odjakživa.
A pak tu byli i slavní režiséři: František Vláčil a Jiří Krejčík, kteří se ve filmu mihli v malých rolích. Menzel je obsadil s jemnou ironií, jako by chtěl říct, že i velcí tvůrci si někdy rádi odpočinou v roli obyčejného člověka.
Proč právě Kersko
Kersko nebylo jen kulisou. Bylo duší filmu. Hrabal zde žil, znal každý strom, každou alej, každého souseda. Menzel věděl, že kdyby natáčel jinde, film by ztratil svou autenticitu. Kersko má zvláštní atmosféru: je to místo, kde se čas zpomalí, kde se lidé zastaví u plotu a povídají si o věcech, které by jinde nestály za řeč. A právě z těchto drobností vzniká hrabalovská poezie.
Příběh filmu - mozaika, která nepotřebovala dramatický oblouk
Slavnosti sněženek nejsou klasickým filmem s jednou dějovou linií. Jsou to drobné příběhy, které se jemně dotýkají jeden druhého. Hlavním motivem je hon na kance, který vběhne až do školní třídy, kde děti místo slabikáře sledují drama, jaké se v Kersku nevidí každý den. A pak přijde hádka dvou mysliveckých spolků o to, komu úlovek patří: hádka, která se zvrhne v hostinu, hostina v rvačku a rvačka v legendu.
Mezitím sledujeme život obyvatel Kerska: zahrádkáře, kteří se hádají o ploty, sběratele harampádí, hostinské, učitelky, podivíny i lidi, kteří jen tak sedí na lavičce a pozorují svět.
Pikantnosti spojené s herci filmu
Když se dnes mluví o Slavnostech sněženek, často se vzpomíná na to, jak herci během natáčení působili dojmem, že do Kerska patří odjakživa. A možná právě proto vzniklo tolik historek, které se do filmu nevešly, ale žijí dál mezi fanoušky i pamětníky.
Jednou z nejznámějších je příběh Rudolfa Hrušínského. Ten byl během natáčení tak neuvěřitelně přesný, že Menzel říkal, že kdyby Hrušínský jen mlčel a seděl na židli, stejně by to byla nejlepší scéna filmu. Hrušínský měl navíc zvláštní dar: když se natáčela scéna, kde měl být unavený, ospalý nebo otrávený, nemusel nic hrát: prostě si sedl, podíval se svým typickým způsobem a všichni věděli, že je hotovo. Menzel o něm později řekl, že „uměl být nejvýraznější tím, že nedělal vůbec nic“.
Jaromír Hanzlík měl během natáčení úplně opačný problém. Jeho postava Leliho byla sběratel harampádí, a protože rekvizitáři přivezli opravdu velké množství starých věcí, Hanzlík si některé z nich začal odnášet domů. Tvrdil, že „by se mohly hodit“. Menzel se smál, že Hanzlík se do role tak vžil, až se z něj stal skutečný kerský vetešník.
Josef Somr, představitel kapitána VB, měl zase problém s uniformou. Byla mu o číslo menší, než měla být, ale Somr si ji odmítl vyměnit, protože tvrdil, že „tak to v životě chodí, uniformy nikdy nesedí“. A tak se ve filmu objevuje s lehce napnutými knoflíky, což dodává jeho postavě zvláštní komický půvab.
Jiří Schmitzer, který hrál hostinského Láďu, byl během natáčení v období, kdy rád improvizoval. Menzel mu to většinou dovoloval, ale jednou Schmitzer improvizoval tak dlouho, že se ostatní herci začali smát a scéna se musela točit znovu. Schmitzer pak prý řekl: „Já jsem si myslel, že to bude lepší, když to bude delší.“ Menzel jen mávl rukou a odpověděl: „Lepší to bylo, ale použít to nemůžu.“
Libuše Šafránková, která ve filmu hraje učitelku, byla tehdy na vrcholu popularity. Přesto se chovala tak skromně, že místní obyvatelé Kerska dlouho netušili, že je slavná. Jedna paní z osady prý po natáčení řekla: „To byla moc milá učitelka, škoda, že tu neučí pořád.“ Když jí později řekli, že to byla Šafránková, nevěřila tomu.
A pak je tu historka s Petrem Čepekem. Ten měl během natáčení období, kdy se snažil přestat kouřit. Jenže natáčení bylo dlouhé, scény se opakovaly a nervy pracovaly. Čepek prý několikrát odešel do lesa s tím, že „jde meditovat“, ale vždy se vrátil s cigaretou. Menzel se smál, že Čepek je jediný člověk, který dokáže meditovat s cigaretou v ruce.
Jedna z nejroztomilejších historek se týká dětí, které hrály ve scéně s kancem. Když se natáčelo, děti se bály, ale zároveň byly fascinované. Rudolf Hrušínský je uklidňoval tak jemně a trpělivě, že si ho děti začaly plést s opravdovým učitelem. Po natáčení mu prý jedna holčička řekla: „Pane učiteli, vy byste měl učit pořád.“ Hrušínský se jen usmál a odpověděl: „To byste si brzy rozmysleli.“
A nakonec jedna z nejméně známých, ale nejkrásnějších: Bohumil Hrabal, který se ve filmu mihne v epizodní roli, se během natáčení často zastavoval u herců a vyprávěl jim příběhy o skutečných lidech z Kerska. Někteří herci později přiznali, že jejich postavy se díky tomu změnily, že začali hrát méně „film“ a více „život“. Hrabal prý jednou řekl: „Vy to nehrajete. Vy to žijete. A to je dobře.“
Ohlas, kult a legendární hlášky
Slavnosti sněženek se staly legendou, aniž by o to usilovaly. Nevyhrály velké ceny, ale získaly něco cennějšího, srdce diváků. Dodnes se vysílají v televizi, lidé je citují a mají pocit, že se vracejí domů.
Hlášky jako „To zas bude v álejích nablito“ nebo „Vypustil jste nám duši“ zlidověly a staly se součástí české kultury. Film se stal evergreenem, který nestárne: možná proto, že je o obyčejných lidech, kteří jsou krásní právě svou obyčejností.
Internetové zdroje:
https://www.csfd.cz/film/8663-slavnosti-snezenek/prehled/
https://www.kinobox.cz/film/16601-slavnosti-snezenek/zajimavosti
https://www.fdb.cz/film/slavnosti-snezenek/16601
https://cs.wikipedia.org/wiki/Slavnosti_sněženek
https://www.extra.cz/slavnosti-snezenek-zajimavosti
https://denikn.cz/hrabal-kersko-reportaz
Knižní zdroj:
Hrabal, Bohumil. Slavnosti sněženek. Praha: Československý spisovatel, 1978. 1. vydání.
