Článek
Po rozvodu jsem se do seznamování příliš nehrnula. Několik let jsem si zvykala na to, že si všechno zařizuji sama, a po zkušenostech s bývalým manželem jsem si dávala pozor hlavně na muže, kteří měli potřebu rozhodovat za ostatní. Nechtěla jsem, aby mi někdo kontroloval telefon, vyptával se, s kým jdu na kávu, nebo mi vysvětloval, jak mám trávit volný čas. Když jsem proto na seznamce narazila na Martina, jeho profil mě zaujal. Psal, že hledá ženu, která má vlastní život, že respektuje její názory a že ve vztahu považuje za důležitou svobodu. Dokonce tam měl větu, že dospělí lidé se nemají navzájem vychovávat. Působilo to rozumně, a tak jsem mu odpověděla.
Bylo mu čtyřicet pět, pracoval jako obchodní zástupce a bydlel asi dvacet minut ode mě. Zprávy od něj byly příjemné, žádné nevhodné narážky ani vyptávání na věci, které jsem nechtěla hned probírat. Zajímal se o mou práci, o výlety a o to, jak trávím víkendy. Když jsem mu napsala, že ráda zajdu s kamarádkou na skleničku nebo si sama vyrazím na delší procházku, odpověděl, že to chápe a že každý potřebuje svůj prostor. Po týdnu navrhl večeři. Souhlasila jsem, ale schválně jsem vybrala obyčejnou restauraci, kde jsem to znala a nemusela se starat o to, jestli se někomu zavděčím.
Martin přišel přesně na čas. Přinesl mi malou kytici a pochválil mi šaty. Byl upravený, voňavý a na první pohled působil jako člověk, který si na společenském chování zakládá. Než jsme se posadili, podržel mi dveře a pomohl mi sundat kabát. Během prvních minut jsem měla pocit, že jsem možná konečně narazila na někoho, s kým se dá normálně mluvit. Vyprávěl mi o práci, o cestování i o svém předchozím vztahu. Tvrdil, že se s bývalou partnerkou rozešli hlavně proto, že mu neustále něco vyčítala a chtěla ho měnit. Prý nesnášel, když mu někdo říkal, co má dělat. Nepůsobilo to nijak zvláštně. Vždyť právě podobné věci vadily i mně.
Když nám číšník přinesl jídelní lístky, začalo se ale něco měnit. Dívala jsem se na nabídku a vybírala mezi kuřecím masem a těstovinami. Martin se naklonil přes stůl a ukázal prstem na jednu z položek. „Dej si to kuře. Ty těstoviny jsou tady podle mě zbytečně těžké a večer by ti po nich nebylo dobře.“ Nejdřív jsem se zasmála, protože jsem si myslela, že žertuje. Řekla jsem mu, že na těstoviny mám chuť, a vrátila se k jídelnímu lístku. On ale pokračoval. Kuře je prý lehčí, člověk po něm není přejedený a navíc je to rozumnější volba. Pak dodal, že mi nechce nic zakazovat, jen má rád, když se lidé umějí rozhodovat s rozumem.
Objednala jsem si nakonec těstoviny. Nebyla to žádná demonstrace nezávislosti, jednoduše jsem na ně měla chuť. Martin si objednal steak a během čekání se ke svému doporučení ještě dvakrát vrátil. Jednou poznamenal, že jsem tvrdohlavá, podruhé se zeptal, jestli vždycky musím udělat pravý opak toho, co mi někdo poradí. Začala jsem se cítit nepříjemně. Přitom jsme se znali sotva hodinu a on se choval, jako bychom spolu řešili nějaký dlouholetý problém. Když jídlo přinesli, snažila jsem se téma změnit. Martin však sledoval můj talíř a po chvíli prohlásil, že je toho na mě docela dost. Potom se zeptal, jestli to všechno opravdu sním.
V tu chvíli mi došlo, že nejde jen o nešikovný pokus poradit mi s objednávkou. Nebyl to ani muž, který by se zajímal, co mi chutná. On už předem věděl, co je pro mě správné, a čekal, že se podle toho zařídím. Když jsem mu řekla, že si jídlo umím vybrat sama, zatvářil se dotčeně. Prý se jen snaží být pozorný a že některé ženy by ocenily, kdyby se o ně muž takhle staral. Odpověděla jsem, že pozornost je příjemná, ale když mi někdo opakovaně vysvětluje, co si mám dát k večeři, necítím se opečovávaná. Martin se opřel do židle a prohlásil, že jsem zbytečně vztahovačná. Podle něj by bylo mnohem jednodušší, kdybych dokázala přijmout obyčejnou radu.
Večeři jsme nakonec dojedli, ale atmosféra už byla jiná. Martin se znovu pokusil rozproudit rozhovor a vyprávěl mi o svých pracovních cestách. Chvílemi byl zase takový jako na začátku, pozorný a vtipný. Právě to mě mátlo. Když se choval příjemně, připadala jsem si hloupě, že vůbec přemýšlím o tom, jestli má cenu schůzku ukončit. Pak ovšem přišel účet. Číšník ho položil doprostřed stolu a Martin ho bez ptaní vzal do ruky. Řekl, že to dnes zaplatí, ale příště bychom měli chodit do podniků, kde se dá jíst kvalitněji a za rozumnější peníze. Přitom jsme byli v obyčejné restauraci, kde ceny odpovídaly tomu, co jsme si objednali. Poděkovala jsem mu a nabídla, že svou část pošlu převodem. Odmítl to s tím, že by to byla zbytečná komplikace. Vzápětí ale dodal, že nemá rád ženy, které si nechají všechno zaplatit a pak si myslí, že jim muž něco dluží.
Nevěděla jsem, co na to říct. Ještě před minutou trval na tom, že účet vyřeší sám, a teď mi vysvětloval, jaké ženy nemá rád. Rozloučili jsme se slušně. Cestou domů jsem si říkala, že možná jen neměl svůj den. Na druhou stranu jsem si vybavila jeho profil, kde psal o respektu, toleranci a svobodě. Rozdíl mezi tím, co o sobě tvrdil, a tím, jak se choval, byl příliš velký na to, abych ho přehlédla.
Druhý den ráno mi Martin napsal, že se mu se mnou líbilo a rád by mě viděl znovu. Přidal několik smajlíků a poznámku, že příště vybere restauraci on. Odpověděla jsem, že děkuji za večeři, ale necítila jsem se při ní dobře a další schůzku plánovat nechci. Čekala jsem možná obyčejné rozloučení, jenže místo toho přišla dlouhá zpráva. Martin v ní napsal, že jsem si jeho snahy nevážila, že chtěl udělat dobrý dojem a že ze všeho dělám problém. Prý už na prvním setkání poznal, že mám potíže přijímat mužskou péči. Nakonec dodal, že se mnou bude mít každý muž těžký život, pokud se nedokážu nechat vést.
Tu poslední větu jsem si přečetla několikrát. Ne proto, že by mě přesvědčila, ale protože mi připadala neuvěřitelná. Muž, který se na seznamce prezentoval jako zastánce svobody a rovnocenného vztahu, mi po jediné večeři vysvětloval, že se neumím nechat vést. Přitom jsem po něm nechtěla nic zvláštního. Chtěla jsem si objednat jídlo podle své chuti a strávit večer s někým, kdo mě nebude hodnotit podle toho, jestli poslechnu jeho radu.
Napsala jsem mu už jen, že máme zřejmě odlišnou představu o vztahu. Potom jsem konverzaci ukončila. Nebyla jsem naštvaná natolik, abych měla potřebu mu něco dokazovat, a ani jsem nechtěla rozebírat, kdo z nás má pravdu. Věděla jsem pouze, že další schůzka by nejspíš přinesla další podobné situace. A neměla jsem důvod zjišťovat, kam až by to došlo.
O několik týdnů později jsem na seznamce narazila na jeho profil znovu. Fotografie byla stejná, stejně jako popis o toleranci, respektu a potřebě dopřát partnerce svobodu. Jen přibyla věta, že hledá ženu, která ocení opravdového gentlemana. Chvíli jsem na ni hleděla a pak jsem profil zavřela.
Od té večeře jsem začala víc vnímat rozdíl mezi mužem, který se o mě zajímá, a mužem, který si myslí, že ví lépe než já, co potřebuji. Není to vždycky poznat z prvních zpráv ani z hezkých gest. Někdy se to ukáže až ve chvíli, kdy řeknu něco tak obyčejného, jako že si chci objednat těstoviny. A když se kvůli tomu druhý člověk začne cítit ohrožený, není to problém, který bych měla řešit tím, že příště raději poslechnu.
Příběh byl zpracován na základě předlohy, kterou poskytla autorova čtenářka. Jména a postavy jsou v něm fiktivní. Příběh je psán v 1. osobě z pozice vypravěčky.
