Článek
S babičkou jsme si byly vždycky blízké. Bydlela asi čtyřicet kilometrů od nás, v malé vesnici, kam se člověk bez auta dostával poměrně složitě. Autobusy jezdily několikrát denně, ale přestupy a čekání znamenaly, že cesta zabrala skoro dvě hodiny. Dřív pro mě nebyl problém sednout na autobus a strávit u ní celé odpoledne. Jenže poslední dobou už na tom nebyla dobře a já měla strach, že každou další návštěvu budu odkládat zbytečně dlouho.
Vlastní auto jsem tehdy neměla. S manželem Tomášem jsme měli jedno společné, jenže ten ho potřeboval kvůli práci. Jezdil na směny a bez něj by se do zaměstnání prakticky nedostal. Otec měl druhé auto, starší Škodu Octavii, kterou používal hlavně na nákupy, výlety a občasné cesty za známými. Proto jsem mu zavolala a zeptala se, jestli by mi ji nemohl na sobotu půjčit.
Nechtěla jsem ji na celý víkend ani na několik dní. Potřebovala jsem jen odvézt k babičce, strávit tam pár hodin a večer se vrátit. Nabídla jsem, že natankuji, případně mu nechám peníze na opotřebení auta. Věděla jsem, že na půjčování svého majetku není příliš ochotný, ale pořád jsem si říkala, že v rodině by taková prosba nemusela být problém.
Otec mě odmítl téměř okamžitě. Prý auto potřebuje, nechce riskovat, že se mu něco stane, a navíc už není nejmladší. Připomněl mi, že mám manžela, který si může zařídit volno, nebo že můžu jet autobusem. Snažila jsem se mu vysvětlit, že Tomáš má pracovní povinnosti a že babička není v situaci, kdy bych chtěla návštěvu odkládat o další týden. Otec ale jen zopakoval, že auto nepůjčí.
Zamrzelo mě to, ale nechtěla jsem se hádat. Věděla jsem, že s otcem není jednoduché vyjednávat. Po rozvodu rodičů zůstal sám a postupně si zvykl rozhodovat o všem podle sebe. Auto považoval skoro za součást své osobnosti. Vadilo mu, když mu někdo posouval sedačku, nastavoval zrcátka nebo si dovolil položit na zadní sedadlo nákupní tašku. Přesto jsem si myslela, že v případě nemocné babičky by mohl udělat výjimku.
Nakonec jsem jela autobusem. Vstávala jsem brzy, dvakrát přestupovala a k babičce dorazila až před polednem. Byla unavená, ale měla radost, že mě vidí. Přinesla jsem jí několik věcí z obchodu, pomohla s úklidem a chvíli jsme si povídaly. Znovu se mě ptala na děti, na Tomáše a na to, jestli se nám podařilo dokončit všechny práce kolem domu. O svém zdravotním stavu mluvila nerada. Vždycky stočila řeč jinam, ale bylo vidět, že jí docházejí síly.
Domů jsem se vracela večer a cestou si říkala, že příště už si návštěvu musím nějak lépe naplánovat. Nechtěla jsem otce o nic prosit. Jeho odmítnutí jsem si vysvětlovala tak, že zkrátka nerad půjčuje auto. Nebyla jsem jediná, komu to dělal, a nechtěla jsem z jedné situace vyrábět rodinný konflikt.
O týden později jsem jela s kamarádkou Petrou do vedlejšího města. Na křižovatce jsme zastavily vedle tmavé Octavie. Nejdřív jsem si všimla poznávací značky, kterou jsem znala nazpaměť. Potom jsem se podívala na řidiče. Za volantem seděl Lukáš, syn našich sousedů, kteří bydleli o dva domy dál od otce.
Bylo mu asi pětadvacet a s otcem se nikdy příliš nemuseli. Lukáš býval hlučný, často parkoval před domem tak, že překážel ostatním, a jeho rodiče měli pověst lidí, kteří za něj pořád něco řeší. Otec si na něj několikrát stěžoval. Jednou dokonce prohlásil, že by mu nesvěřil ani zahradní kolečko, natož auto.
Přesto právě Lukáš seděl za volantem jeho Octavie. Auto se rozjelo a já zůstala chvíli překvapeně koukat za ním. Petra si všimla mého výrazu a zeptala se, co se děje. Vysvětlila jsem jí, čí auto to je a že jsem před týdnem prosila otce o půjčení kvůli návštěvě nemocné babičky.
„Tak to ti asi musí něco vysvětlit,“ poznamenala.
Nechtěla jsem dělat závěry jen na základě jednoho setkání. Mohlo jít o nějakou výjimečnou situaci. Třeba Lukáš otce někam vezl, třeba mu pomáhal s nákupem nebo vezl auto do servisu. Jenže když jsem večer přijela k otci, Octavia stála před domem a on se tvářil úplně normálně. Neřekl mi nic.
Rozhodla jsem se zeptat přímo. Nechtěla jsem kolem toho chodit několik dní a přemýšlet, jestli jsem náhodou neviděla něco jiného. Otec nejprve tvrdil, že jsem se spletla. Když jsem mu ale popsala Lukáše i místo, kde jsem ho viděla, přestal zapírat.
Prý mu auto půjčil na celý víkend. Lukáš potřeboval odvézt nějaké věci a jeho vlastní vůz byl údajně v opravě. Otec se prý rozhodl, že mu pomůže, protože mu mladík slíbil, že se o auto dobře postará.
Zeptala jsem se, proč tedy odmítl půjčit auto mně. Otec se na mě podíval, jako bych se ptala na něco naprosto samozřejmého.
„To je něco jiného. Lukáš mi ho potřeboval na práci a já jsem mu mohl vyjít vstříc. Ty máš přece autobus.“
Chvíli jsem mlčela. Pak jsem mu připomněla, že jsem mu říkala o babičce, o jejím zdravotním stavu i o tom, že cesta veřejnou dopravou bude náročná. Otec jen pokrčil rameny. Prý se nemám urážet kvůli autu a nemám z toho dělat větší problém, než jakým to ve skutečnosti je.
Nejvíc mě překvapilo, že vůbec nechápal, co mi na tom vadí. Nešlo mi o to, že pomohl sousedovic synovi. Pokud se rozhodl půjčit mu auto, byla to jeho věc. Vadilo mi, že vlastní dceři odmítl vyjít vstříc v situaci, kdy jsem ho o pomoc žádala z opravdu vážného důvodu, a přitom neměl problém svěřit vůz člověku, o kterém ještě nedávno mluvil velmi nelichotivě.
Přesto jsem se rozhodla, že se s ním nebudu hádat. Jen jsem mu řekla, že mě jeho rozhodnutí mrzí a že příště už po něm nic podobného chtít nebudu. Otec to odbyl poznámkou, že jsem přecitlivělá a že by se mi hodilo trochu dospět.
Několik dní jsme spolu téměř nemluvili. Pak mi zavolala jeho partnerka Marcela. Snažila se situaci uklidnit a vysvětlovala mi, že otec je na auto háklivý, ale že Lukášovi ho půjčil jen proto, že mu soused slíbil pomoc s opravou plotu. Prý to byla určitá výměna služeb a otec nechtěl sousedům odmítnout.
To už mi připadalo ještě podivnější. Nešlo tedy ani o nějakou velkou laskavost, ale o obyčejnou sousedskou výpomoc. Zeptala jsem se Marcely, jestli otec věděl, že jsem chtěla jet za babičkou. Potvrdila mi, že o tom mluvili. Dokonce prý říkal, že jsem mohla jet autobusem a že se kvůli tomu nemusí všechno přizpůsobovat.
V tu chvíli jsem pochopila, že otec mé důvody znal. Jen je nepovažoval za dostatečně důležité.
Babička mezitím skončila v nemocnici. Nebylo to nic, co by lékaři označili za bezprostředně život ohrožující, ale její stav se zhoršil a rodina se začala střídat v návštěvách. Tentokrát mě odvezl Tomáš po práci. Přijeli jsme později, ale babička byla ráda, že nás vidí oba. Při odchodu mě chytila za ruku a řekla, ať za ní přijedu zase brzy.
Slíbila jsem jí to.
Otcovo auto jsem od té doby už nikdy neřešila. Nevyčítala jsem mu nic při rodinných obědech a nepřipomínala mu Lukáše pokaždé, když jsme se potkali. Jen se něco změnilo v tom, co od něj očekávám. Dřív jsem měla pocit, že se na něj v případě potřeby můžu obrátit. Teď už si raději všechno zařizuji sama.
Otec mi později několikrát nabídl, že mě někam odveze. Jednou potřeboval, abych s ním jela nakoupit, jindy chtěl, abych mu pomohla odvézt nějaké věci. Neodmítala jsem ho automaticky, ale také jsem se už nepřizpůsobovala za každou cenu.
Před měsícem se mě při návštěvě zeptal, jestli bych si někdy nechtěla půjčit jeho Octavii. Prý teď jezdí méně a auto většinu času stojí před domem. Poděkovala jsem mu a řekla, že zatím nepotřebuji.
Podíval se na mě trochu uraženě a zeptal se, jestli se pořád ještě zlobím kvůli té jedné sobotě.
Neřekla jsem mu, že nejde o jednu sobotu. Jde o to, že jsem ho tehdy požádala o pomoc kvůli babičce, kterou měl také rád, a on mě bez váhání odmítl. O týden později jsem viděla, jak stejný člověk svěřuje své auto sousedovu synovi, kterého sám neměl rád.
Možná měl pro své rozhodnutí nějaké důvody. Auto bylo jeho a nikdo neměl právo mu určovat, komu ho smí půjčit. To mu neberu. Jen už dnes vím, že rodinná blízkost pro něj automaticky neznamená ochotu pomoci.
Příběh byl zpracován na základě předlohy, kterou poskytla autorova čtenářka. Jména a postavy jsou v něm fiktivní. Příběh je psán v 1. osobě z pozice vypravěčky.
