Článek
Jmenuju se Petr, je mi třicet devět let a dlouho jsem si namlouval, že některé věci se prostě „vydrží“. Když někoho milujete, ustoupíte. Když chcete klid doma, zkousnete hodně. A když nechcete ublížit své ženě, naučíte se hrát divadlo.
Martinu jsem si vzal z lásky. Opravdové, hluboké, která mě držela nad vodou i ve chvílích, kdy její matka – moje tchyně – systematicky narušovala náš život. Byla to žena hlasitá, hádavá, až hysterická. Žena s neochvějnou vírou, že všechno ví nejlépe, protože „si svoje už odžila“. Tenhle argument používala jako kladivo.
„Vy mladí si myslíte, že jste snědli všechnu moudrost světa,“ říkala s ironickým úsměvem. Jindy zase vyčítavě „A proč jste se to neudělali tak? “
„Mami, nech to prosím být,“ snažila se ji Martina často mírnit.
Nejčastější odpověď byla něco ve smyslu: „Já to říkám jen pro vaše dobro!“
Pro naše dobro mluvila do výchovy naší jediné dcery Natálky. Pro naše dobro komentovala, kolik vydělávám. Pro naše dobro hodnotila, jak máme zařízený byt, co vaříme, kam jezdíme na dovolenou. A já? Já seděl, přikyvoval a říkal si: Napočítej si do deseti, kvůli Martině. Kvůli Natálce.
Natálka ji milovala. Babička byla pro ni velký kus jejího světa – nosila jí sladkosti, brala ji na výlety, objímala ji. A já si říkal, že nemám právo tenhle vztah kazit.
Jenže daň za mlčení se ve mně hromadila. Každá uštěpačná poznámka byla další otočení ventilu na mém „papiňáku“.
A pak přišly Natálčiny desáté narozeniny.
Chtěli jsme, aby to byl krásný den. Balonky, dort, kamarádky ze školy, rodina. Smích, hudba, radost. Jenže samozřejmě – nechyběla ani ona. Když jsem už z dálky uviděl její výraz, věděl jsem, že tento den bude zajímavý. Bohužel ne v tom lepším slova smyslu.
Už při příchodu si přeměřila Natálku pohledem.
„Tohle si jí vážně oblékla?“ otočila se na Martinu.
„Mami, Natka si ty šaty vybrala sama,“ odpověděla Martina klidně.
„No právě. Dítě neví, co je vkus.“
Natálka to naneštěstí taky slyšela. Viděl jsem, jak jí ztuhl úsměv.
Pak přišel dort.
„Kupovaný?“ zvedla obočí tchyně. „To neumíte upéct doma? Za nás se takové věci nedělaly.“
Tchán ji už tiše napomínal: „Prosím tě, nech to být, dneska to není o tobě.“
„Já jen říkám svůj názor!“ odsekla.
Pak komentovala velikost hrníčků na kafe.
„Tak malé? To je jak pro panenky.“
Potom zase skenovala, kdo dostal jak velký kus dortu.
„Tomáš má víc než já. To je tedy spravedlnost.“
A když si Natálka chtěla nechat balonky i po krájení dortu, povzdechla si teatrálně:
„Deset let a pořád tyhle infantilnosti.“
Hosté si vyměňovali pohledy. Někdo se pousmál, někdo sklopil oči. Martina byla bledá. Já cítil, jak se mi v hrudi něco dere nahoru.
A pak přišla poslední kapka.
„Víš, Petře,“ obrátila se ke mně před všemi, „měl by sis vzít příklad z jiných chlapů. Ti se umí o rodinu postarat tak, aby to bylo vidět.“
Nevím, co přesně ve mně prasklo. Jen si pamatuju, že jsem vstal tak prudce, až židle zaskřípala.
„A dost,“ řekl jsem. Hlas se mi třásl, ale nebyl slabý. „Deset let poslouchám, jak všechno děláme špatně. Jak jsme neschopní. Jak ty víš všechno nejlíp.“
V místnosti bylo najednou na chvíli ticho.
„Dneska má moje dcera narozeniny. A ty místo toho, abys jí popřála a nechala ji být šťastnou, řešíš šaty, hrnky a balonky.“
„Co si to tu na mě dovoluješ?“ vyštěkla.
„Dovolím. Protože už nemůžu. Jsi věčně nespokojená, věčně kritická a nikdy ti není nic dobré. A já už se nehodlám tvářit, že tě mám rád.“
Martina vydechla moje jméno: „Petře…“
Ale já pokračoval.
„Dělal jsem to kvůli tobě. Kvůli Natálce. Ale víš co? Mlčet znamenalo jen to, že sis myslela, že můžeš víc a víc.“
V koutě jsem zahlédl švagra, jak nenápadně přikyvuje. Dokonce i tchán se díval do země, ale neřekl mi ani slovo proti.
„Tak jestli jsem tak hrozná,“ řekla tchyně ledově, „nemusím tu být.“
„Možná by to bylo to nejlepší,“ odpověděl jsem tiše.
Oslava tímto výstupem skončila dřív, než měla. Hosté odcházeli rozpačití. Natálka plakala – ne kvůli dárkům, ale kvůli dusné atmosféře.
Martina se mnou několik dní nemluvila. „Zkazil jsi jí narozeniny,“ řekla mi. „Tohle jsi nemusel.“
A její matka? Ta se mnou nemluví skoro dodnes. Dokonce se snažila Martinu přesvědčit, že jsem nevděčný, že si zaslouží lepšího muže.
„Mami, přestaň,“ slyšel jsem jednou Martinu říkat do telefonu. „Tohle je mezi vámi dvěma. Já se rozvádět nebudu.“
Týdny po oslavě byly dost těžké. Hádali jsme se. Vytahovali staré křivdy. Já přiznal, že jsem měl mluvit dřív, ne vybuchnout. Martina uznala, že její matka často překračovala hranice. Nakonec jsme snad dokázali najít cestu k vzájemnému pochopení.
Dnes se s tchyní bavím minimálně. Slušně, stručně, bez emocí. Vyhýbám se situacím, kde by mohlo dojít k dalšímu výstupu. Není to ideální, ale aspoň si už na nic nehraju.
Možná jsem pokazil jednu oslavu. Možná jsem zklamal svou ženu v jednu konkrétní chvíli. Ale kdybych dál mlčel, jednou bych se zhroutil úplně.
Když se dnes podívám na Natálku, vím, že ji učím i tím, že člověk má právo říct „dost“. I když se třese hlas. I když to bolí.
Protože předstírat dalších deset let? To by mě zničilo. A možná bych opravdu skončil na prášcích – ne kvůli tchyni samotné, ale kvůli sobě, že jsem nenašel odvahu být upřímný.
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorova kamaráda. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
