Článek
Když jsem do firmy nastupoval, měl jsem pocit, že jsem konečně narazil na místo, kde bude moje práce někoho opravdu zajímat. Byla to středně velká marketingová agentura v Brně, něco přes třicet lidí, několik týmů a klienti od menších e-shopů až po výrobní firmy, které už měly marketingové rozpočty v řádu milionů. Nebyla to žádná korporace, kde člověk nezná ani jméno svého šéfa. Všichni jsme seděli v jednom patře, ráno se potkávali u kávovaru a věděli jsme, kdo má děti, kdo se rozvádí a kdo zase nestihl uzávěrku. Mně vyhovovalo, že se věci řešily rychle. Když měl někdo dobrý nápad, mohl se dostat k vedení během pár dní. Aspoň tak to zpočátku vypadalo.
Mým přímým nadřízeným byl Viktor. Bylo mu něco přes čtyřicet, ve firmě byl od jejího založení a majitel mu evidentně věřil. Uměl mluvit s klienty, dokázal z obyčejného výsledku udělat zajímavou prezentaci a na poradách působil jako člověk, který má všechno pod kontrolou. Zároveň měl jednu vlastnost, která mi začala vadit až později. Potřeboval mít přehled úplně o všem, ale samotnou práci nechával především na ostatních. Nešlo o to, že by nic nedělal. Uměl zadat úkol, zkontrolovat ho, přepsat dva odstavce a pak říct, že jsme na tom pracovali společně. Jenže časem jsem si všiml, že to „společně“ většinou znamenalo, že někdo jiný strávil třicet hodin prací a Viktor pak strávil hodinu u prezentace.
V týmu nás bylo šest. Já jsem měl na starosti analytiku a strategie, Monika sociální sítě, Lukáš PPC kampaně, Veronika grafiku a dva další kolegové obsah. Atmosféra byla zvláštní. Nikdo se otevřeně nebouřil, ale všichni věděli, že když se něco povede, Viktor to rád odprezentuje jako výsledek celého oddělení, zatímco když se něco nepovede, najednou bylo potřeba najít konkrétního člověka, který za to mohl. Na poradách jsme proto byli opatrní. Člověk si rozmyslel, co řekne nahlas, protože nikdy nevěděl, jestli se jeho poznámka za týden neobjeví v nějakém Viktorově e-mailu jako jeho vlastní návrh.
Problém začal u jednoho našeho dlouholetého klienta, společnosti Nordline, která prodávala vybavení pro dílny a menší průmyslové provozy. Měli e-shop, několik kamenných prodejen a poměrně slušný obrat, ale jejich online marketing byl podle mě postavený hlavně na tom, že se každý měsíc nalily peníze do reklam a čekalo se, co se stane. Klient chtěl změnu. Ne další kampaň na konkrétní produkt, ale návrh, jak celý online prodej během roku zefektivnit.
Viktor přišel na poradu s jednoduchým zadáním. Potřebujeme ukázat, kde Nordline zbytečně přichází o peníze a co s tím můžeme udělat. Měl jsem na to šest týdnů a první dva týdny jsem měl jen analyzovat data. Zbytek týmu měl dodat informace ze svých oblastí. Přiznám se, že mě to bavilo. Byla to přesně ta práce, kvůli které jsem do agentury nastoupil. Sedl jsem si nad data z e-shopu, reklamních účtů, Google Analytics a interního CRM. Začal jsem porovnávat, odkud lidé přicházejí, co nakupují, kolikrát se vracejí a hlavně kde z procesu mizí.
Postupně jsem narazil na něco, co mi zpočátku nedávalo smysl. Nordline měl poměrně vysokou návštěvnost, ale lidé z některých kampaní nakupovali výrazně méně než lidé, kteří přicházeli z organického vyhledávání. Když jsem šel víc do hloubky, zjistil jsem, že problém nebyl jen v reklamách. Některé produktové stránky byly zoufale pomalé, část sortimentu se zobrazovala lidem, kteří ho podle předchozího chování vůbec nehledali, a hlavně chyběla návaznost mezi první návštěvou a následným nákupem. Firma utrácela peníze za získání zákazníka, ale potom s ním prakticky přestala pracovat.
Začal jsem si dělat vlastní model. Rozdělil jsem zákazníky podle chování a navrhl několik jednoduchých změn. Upravit kampaně podle marže, změnit strukturu některých produktových stránek, zavést automatické připomínky pro zákazníky, kteří si něco prohlédli nebo vložili do košíku, a hlavně přestat měřit úspěch pouze podle počtu objednávek. U části sortimentu jsme totiž měli vysoké tržby, ale mizernou marži. Naopak některé produkty, které se prodávaly méně, vydělávaly firmě podstatně víc.
Monika mi pomohla s návrhem komunikace a Lukáš prošel reklamní účty. Veronika připravila několik ukázkových obrazovek. Večer jsme si nad tím sedli a postupně dávali dohromady prezentaci. Nebyl to projekt jednoho člověka, ale hlavní konstrukce byla moje. Měl jsem tabulky, výpočty, grafy a hlavně vysvětlení, proč jsme k jednotlivým doporučením došli. Strávil jsem nad tím několik večerů doma, protože v pracovní době jsem pořád řešil běžné klienty.
Viktor se průběžně ptal, jak postupujeme. Posílal jsem mu jednotlivé části a dostával od něj krátké odpovědi. „Dobré, pokračuj.“ Nebo: „Tohle tam dej určitě.“ Nikdy jsem z toho neměl pocit, že mi práci bere. Naopak jsem si říkal, že mi důvěřuje.
Tři dny před interní prezentací jsme měli poslední poradu. Viktor si vzal notebook a nechal mě projít celou prezentaci. Seděl vedle mě, občas se zeptal na číslo nebo formulaci a na konci řekl, že je to jedna z nejlepších věcí, které za poslední dobu v týmu vznikly. Dokonce se usmál a řekl, že přesně takhle má strategická práce vypadat.
Prezentovali jsme to v pondělí ráno před celým oddělením a dvěma lidmi z vedení. Byl jsem nervózní, ale jakmile jsem začal mluvit, nervozita ze mě spadla. Ukazoval jsem jednotlivé grafy, vysvětloval čísla a odpovídal na otázky. Viktor seděl na konci stolu a skoro do toho nezasahoval. Když jsem skončil, majitel firmy řekl, že je to velmi dobře zpracované. Viktor se přidal a před všemi mě pochválil.
„Tohle celé táhl Petr. Bez něj bychom se k těm číslům nedostali,“ řekl tehdy.
Pamatuju si tu větu přesně, protože jsem ji slyšel jako uznání, které člověku po několika týdnech práce udělá radost. Po poradě za mnou přišla Veronika a plácla mě do ramene. Monika mi řekla, že konečně máme něco, co může klientovi skutečně pomoct. Já jsem odcházel domů s pocitem, že jsem odvedl dobrou práci.
O týden později mi Viktor ráno napsal, že odpoledne prezentuje Nordline výsledky na schůzce s jejich vedením. Myslel jsem, že tam budu taky. Původně jsme se bavili o tom, že strategickou část odprezentuju já a Viktor povede jednání. Když jsem se zeptal, jestli tedy pojedeme společně, odpověděl, že to tentokrát vezme sám, protože klientovi chce prezentaci podat „víc manažersky“.
Nijak jsem to neřešil. Poslal jsem mu poslední verzi souboru a pokračoval v práci.
Krátce po čtvrté odpoledne přišel do kanceláře Viktor. Vypadal spokojeně. Sedl si k počítači a začal něco zapisovat do CRM. Pak se otočil na Lukáše a řekl, že klient byl nadšený a že se jim podařilo představit „jeho strategický návrh“ na další rok.
Nejdřív jsem si myslel, že jsem přeslechl.
„Čí návrh?“ zeptal jsem se.
Viktor se na mě podíval a chvíli mlčel. Pak řekl, že přece náš společný návrh. Jenže o pár minut později mi Monika poslala zprávu. Byla na schůzce přes videohovor. Napsala mi, že Viktor během prezentace několikrát použil formulace, které byly doslova z mých poznámek, a když se ho klient ptal na některé výpočty, odpovídal v první osobě.
Nešlo jen o to, že prezentoval práci týmu. To bych dokázal pochopit. Vadilo mi, že když mluvil o klíčových závěrech, mluvil o nich jako o vlastních. „Zjistil jsem.“ „Navrhl jsem.“ „Dospěl jsem k závěru.“ U projektu, který jsem několik týdnů stavěl od prvního čísla až po poslední doporučení.
Počkal jsem na něj v kanceláři. Když ostatní odešli, zeptal jsem se, proč to takhle prezentoval. Viktor se opřel do židle a působil překvapivě klidně.
„Petře, ty to bereš moc osobně. Já jsem vedoucí projektu. Klient nepotřebuje vědět, kdo udělal který graf.“
Řekl jsem mu, že mi nejde o grafy. Že mi vadí, že před vedením firmy ještě před týdnem říkal, že jsem projekt táhl já, a před klientem najednou mluvil, jako by ho vytvořil sám.
Viktor chvíli mlčel a pak mi řekl něco, co jsem si zapamatoval možná ještě víc než celou tu prezentaci.
„Ty chceš být vidět, nebo chceš mít práci? Protože obojí v téhle firmě mít nemusíš.“
Byla to první věta od něj, u které jsem už neměl potřebu se uklidňovat a hledat v ní nějaký manažerský význam. Byla úplně jasná.
Pohádali jsme se. Nebylo to nic teatrálního, nekřičeli jsme přes celou kancelář. Ale poprvé jsem mu řekl všechno, co jsem si předtím nechával pro sebe. Že si přivlastňuje práci lidí, že při problémech hledá viníka a při úspěchu autora, který se mu hodí. Viktor mi zase řekl, že pokud mám problém s tím, jak funguje tým, možná nejsem týmový hráč.
Druhý den jsem šel za majitelem firmy. Ukázal jsem mu původní verze prezentace, e-maily, svoje analýzy i poznámky z porad. Nečekal jsem, že Viktor dostane výpověď. Ani jsem nechtěl dělat scénu. Chtěl jsem jen, aby bylo jasné, co se stalo.
Majitel si všechno prošel a řekl mi, že si s Viktorem promluví. Pak se zeptal, jestli dokážu pokračovat v projektu.
Řekl jsem, že ano, ale ne pod Viktorem.
Nabídl mi jinou pozici v týmu. Finančně by to bylo o něco lepší a měl bych větší odpovědnost. Jenže pořád bych musel chodit na porady, kde by seděl Viktor, a pořád by mi někdo jiný schvaloval práci, kterou jsem měl dělat. Řekl jsem, že to nechci.
Výpověď jsem podal o několik dní později.
Poslední týdny ve firmě byly zvláštní. Někteří kolegové se se mnou bavili otevřeněji než dřív. Lukáš mi jednou řekl, že už dlouho přemýšlí o odchodu. Monika zase přiznala, že si začala ukládat staré verze svých návrhů, protože několikrát poznala vlastní práci v prezentacích, pod kterými byl podepsaný někdo jiný. Nikdo z nás ale předtím nic neřekl. Každý měl hypotéku, děti nebo prostě jen strach, že by si zavřel dveře k další práci.
Když jsem poslední den odevzdával notebook, Viktor byl na poradě. Nešel jsem se s ním loučit. Neměl jsem potřebu mu něco říkat ani čekat na omluvu.
O několik měsíců později jsem začal pracovat v menší firmě, kde jsme si u projektů hlídali, kdo co skutečně udělal. Nebylo tam tolik peněz ani tak pěkná kancelář a rozhodně to nebylo místo, kde by se každý týden pořádala prezentace před vedením. Ale když jsem něco vytvořil, věděl jsem, že pod tím bude moje jméno.
Na bývalou agenturu jsem občas narazil v reklamách na internetu. Jednou jsem uviděl případovou studii Nordline. Byla tam čísla, která jsem spočítal, grafy, které jsem vytvořil, a doporučení, která jsem napsal do první verze prezentace.
Autorem byl uvedený celý tým.
Viktor pod tím tentokrát nebyl.
O pár týdnů později mi Monika napsala, že odešel. Prý dostal nabídku jinde a majitel mu při odchodu řekl, že potřebuje změnu.
Nevím, jestli to tak opravdu bylo. A vlastně už mě to ani nezajímá.
Mně tehdy nešlo o to, aby někdo uznal, že jsem nejlepší zaměstnanec v kanceláři. Chtěl jsem jen, aby práce, kterou jsem několik měsíců dělal, nebyla najednou někoho jiného. Nakonec jsem kvůli tomu odešel z firmy, kde jsem měl slušný plat, dobré kolegy a práci, která mě bavila.
Dodnes si myslím, že nejhorší na celé věci nebyla ta prezentace u klienta. Byla to Viktorova věta, že člověk nemůže mít zároveň práci a uznání.
Příběh byl zpracován na základě předlohy, kterou poskytl autorův čtenář. Jména a postavy jsou v něm fiktivní. Příběh je psán v 1. osobě z pozice vypravěče.
