Článek
Do bytu jsme se s Tomášem nastěhovali na jaře, kdy jsme už měli dost neustálého hledání něčeho, co by bylo alespoň trochu přijatelné. Nebyl nový ani nijak zvlášť hezký, ale měl dobrou polohu, rozumný nájem a hlavně jsme potřebovali rychle bydlet. Majitelka se jmenovala Renáta a při první prohlídce působila velmi příjemně. Ukazovala nám jednotlivé místnosti, upozorňovala na to, co se v bytě nedávno opravovalo, a několikrát zopakovala, že chce hlavně slušné nájemníky, kteří se budou k bytu chovat jako k vlastnímu.
V obýváku byla starší plovoucí podlaha. Už při první návštěvě jsem si všimla, že u balkonových dveří jsou na několika místech hlubší škrábance a jeden díl byl lehce nadzvednutý. Nebyla to žádná katastrofa, ale rozhodně to nevypadalo jako nová podlaha. Tomáš se na ni tehdy podíval a Renáta jen mávla rukou, že to takhle už bylo a že se tím nemáme zabývat. V předávacím protokolu byla podlaha uvedená jako „opotřebená, místy poškozená“. Neřešili jsme to. Byli jsme rádi, že máme kde bydlet.
První měsíce byly bez problémů. Nájem jsme posílali vždy včas, většinou jsme se s Renátou ani nepotkávali. Postupně jsem si ale začala všímat, že její představa o tom, co znamená starat se o byt, je poněkud jiná než naše. Jednou večer mi napsala, jestli bychom mohli při odchodu z bytu zavírat dveře na balkon, protože se prý dovnitř dostává prach. Jindy se ptala, proč máme na parapetu květináče, když se pod nimi může držet voda. Nebyly to věci, kvůli kterým bychom se hádali, takže jsme je většinou jednoduše udělali podle ní.
Potom začala chodit do bytu častěji.
Nejdřív se omlouvala, že potřebuje něco zkontrolovat. Pak přišla kvůli vodoměru, potom kvůli topení a následně kvůli tomu, že si všimla údajně tmavšího místa na stěně v předsíni. Když byla v bytě, procházela jednotlivé místnosti pomalu a pozorně. Dívala se pod nábytek, na lišty, kolem oken a několikrát si klekla k podlaze. Měla jsem z toho nepříjemný pocit, protože jsem najednou měla dojem, že nebydlíme v pronajatém bytě, ale jsme na nějaké dlouhodobé kontrole.
Jednou v zimě přišla bez ohlášení. Tomáš byl doma a pustil ji dovnitř. Když jsem dorazila z práce, seděla v kuchyni a na stole měla položený telefon s několika fotografiemi podlahy. Řekla mi, že ji už delší dobu znepokojuje její stav.
„Vždyť byla poškozená už před námi,“ odpověděla jsem.
Renáta se na mě podívala způsobem, který jsem tehdy ještě neuměla přesně pojmenovat. Nebyla rozzlobená. Spíš působila, jako bych řekla něco, co považuje za absurdní.
Tvrdila, že několik škrábanců samozřejmě bylo starších, ale teď je podlaha podle ní „celkově zničená“. Zeptala jsem se, co tím přesně myslí. Ukázala mi na několik míst, která byla opravdu viditelně opotřebovaná. Některá z nich jsem znala už z doby, kdy jsme byt přebírali. Jiná byla drobně poškrábaná nově. Tomáš měl pod kancelářskou židlí podložku a já jsem si byla jistá, že jsme nikdy po podlaze nic těžkého netahali.
Renáta nakonec řekla, že až budeme odcházet, bude chtít podlahu řešit.
Od té chvíle jsem si začala schovávat všechno.
Fotila jsem si jednotlivé místnosti, před každou návštěvou jsem si ukládala komunikaci a když jsme něco opravovali sami, schovávala jsem účtenky. Ne proto, že bych chtěla s Renátou válčit. Jen jsem měla pocit, že se jednou může hodit vědět, co přesně bylo v bytě před naším příchodem.
Když jsme po dvou letech oznámili, že se budeme stěhovat, Renáta reagovala překvapivě chladně. Čekala jsem, že bude chtít domluvit termín předání a prohlídku. Místo toho mi napsala, že vzhledem ke stavu bytu předpokládá, že bude nutné provést několik oprav. O podlaze se zmínila jako o první věci.
Při předání si přivedla ještě svého známého, který podle ní pracoval ve stavebnictví. Prošel byt a dlouho se díval na podlahu. Pak řekl, že by bylo nejlepší ji vyměnit celou, protože jednotlivé díly už nejdou rozumně opravovat.
Renáta po nás následně chtěla částku přesahující čtyřicet tisíc korun.
To jsme odmítli.
Ne proto, že bychom chtěli něco zatajit. Podlahu jsme nezničili a její stav byl popsán už v předávacím protokolu. Navíc šlo o několik let starou podlahu, která byla v bytě ještě před námi. Tomáš jí napsal poměrně slušný e-mail, kde vysvětlil, proč s úhradou nesouhlasíme. Přiložil fotografie z doby nastěhování.
Renáta odpověděla jednou větou, že fotografie podle ní nic nedokazují.
Potom přestala komunikovat téměř úplně.
Na předání bytu dorazila s mužem, kterého jsem nikdy předtím neviděla. Prošli si místnosti a všechno si zapisovali. Renáta si dokonce vyfotila několik míst na zdi, přestože jsme před odchodem byt vymalovali. Když jsme jí předali klíče, neřekla skoro nic. Jen podepsala protokol a oznámila, že nám část kauce nevrátí, dokud nebude vyřešená podlaha.
Bylo to nepříjemné, ale byli jsme rozhodnutí se kvůli tomu nehádát donekonečna.
Pak mi přišel e-mail s vyúčtováním. Renáta si ponechala část kauce a znovu připočetla náklady spojené s podlahou. Tomáš jí napsal, že s tím nesouhlasíme. Ona už neodpověděla.
Myslela jsem, že tím to skončí.
Asi po dvou měsících mi zazvonil telefon. Volala mi bývalá sousedka Alena. Zeptala se, jestli vím, že se bude na schůzi SVJ řešit nějaký problém s naším bývalým bytem.
Nechápala jsem, proč by se měl řešit na schůzi SVJ.
Alena mi řekla, že Renáta ostatním vlastníkům oznámila, že měla byt po nájemnících ve velmi špatném stavu a že kvůli poškozené podlaze musela řešit opravu. Podle Aleny dokonce mluvila o tom, že nájemníci „zničili podlahu prakticky během dvou let“.
V první chvíli jsem tomu nevěřila.
Pak mi Alena poslala fotografii části zápisu.
Na schůzi skutečně zaznělo, že majitelka bytu řeší náklady způsobené předchozími nájemníky a že podle jejího názoru došlo k nadměrnému poškození podlahy. Naše jména tam sice nebyla uvedená, ale lidé, kteří v domě bydleli, samozřejmě věděli, o koho jde.
Rozhodla jsem se, že na schůzi příště přijdu.
Nechtěla jsem se hádat. Chtěla jsem jen říct, jak to bylo.
Renáta mě ale předběhla. Hned na začátku schůze se zmínila o tom, že v domě vznikl problém s bývalými nájemníky jednoho z bytů. Mluvila klidně a věcně. Právě to bylo možná nejhorší. Neřekla nic, co by na první poslech působilo přehnaně. Jen postupně vysvětlovala, že po našem odchodu byla podlaha „v takovém stavu, že nezbylo než ji celou vyměnit“.
Když jsem se ozvala, nastalo ticho.
Řekla jsem, že podlaha byla poškozená už při našem nastěhování a že to máme uvedené v protokolu. Renáta odpověděla, že protokol podle ní popisoval jen běžné opotřebení.
„Ale ty škrábance tam byly,“ řekla jsem.
„Některé ano,“ připustila. „Ale to, co tam bylo po vás, už nebylo běžné opotřebení.“
Nikdo z přítomných nevěděl, kdo má pravdu. A já jsem si najednou uvědomila, jak těžké je vysvětlovat něco, co se odehrálo před několika lety, lidem, kteří u toho nebyli.
Ukázala jsem fotografie, které jsme měli z prvního dne. Renáta je označila za nekvalitní a řekla, že na nich není možné poznat skutečný rozsah poškození. Předseda SVJ se snažil debatu ukončit s tím, že jde především o spor mezi vlastníkem a bývalými nájemníky.
Jenže pro mě už to nebyl jen spor o podlahu.
Bylo mi nepříjemné, že lidé v domě slyší jen jednu verzi. Někteří mě znali jen jako ženu, která tam dva roky bydlela. Teď jsem před nimi stála jako někdo, kdo měl údajně zničit cizí byt a ještě odmítl zaplatit škodu.
Po schůzi za mnou přišla jedna starší paní, která bydlela o patro níž. Řekla mi, že si podlahy nikdy nevšimla, když jsme tam bydleli. Pak dodala, že Renáta měla s nájemníky problémy už před námi.
Nevěděla jsem, co na to říct.
Od té doby se s Renátou nestýkám. Když ji někde potkám, pozdravíme se, ale tím to končí. Tomáš s ní už nekomunikuje vůbec. Spor o peníze jsme nakonec nechali být, protože další dohadování by znamenalo další dopisy, právníka a čas. Část kauce jsme už zpátky nedostali a podlahu jsme jí samozřejmě nezaplatili.
Nevím, jestli ji skutečně nechala vyměnit celou. Možná ano. Možná by ji vyměnila tak jako tak.
Občas mě ale napadne, jak snadno se z obyčejného pronájmu může stát něco mnohem nepříjemnějšího. Když jsme se tehdy stěhovali, Renáta nám říkala, že chce nájemníky, kteří se budou o byt starat jako o vlastní. My jsme to brali vážně. Proto jsme po sobě uklízeli, opravili drobnosti a byt předali v mnohem lepším stavu, než v jakém jsme ho převzali.
Přesto jsem se na poslední schůzi SVJ dozvěděla, že jsme ho podle ní zničili.
A nejhorší na tom nebylo ani to, že si to Renáta myslela.
Nejhorší bylo, že jsem po dvou letech bydlení v tom domě odcházela s pocitem, že bych se měla obhajovat před lidmi, kterým jsem nikdy nic neudělala.
Příběh byl zpracován na základě předlohy, kterou poskytla autorova čtenářka. Jména a postavy jsou v něm fiktivní. Příběh je psán v 1. osobě z pozice vypravěčky.
