Článek
Když mi v listopadu zemřel manžel, zůstala jsem v bytě, který jsme společně obývali skoro dvanáct let. Nebyl velký, ale měli jsme ho zařízený podle sebe. V obýváku stála stará knihovna, kterou Petr odmítal vyměnit, přestože se její police už několik let prohýbaly. V předsíni visela jeho bunda a na botníku ležela miska, do které odkládal klíče, mince a všechno, co zrovna vytáhl z kapes. Po pohřbu jsem dlouho nedokázala nic z toho uklidit. Každé ráno jsem kolem jeho věcí chodila a říkala si, že se k tomu dostanu později. Bylo mi osmapadesát a nikdy předtím jsem nebyla sama.
S Petrem jsme se poznali až po čtyřicítce. Oba jsme měli za sebou nevydařená manželství a oba jsme si mysleli, že už nás v životě nic zásadního nepřekvapí. Jeho první žena Renata žila v jiném městě, asi čtyřicet kilometrů od nás. Rozvedli se dávno předtím, než jsme se poznali, a podle Petra spolu vycházeli celkem slušně. Měli dospělou dceru Lucii, která bydlela v Brně. S Renatou jsem se několikrát setkala na rodinných oslavách a nikdy jsme se nepohádaly. Nebyly jsme kamarádky, ale ani nepřítelkyně.
Když Petr onemocněl, dokonce mu jednou přivezla domácí vývar, protože se dozvěděla od dcery, že je po chemoterapii zesláblý. Tehdy jsem jí za to poděkovala. Po jeho smrti mi poslala kondolenci a dvakrát mi zavolala, jestli něco nepotřebuji. Neměla jsem důvod si myslet, že by mi chtěla jakkoli ublížit.
První podivnost jsem zaznamenala asi tři týdny po pohřbu. V kuchyňské zásuvce jsem měla malou plechovou krabičku, ve které byly náhradní baterie, několik starých klíčů a drobné mince. Jednoho dne jsem potřebovala baterii do kuchyňské váhy, ale krabička byla prázdná. Nejdřív jsem si řekla, že jsem ji možná přemístila při uklízení. Poslední týdny jsem byla unavená a občas jsem hledala i věci, které jsem měla přímo před sebou. O dva dny později jsem si všimla, že chybí balení kvalitních čajů, které mi přivezla sestra z lázní. Nebyly nijak drahé, ale měla jsem je schované na horní polici, protože jsem si je chtěla šetřit na návštěvy. Ani tehdy jsem tomu nepřikládala velký význam. Napadlo mě, že jsem je mohla někomu nabídnout a zapomenout na to.
Jenže pak zmizela malá obálka s několika fotografiemi, kterou jsem měla v komodě v ložnici. Byly na nich snímky z našeho prvního společného výletu do Jeseníků. Nebyly tam žádné cennosti ani peníze, ale přesně jsem věděla, kam jsem obálku uložila. Prohledala jsem zásuvky, skříň i krabice pod postelí. Nenašla jsem ji.
Přesto jsem si pořád namlouvala, že za tím musí být nějaké obyčejné vysvětlení. Po Petrovi jsem vyřizovala spoustu záležitostí, chodila na úřady, hledala dokumenty a třídila jeho zdravotní zprávy. Některé věci jsem při tom přemisťovala a možná jsem si jednoduše nepamatovala, kam. Jenže potom se ztratila obálka s hotovostí. Petr si ještě před nemocí odkládal peníze na menší opravy bytu a v jedné zásuvce pracovního stolu měl přibližně čtyři tisíce korun. Věděla jsem o nich, protože mi je ukazoval, když jsme plánovali výměnu kuchyňské baterie.
Po jeho smrti jsem peníze nechala na místě, abych měla přehled o tom, co všechno musím při dědickém řízení uvést. Když jsem zásuvku otevřela, obálka byla pryč. Tentokrát jsem si byla jistá, že jsem ji nikam nepřenesla. Zavolala jsem Lucii, jestli o penězích něco neví. Řekla mi, že o žádné obálce neslyšela, a slíbila, že se doma podívá, jestli si ji tatínek náhodou nevzal někam jinam. Její odpověď mě uklidnila jen na chvíli. Večer jsem seděla u stolu a přemýšlela, kdo vůbec mohl vědět, kde peníze jsou.
První, koho jsem začala podezírat, byla Renata. Ne proto, že bych měla nějaký konkrétní důkaz, ale protože jsem si vzpomněla, že po Petrovo smrti několikrát říkala, že by si potřebovala vyzvednout pár věcí, které u nás zůstaly z jejich společného manželství. Jednou šlo o staré fotografie, jindy o dokumenty týkající se Lucčina dětství. Petr jí kdysi slíbil, že jí je vrátí, ale kvůli nemoci to odkládal. Když jsem jí zavolala, mluvila jsem opatrně. Zeptala jsem se, jestli si náhodou nevzala i nějaké další věci, když u nás byla. Na druhém konci se na chvíli odmlčela. Potom mi řekla, že u nás od pohřbu nebyla ani jednou. Připomněla mi, že naposledy přišla ještě za Petrova života, když mu přinesla vývar, a že tehdy odcházela společně s Lucií. Její hlas zněl dotčeně. Omluvila jsem se a hovor ukončila. Přesto jsem jí úplně nevěřila. Bylo mi trapné někoho podezírat bez důkazů, ale ještě horší bylo vědomí, že mi někdo chodí do bytu a bere si moje věci.
Rozhodla jsem se, že si začnu všechno zapisovat. Na lednici jsem si připnula papír a zaznamenala, co kde mám. Nešlo o žádný složitý seznam, jen o několik věcí, které mi chyběly. Když jsem následující týden odjela na dvě hodiny k lékaři, před odchodem jsem zkontrolovala dveře a zamkla. Po návratu jsem si všimla, že v předsíni leží Petrova stará plátěná taška, kterou jsem měla uloženou ve skříni. Nebyla otevřená, jen ležela na podlaze vedle botníku. V tu chvíli mi přeběhl mráz po zádech. Prošla jsem celý byt, ale nic dalšího jsem neobjevila. Okna byla zavřená, zámek nepoškozený a dveře jsem měla zamčené stejně jako vždy. Zavolala jsem zámečníkovi a nechala si vyměnit vložku. Bylo to dražší, než jsem čekala, ale chtěla jsem mít klid. Staré klíče jsem odložila do šuplíku a nové jsem dala jen Lucii, protože měla přijet následující víkend pomoct s tříděním otcových dokumentů.
Když Lucie přijela, zmínila jsem se jí o tom, co se děje. Nechtěla jsem ji vyděsit, ale potřebovala jsem, aby věděla, proč jsem měnila zámek. Vyslechla mě a pak se mě zeptala, jestli jsem si jistá, že jsem Renatě nikdy nedávala klíče od bytu. Odpověděla jsem, že pokud vím, nedávala. Lucie však chvíli mlčela a nakonec mi řekla, že její matka měla kdysi jeden náhradní klíč. Petr jí ho prý nechal před několika lety, když jsme odjeli na dovolenou a potřebovali jsme někoho, kdo by zaléval květiny a kontroloval poštu. Po návratu jsme na to úplně zapomněli. Renata si klíč nejspíš nechala, protože ho nikdy nemusela vracet. Lucie dodala, že o tom věděla, ale myslela si, že ho matka dávno vyhodila. Najednou mi všechno začalo dávat smysl. Renata nemusela překonávat žádný zámek, nemusela se nikomu vnucovat ani zvonit. Mohla přijít, když jsem nebyla doma, a zase odejít, aniž bych o tom věděla.
Následující den jsem Renatě zavolala znovu. Tentokrát jsem se jí zeptala přímo, jestli má stále klíč od našeho bytu. Nejdřív tvrdila, že neví, o čem mluvím. Když jsem jí připomněla dovolenou, při které měla zalévat květiny, dlouho mlčela. Pak přiznala, že klíč opravdu má. Prý ho našla v kabelce, když po Petrovo pohřbu hledala kapesníky, a chtěla mi ho někdy vrátit. Tvrdila, že do bytu nechodila kvůli penězům ani osobním věcem. Podle jejích slov si přišla pouze pro několik starých fotografií a dokumentů, které tam Petr nechal.
Vysvětlovala, že se bála mi zavolat, protože věděla, že jsem po jeho smrti v citlivém stavu, a nechtěla mě obtěžovat. Když jsem se jí zeptala na čaje a baterie, řekla, že o nich nic neví. O penězích také ne. Její vysvětlení mi připadalo nedostatečné, ale neměla jsem důkaz, že vzala právě tyto věci. Přesto jsem jí řekla, že si nepřeji, aby do bytu chodila bez mého vědomí, a požádala ji, aby mi klíč okamžitě vrátila.
Renata přijela ještě téhož večera. Stála na chodbě s malou obálkou v ruce a působila unaveně. Uvnitř byl starý klíč, několik fotografií a obálka s dokumenty, které patřily Lucii. Řekla mi, že si skutečně přišla pro věci, ale že nic jiného neodnesla. Potom se mě zeptala, jestli si myslím, že by byla schopná okrást člověka, se kterým strávila dvacet let života. Neodpověděla jsem. Nemohla jsem jí říct, že jí věřím, protože jsem jí nevěřila úplně. Zároveň jsem ale věděla, že samotný fakt, že měla klíč a chodila do bytu bez mého vědomí, ještě nedokazuje, že vzala všechno, co mi chybělo. Poděkovala jsem jí za vrácení klíče a zavřela dveře.
Od té doby se už žádné další věci neztratily. Čaje ani baterie jsem nikdy nenašla a čtyři tisíce korun také ne. Možná je opravdu vzala Renata, možná se peníze při vyřizování pozůstalosti někam založily a drobnosti jsem přemístila sama.
Jenže některé věci se mi vysvětlit nepodařilo, zvlášť ta plátěná taška, kterou jsem našla na podlaze. Lucie mi později řekla, že její matka byla po našem rozhovoru velmi rozrušená a že se jí svěřila, že do bytu chodila dvakrát.
Při jedné návštěvě si prý odnesla fotografie a dokumenty, při druhé hledala staré dopisy, které jí Petr kdysi napsal. O ničem dalším se nezmínila.
Od té doby se s Renatou vídám jen zřídka a naše rozhovory jsou krátké a zdvořilé. Nechci ji obviňovat z něčeho, co nemohu dokázat, ale už jí nedokážu důvěřovat jako dřív.
V bytě jsem postupně uklidila Petrovy věci, některé jsem darovala a jiné uložila do krabic. Jeho bunda už nevisí v předsíni a miska na klíče je prázdná.
Nový klíč mám jen já a Lucie. A pokaždé, když odcházím z domu, ještě jednou zkontroluji zámek.
Ne proto, že bych čekala další návštěvu, ale protože po všem, co se stalo, už nechci znovu přemýšlet, kdo má přístup do mého vlastního bytu.
Příběh byl zpracován na základě předlohy, kterou poskytla autorova čtenářka. Jména a postavy jsou v něm fiktivní. Příběh je psán v 1. osobě z pozice vypravěčky.
