Článek
Luděk poznal Simonu na narozeninové oslavě společného známého. Bylo mu tehdy čtyřiatřicet, měl za sebou několik let samostatného života a pomalu začínal mít pocit, že by se rád usadil. Simona byla o dva roky mladší, veselá, společenská a uměla dát člověku pocit, že se v jeho přítomnosti cítí výjimečně. Celý večer se spolu bavili, vyměnili si telefonní čísla a ještě tu noc si začali psát. Během následujících týdnů spolu několikrát zašli na večeři, do kina nebo na výlet. Když ho Simona poprvé pozvala k sobě domů, Luděk už si začínal představovat, že by z toho mohlo být něco vážného.
Jenže pokaždé, když se pokusil jejich vztah nějak pojmenovat, narazil. Simona tvrdila, že se nechce nikam hnát, že má za sebou nepříjemný rozchod a potřebuje volnost. Luděk to respektoval. Nechtěl na ni tlačit, a tak se snažil být trpělivý. Přizpůsoboval se jejímu času, rušil vlastní plány, když mu zavolala, a často za ní jezdil přes celé město jen proto, aby s ní strávil dvě hodiny. Když měla špatný den, vyslechl ji. Když se pohádala s kolegyní nebo ji rozčílila matka, byl to právě on, komu večer zavolala. Dokázal ji rozesmát a věděl, jakou kávu má ráda, jaké filmy nesnáší i proč se jí nechce jezdit na návštěvy k otci.
Simona si na jeho pozornost rychle zvykla. Nebylo jí nepříjemné, že ji Luděk obdivuje, že jí přináší drobné dárky nebo že si pamatuje věci, které ostatní přehlíželi. Naopak. Když se několik dní neozval, sama mu napsala. Když měl o víkendu jiné plány, vyptávala se, s kým bude a kdy se vrátí. Někdy mu poslala večer fotografii z postele s poznámkou, že by se jí hodilo jeho objetí. Jindy mu zavolala jen proto, aby mu řekla, že jí chybí jeho hlas. Jakmile ale Luděk získal dojem, že se mezi nimi něco posouvá, Simona zase couvla. Když jí jednou řekl, že ji miluje, dlouho mlčela a pak mu odpověděla, že ho má moc ráda, ale vztah mu slíbit nemůže.
Luděk tehdy poprvé vážně uvažoval, že by měl odejít. Jenže Simona ho nenechala úplně zmizet. Následující den mu napsala, jestli se na ni nezlobí, a o dva dny později mu nabídla, že spolu zajdou na večeři. Chovala se, jako by se nic nestalo. Když se jí Luděk snažil vysvětlit, že pro něj není jednoduché vídat se s ní jako s kamarádkou, objala ho a řekla mu, že přece nemusí všechno komplikovat. Právě v takových chvílích znovu uvěřil, že mezi nimi přece jen něco je. Stačilo málo, aby se vrátil do stejného kruhu.
Takto spolu fungovali skoro rok. Nebyli oficiálně pár, ale Luděk neměl pocit, že by byl svobodný. Když se ho kamarádi ptali, jestli má přítelkyni, odpovídal neurčitě. Simonu bral na oslavy, ale ona ho představovala jako kamaráda. Přesto s ním trávila večery, někdy u něj přespala a občas sama navrhla víkend mimo město. Když se jí hodilo, dokázala být něžná a pozorná tak, že Luděk přestal pochybovat. Když se jí naopak nehodil, dokázala několik dní neodpovídat na zprávy. Vysvětlovala to prací, únavou nebo potřebou být sama. On se snažil její důvody chápat, zatímco vlastní potřeby odsouval stranou.
Změna přišla na podzim, kdy Luděk začal pracovat na zakázce pro menší účetní firmu. Tam poznal Markétu, třicetiletou účetní, která se do projektu zapojila kvůli zpracování podkladů. Nebyla tak hlučná jako Simona, ale byla příjemná, přímá a měla suchý humor, který Luďkovi seděl. Nejdřív spolu řešili jen pracovní věci, později se začali bavit i o běžném životě. Markéta věděla, že Luděk není úplně volný, protože jí řekl, že se už delší dobu vídá s jednou ženou, se kterou se ale nedokážou domluvit na společné budoucnosti. Nechtěl před ní nic předstírat.
Markéta mu jednou po práci navrhla, aby zašli na kávu. Luděk souhlasil, a když se rozešli, zjistil, že se po dlouhé době těší na další setkání, aniž by musel přemýšlet, co smí říct a co by mohlo někoho urazit. O týden později spolu byli na večeři. Nic si neslibovali, ale bylo mezi nimi zřejmé, že se chtějí poznat blíž. Luděk si uvědomil, že pokud má dát nové známosti šanci, musí nejprve přestat čekat na Simonu. Rozhodl se, že jí to řekne osobně.
Simona ho vyslechla v jeho bytě, kam přišla vrátit zapomenutou nabíječku. Nejdřív se tvářila, že jí jeho rozhodnutí připadá rozumné. Dokonce prohlásila, že mu přeje, aby konečně našel někoho, kdo mu dá to, co potřebuje. Pak se ale začala vyptávat, kdo ta žena je, jak dlouho ji zná a jestli spolu už spali. Luděk jí řekl, že jí do toho nic není, protože sama nikdy nechtěla, aby byli pár. Simona se urazila a odešla bez rozloučení.
Luděk čekal, že se tím jejich kontakt konečně uzavře. Jenže už následující večer mu zavolala. Mluvila tiše, jako by se jí stalo něco vážného. Tvrdila, že má hrozný den a potřebuje s někým mluvit. Luděk chvíli váhal, ale nakonec jí řekl, že se jí může ozvat kamarádka nebo sestra. Simona mu vyčetla, že se změnil, že dřív pro něj byla důležitá a teď ji odkopává, jakmile se objeví někdo nový. Připomněla mu všechny chvíle, kdy mu pomohla, kdy s ním trávila čas a kdy mu dala najevo, že jí na něm záleží. Ani jednou však nezmínila, že mu po celou dobu odmítala dát skutečný vztah.
V dalších dnech se její chování změnilo. Začala mu posílat staré fotografie ze společných výletů, připomínala mu vtipy, kterým rozuměli jen oni dva, a psala mu, že si uvědomila, jak moc jí chybí. Jednou mu dokonce přiznala, že ji představa jeho života s jinou ženou děsí. Luděk se jí zeptal, jestli s ním tedy chce být. Simona odpověděla, že neví, že na takové rozhodnutí potřebuje čas. Když jí řekl, že jí ho dával skoro rok, na chvíli se odmlčela a potom změnila téma.
Markéta si všimla, že Luděk při jejich schůzkách často kontroluje telefon. Nebyl k ní nepříjemný, ale někdy působil duchem nepřítomně. Jednou se ho zeptala, jestli se k bývalé partnerce nechce vrátit. Luděk jí vysvětlil, že se Simonou vlastně nikdy opravdový pár nebyli, jen se mu stále nedaří přerušit kontakt. Markéta mu řekla, že mu nechce určovat, s kým se má vídat, ale nechce být součástí trojúhelníku, ve kterém se bude pořád čekat, co udělá někdo třetí. Nebyla to výhrůžka. Jen mu dala najevo, že také má své hranice.
Luděk se proto rozhodl, že se Simonou omezí kontakt. Nechtěl jí ublížit, ale už nechtěl pokaždé zahodit vlastní plány, když si vzpomněla, že ho potřebuje. Několikrát její zprávu nechal bez odpovědi a přestal jí nabízet pomoc se vším, co zrovna řešila. Simona to poznala téměř okamžitě. Začala mu volat častěji, někdy i pozdě večer, a když nezvedal telefon, posílala mu dlouhé zprávy. Tvrdila, že ji opouští v době, kdy mu konečně chtěla ukázat, co pro ni znamená.
Jednoho pátečního večera, kdy měl Luděk s Markétou zamluvený stůl v restauraci, mu Simona napsala, že skončila na pohotovosti. Připojila fotografii nemocniční chodby a dodala, že tam sedí sama. Luděk okamžitě znejistěl. Zavolal jí, ale Simona hovor odmítla s tím, že nemůže mluvit. Napsal jí, jestli má někoho, kdo pro ni může přijet. Odpověděla, že nikoho jiného nemá. Luděk už sahal po bundě, když mu přišla další zpráva. Simona se ptala, jestli by za ní opravdu přijel, kdyby věděl, že se s Markétou právě chystá na večeři.
V tu chvíli pochopil, že nejde jen o její strach nebo osamělost. Simona věděla, kam má jít, a chtěla, aby kvůli ní změnil své plány. Zavolal jí znovu a tentokrát hovor přijala. Ukázalo se, že na pohotovosti byla kvůli silné migréně, ale už ji vyšetřili a čekala na odvoz. Její sestra pro ni měla přijet za půl hodiny. Luděk jí řekl, že je rád, že nejde o nic vážného, ale že za ní nepřijede. Simona mu do telefonu řekla, že je jí jasné, jakou má teď prioritu, a zavěsila.
Večeři s Markétou nakonec stihl, ale dlouho se nedokázal soustředit. Když jí všechno vysvětlil, nevyčítala mu, že měl o Simonu strach. Jen se ho zeptala, jestli si dokáže představit, že by takhle jejich společný život vypadal i za rok. Luděk nedokázal odpovědět. Uvědomil si, že se dosud nechoval jako člověk, který se svobodně rozhoduje, ale jako někdo, kdo stále čeká na svolení, aby mohl odejít.
Následující den napsal Simoně, že už nechce pokračovat v jejich dosavadním kontaktu. Neobviňoval ji ani jí nevyčítal minulost. Jen jí sdělil, že k ní pořád něco cítí, a právě proto se od ní musí vzdálit. Simona mu nejdřív odpověděla, že to chápe. Za několik hodin mu ale poslala zprávu, že si konečně uvědomila, že ho možná miluje. Dodala, že se bojí, že by s ním vztah pokazila, a že potřebuje ještě trochu času.
Luděk na tu zprávu dlouho koukal. Byla to přesně ta věta, na kterou čekal celé měsíce. Kdyby ji dostal dřív, nejspíš by okamžitě přijel, objal ji a slíbil jí, že počká. Teď už ale věděl, že samotná slova nic nemění. Zeptal se jí, co konkrétně chce udělat jinak. Simona odpověděla, že nechce být tlačena do rozhodnutí a že pokud ji opravdu miluje, měl by jí dát prostor.
Tentokrát už jí neodpověděl.
S Markétou se dál vídal, ale ani mezi nimi se všechno nevyřešilo během několika dnů. Luděk se musel naučit nebrat telefon pokaždé, když mu někdo napsal, a přestat se omlouvat za to, že má vlastní plány. Markétě otevřeně řekl, že se ze svého předchozího vztahu potřebuje dostat, a ona souhlasila, že tomu dají čas. Nebyla ochotná soutěžit se Simonou o jeho pozornost a Luděk jí to nemohl mít za zlé.
Simona se ještě několikrát pokusila vrátit do jeho života. Jednou mu poslala přání k narozeninám, jindy mu napsala, že kolem jeho domu projížděla a vzpomněla si na něj. Když nereagoval, několik týdnů byl klid. Potom mu zavolala s tím, že by se mohli sejít a všechno si vyříkat. Luděk odmítl. Ne proto, že by ji najednou přestal mít rád, ale protože už nechtěl znovu otevírat něco, co ho dlouho drželo na místě.
Nejhorší pro něj nebylo, že si Simona nevybrala jeho. S tím by se časem smířil, kdyby mu to řekla jasně a nechala ho odejít. Mnohem déle se vyrovnával s tím, že pokaždé, když se začal vzdalovat, našla způsob, jak mu znovu dát naději. Sama s ním být nechtěla, ale představa, že by mohl patřit někomu jinému, jí vadila natolik, že mu jeho nový začátek opakovaně komplikovala.
Luděk dnes se Simonou nemluví. Občas si na ni vzpomene, hlavně když jde kolem restaurace, kam spolu chodili, nebo když v telefonu narazí na starou fotografii. Už ale nemá potřebu zjišťovat, jestli se změnila, jestli někoho má nebo jestli jí někdy došlo, co mu svým chováním způsobila. S Markétou se jejich vztah postupně vyvíjí a Luděk se snaží nepřenášet do něj staré obavy. Simona mu kdysi tvrdila, že ho nechce ztratit. Dlouho si myslel, že to znamená, že ho miluje. Teprve později pochopil, že někdy člověk nechce druhého ani pro společný život, ani pro budoucnost. Chce jen vědět, že kdyby se někdy rozhodl, pořád by ho našel na stejném místě.
