Článek
Jmenuji se Romana, je mi čtyřicet a náš život zvenku vypadá skoro ukázkově. S manželem a dvěma dětmi bydlíme ve velkém panelákovém 4+1, které jsme si mohli dovolit díky tomu, že Petr podniká v cestovním ruchu a já dělám hlavní účetní v nadnárodní firmě. Máme desetiletého Matěje a šestiletou Klárku – dva živé uzlíky, kvůli kterým se točí celý náš svět.
Když se Petr před lety rozhodl pomáhat své mámě s nájmem, souhlasila jsem bez váhání. Tchyně po rozvodu zůstala sama, důchod malý, brigády nepravidelné. Pět tisíc měsíčně pro nás nebyla likvidační částka a brali jsme to jako samozřejmost. Nikdy jsme po ní nechtěli, aby peníze vracela. Naopak – ještě jsme za ní jezdili s nákupy, tahali těžké tašky do čtvrtého patra, řešili kapající kohoutky.
Hlídání dětí ale většinou obstarávala moje sestra nebo hlavně moji rodiče. Byli čerstvě v důchodu, plní energie a s vnoučaty měli krásný vztah. Tchyně se držela spíš stranou – občas nedělní oběd, narozeniny, Vánoce.
Pak ale přišel týden, kdy se všechno sešlo.
„Romčo, já musím do Brna minimálně na tři dny,“ oznámil mi Petr u večeře.
A já na to: „To snad ne… já mám služebku do Vídně. Přesunout to nejde.“
Chvíli jsme na sebe jen mlčky koukali. Bylo jasné, co to znamená. Potřebujeme babičku.
Nachystala jsem pro tchyni podrobný seznam – kdy má Klárka kroužek, co Matěj nesnáší k večeři, léky na alergii, telefon na třídní. Přijeli jsme k ní plní naděje.
„Mami, potřebovali bychom pomoct. Jen tři dny,“ začal Petr opatrně.
Tchyně se zamračila. „No… já mám příští týden doktora. A víš, že s dětmi tak často nejsem. A poslední dobou mi nebývá dobře.“
Snažila jsem se mluvit klidně. „Je to výjimečné. Jinak bychom tě neprosili.“
„Já nevím, Romčo… já na to nejsem. Ne, opravdu ne.“
V tu chvíli se ve mně něco sevřelo. Před očima se mi promítly všechny ty platby, nákupy, hodiny pomoci.
„Mami,“ ozval se Petr ostřeji, „my ti každý měsíc přispíváme na nájem. Nikdy jsme za to nic nechtěli. A teď jednou potřebujeme pomoct my.“
Ticho bylo tak husté, že by se dalo krájet.
„To mi jako vyčítáte?“ zeptala se dotčeně.
A já to řekla, i když jsem nechtěla.
„Nevyčítáme. Ale jestli se na tebe nemůžeme spolehnout ani teď, budeme muset přemýšlet, jestli má ta pomoc smysl, takže si budeš muset poradit taky sama.“
Slova visela ve vzduchu jako hrozba. Nenáviděla jsem se za ně, ale jinou možnost jsem v tu chvíli neviděla.
Nakonec po chvíli rozmýšlení přikývla. „Tak dobře. Zkusím to.“
Ty tři dny byly nervózní pro všechny. Volala jsem dětem snad pětkrát denně.
„Mami, babička nám udělala palačinky!“ hlásila Klárka nadšeně.
A tchyně do telefonu dodala: „Jsou hodní… jen Matěj nechce nosit papuče.“
Postupně jsem slyšela, jak z ní opadává napětí. Dokonce se jednou zasmála:
„Víš, Romčo, oni jsou vlastně docela fajn.“
Když jsme se vrátili, děti byly spokojené a byt stál. Tchyně unavená, ale hrdá na to, že i přes počáteční neshody hlídání zvládla.
„Zvládly jsme to, viďte?“ pohladila Klárku po vlasech.
Objala jsem ji. „Děkuju, mami. Opravdu.“
Cestou domů jsem Petrovi řekla: „Mrzí mě, že jsem musela tak tlačit.“
Odpověděl tiše: „Někdy to prostě jinak nejde.“
Dnes vím, že být hodná neznamená bez nemít hranice. Naučila jsem se, že pomoc má smysl jen tehdy, když je oboustranná. A že i vztah, který začne výčitkou, se může proměnit v něco pevnějšího – když se lidé přestanou bát říct pravdu.
Příběh byl napsán na základě zkušennosti autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
